KRKONOŠE 25.11.2018

26 KM, 6H 35MIN. (BEZ LANOVKY) 😀

Před dvěma týdny jsem se Štěpánem vyrazila na hory. Dali jsme si okruh 34 km a byli jsme fakt nadšení z toho výletu 🙂 O týden později mi Štěpán píše, že s ním a s Airou chci jít opět na hory. Tak jsem řekla, že možná jo, ale že víkend nevypadá nadějně, maximálně tak neděle. Štěpán řekl, že oki a že mě dyžtak v ten den v 6 ráno vyzvedne … ?? Tak jsem mu hned jako žena rázně řekla, že takhle teda ne, že se chci vyspat a že chci až v 7 vyrazit 😀 Tak mi na to Štěpán napsal, že už pro něj nejsem horská holka, ale rozmazlená princezna, co se musí vypat 😀 No stejně se vyjelo v 7 😀 Tak bylo domluveno, že si dáme vědět. Celý týden bylo v Krkonoších naprd počasí. V sobotu bylo vcelku dobrý ráno, ale hned okolo 9 hodiny se to zatáhlo.

Ovšem protože nám nezkazí náladu ani špatné počasí, řekli jsme si, že prostě půjdeme i kdyby mělo být v neděli ošklivo a mlha. V sobotu večer předpověď hlásila mráček a za ním sluníčko 😀 (pro mě velice nadějné počasí). Tak jsme si říkali, že to tak špatné asi nebude.

V neděli v 7 ráno mě Štěpán vyzvednul a tradá Pec pod Sněžkou – Zelený potok. Stavíme na parkovišti a já koukám kudy začneme. Chtěla jsem jít totiž novou trasu a tak nějak jsem věděla, že prostě po žluté podél potoka. 

Tak jsme šli podél potoka, ale po pár krocích jsme zjistili, že jdeme ze špatné strany. Nevadí, tak to bude asi na druhou stranu a doleva. Tak jdeme trasu č. 2 a po pár krocích zjišťujeme, že opět jdeme špatně 😀 Až na potřetí bingo, hurá, jdeme správně 😀 Opustili jsme Pec a jdeme v takovém údolí. Na mapě bylo psáno, že za mostem doleva. Takže za mostem jsme zabočili doleva. Zjistilo se, že to bylo opět špatně a tentokrát jsme si zašli zbytečně kus do kopce 😀 Ale o tom ty výlety přece jsou! 🙂 Tedy nejsou o tom, aby si ze mě Štěpán dělal srandu, že co jsem to za horskou holku, když neumím ani pořádně odbočit…… 😀 😀 Ale o tom, že se člověk prostě stěme, i když to je špatně 🙂 

Ono za mostem byl totiž další most a až na něm se odbočovalo (ten ale v té mapě nebyl! 😀 Proto ta chyba). 

A aby toho nebylo málo, tak jsme si zašli ještě jednou 😀 Opět to prý byla moje chyba, ale opět říkám, že to není možné 😀 Po lesní cestě vyjdete na asfaltku a jdete opravdu pár metrů po ní a zahnete doprava na Richtrovy boudy. No vyjdete asi 4 schody a hned zabočujete doleva. Jenže tam byla cesta i doprava a já si té doleva nevšimla. Ovšem! Kdybychom si neprošli tu jednu cestu zbytečně, necvaknu Aiře tuto fotku: 

Takže jsme si těch pár metrů po asfaltce dali ještě jednou. Opět jsme odbočili doprava a tentokrát už správně doleva 😀 Už jsme na své cestě a začíná se vyjasňovat 🙂 Nad námi modrá obloha a za sebou jsme nechávali tu inverzi. Já se tak těšila, co uvidím. Samozřejmě, že i Štěpán byl natěšený. Opět nastalo to moje takové to…jak to říct. No prostě. Bála jsem se, že vyjdu nahoru a zatáhne se, tak jsem fotila prostě všechno. Co kdyby náhodou že 🙂 
Pak se před námi ukázal trošku prďák kopec, no možná jen takový prďáček. Štěpán ho vyběhl rychle, ale to protože mu Aira pomáhala. Já si to šla hezky pěkně bez pomoci 😀 😀 

Po chvilce jsme se dostali na asfaltku k Richtrovým boudám a za chvilku jsme byli u nich. To počasí bylo opravdu úžasné. Jasno pořád zůstávalo a všude okolo nás byla inverze a bylo to vážně nádherné. Šli jsme 1 km asi hodinu, protože jsme pořád fotili 🙂 Od Štěpána jsem pořád slyšela, jak je to super cesta, úžasný den apod. Jsem ráda, že jsme jeli! 

