V úterý 8.1. si píšu s kamarádem a do toho sleduju fotky na instagramu a zahlídnu, že jedna holčina, co ji sleduju je zrovna v Dolomitech a má tam samé sluníčko.
Tak jsem si musela u kámoše pofňuknout, že docela závidím a jela bych taky, protože u nás byla pořád mlha a v Krkonoších ani trochu sluníčka. Na to mi kámoš napsal: „Tak pojedeme teď o víkendu a dáme i pátek?“ Tak jsem nejdřív poslala plno vysmátých