Došli jsme k Výrovce 🙂 Tam jsme udělali pár fotek Airy. Ona je ale strašně zbrklá, takže vyfotit ji je nadlidský úkon. Ovšem něco se přece povedlo. Zásluhy za to má taky losos, kterého držel Štěpán v ruce 🙂 Pokračovali jsme dál směrem k Luční boudě. Před náma byla mlha, ale do té se pokoušelo dostat i slunce. To se taky povedlo. Ušli jsme pár metrů a došli jsme do místa, ze kterého jsem byla úplně bez sebe. Tedy, aby to bylo správně řečeno, došli jsme nad tu mlhu. Tudíž pod námi byla inverze a nad námi nádherné jasno a slunce 🙂 Není nic krásnějšího 🙂

Hned jsem to všechno začala cvakat, protože to bylo úžasné. 

Tato nová cesta se mi moc líbila, protože jsem viděla Luční boudu trochu z výšky. Jinak než jsem zvyklá. Byla to nádhera. Přišlo mi to, jak z jiného světa. Fajn na tomto výletu bylo také to, že jsme nepotkali cestou moc lidí. Buď to bylo tím, že u nás dole bylo hnusně, a tak si většina lidí řeklo, že na horách bude asi taky nebo prostě byla neděle a lidem se už nechtělo. Kdo ví 🙂 

Na Luční boudě jsme si dali tak 15 min. pauzu. Najedli jsme se, dali si něco sladkého a pokračovali dál, protože jsme před sebou měli ještě tak půlku trasy 🙂 Ale s časem jsme byli spokojení, šlo nám to opravdu rychle. Cesta od Luční boudy už byla trochu těžší, protože jsme šli už více sněhem. To je samozřejmě náročnější, než když si to člověk ťape po vyhrnuté cestě. Za chvilku jsme byli na Kozích hřbetech, kde jsme už potkali více lidí. Cvakli jsme tam nějaké fotky a pokračovali dál dolů. 
Co se týče psa, kterého máte přivázaného k sobě a cesty dolů, jako jsou Kozí hřbety, tak tento kopec dolů je pro člověka docela „sranda.“ Aneb musíte tak nějak běžet s tím psem 😀 A to se po ledu, sněhu a kamení běží špatně. Žádný držkopád nafocený ale nemám 😀 

Když jsme seběhli z Kozích hřbetů dolů do Špindlerova mlýna k hotelu Horal, pokračovali jsme dál směrem do Pece pod Sněžkou. Od Horalu jsme to vzali po zelené přes Svatopeterský potok. No. Co dodat k tomuto kopci 😀 Před námi byl velký kopec. A já nahlas Štěpánovi říkala: „Ale to nejdeme přece tam nahoru, vždyť podívej na tu výšku, to je blbost.“ V hlavě mi ale zase šrotovalo: „No jo, ale my teď šli celou cestu dolů a Výrovka je směrem nahoru. To půjdeme stopro tam.“ Pořád jsem tomu ale nechtěla nějak věřit. Tentokrát jsme byli vcelku unavení, takže kopec nahoru šel vcelku pomalu 

Jestli doporučuji či nedoporučuji tento kopec. No, je to kopec, kde píšou, že je to od Špindlu na Výrovku 3,5 km, ale mě to přišlo jako 7 km. Buď jsem byla tentokrát dost unavená a nebo to bylo tím zmrzlým sněhem, který pod nohama ale pořádně klouzal, takže se šlo pomalu a co dva kroky, to půl kroku dozadu 😀 

Vyprávět Vám o tom, jak jsem se táhla za Štěpánem a Airou jako smrádě s výrazem K.O. a dupala jsem do toho sněhu jak dřevorubec (říkal Štěpán, který se mi v jednom kuse smál), nemá cenu Vám vyprávět. To totiž se mnou musíte zažít 😀 Já sice Štěpánovi celou dobu vysvětlovala, že musím trochu dupat, abych nesjela po tom sněhu dolů, ale to bylo prd platný, smál se mi tak, jako tak 😀 Ač jsem toho měla už plné zuby a Štěpán se mi neustále smál, tak jsem se musela smát taky 😀 A to mě zpomalovalo ještě víc, protože já když se moc směju, nemůžu jít. A to jsem šla často smíchy až do kolen 😀 Takže hlavní je si to užít! 🙂 

Když jsme se konečně vyškrábali nahoru (a to už bylo po západu slunce a celkem zataženo), tak se nám teprve ukázaly výhledy. Byla to krása, ale příště půjdu tento kopec spíše dolů. Nebo si počkám až bude léto či pořádná zima a sníh. 

Hurá. Tak jsme po 2 hodinách došli na Výrovku. Jo a ještě jedna věc. Pokud byste tento kopec chtěli čemu přiblížit, tak kdo znáte od Horalu cestu po červené na Kozí hřbety, tak to je asi taková cesta, jenom 3x delší a ještě po zmrzlém sněhu 😀 

Z Výrovky jsme to už běželi směrem do Pece, protože se už rychle stmívalo. Já jsem se hned za Výrovkou stačila 2x rozplácnout na zemi. Štěpán podotkl, že technika mých pádů je natolik dobrá, že je rád, že mě z té země nemusí sbírat a zvládnu to sama 😀 

Cesta byla nekonečná. Poslední úsek v lese byla už hodně tma. (Čelovky jsme tedy nevytáhli, zvládli jsme to bez nich). Když jsme došli k autu, byli jsme rádi, že jsme u něj 😉 26km bylo fajn, ale tentokrát jsme z tohoto výletu byli poněkud unaveni. 

Plán na příště zní, že si dáme opět do těla, ale už jenom takových 20 km (protože v tom sněhu se opravdu špatně šlape. A já předpokládám, že ho tam příště budu už hodně). 🙂 Mnoho z Vás by mohlo říct, že jsme blázni, proč chodíme tolik, když nás pak bolí nohy atd. Já bych řekla, že o tom ty hory jsou. Člověk nemůže přijít odpočatý. Tedy takhle, přijde odpočatý! Vypne psychicky. Na toto jsou hory úplně nejlepší odpočinek. Pročistíte hlavu, vynesete odpadky. 
A to, že nás pak bolí nohy a prdel, to znamená, že rostou svaly 😀 😀 Nás to baví 🙂 Navíc jsme oba zvyklí chodit po horách, takže 26 km je pro nás vlastně pohoda 🙂 

A další plán? No, čekám na signál, ten z Krkonoš nepřichází, a tak čekám dál 😀 Plán zní tak, že až bude v Krkonoších trochu fajn počasí a ten sníh, tak vyrazíme na novou trasu buď 20 km dlouhou a nebo 18 km dlouhou. Počítám s tím, že sníh už bude na horách dost (to jsem opravdu optimista v dnešní době) a že se nám nebude chtít 30 km brodit sněhem, proto jen 20 km či 18 km 🙂 I tak to bude stát za to. 

Užívejte si prosince, Vánoc apod. A já jdu hledat inspiraci na další výlety 🙂 

Foto: Štěpán Žilinec 

Z CESTY: Třeba to někomu pomůže na cesty. Pouze info o cestě a o tom, co sebou nosím. 

  • TRASA: 26 km (Špindlerův mlýn Zelený potok – Richtrovy boudy – Výrovka – Luční bouda – Kozí hřbety – Hotel Horal – Svateopeterský potok – Výrovka – Richtrovy boudy – Pec)
  • ČAS: 6h 35 min.
  • NEJHORŠÍ ČÁST TRASY PRO MĚ: Svatopeterský potok
  • FOCENO: Canon 5D Mark II. + Canon 24-70 mm f/2.8. L USM II.
  • OBLEČENÍ, KTERÉ JSEM MĚLA: Boty Asolo Fandango GV ML + kulich KAMA + kalhoty Direct Alpine (nezateplené) + spodky DEVOLD expedition + bunda SAM73 + vršek termoprádlo DEVOLD expedition rolák + merino ponožky 
  • CO BYLO V BATOHU ZA DOBROTY: milka + hroznový cukr + papriky + 2 sušenky + 2 housky s něčím uvnitř + pití (citronová šťáva)
  • BATOH: Manfrotto Off road Hiker 30L (nejlepší outdoor bágl s úložákem pro foťák)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *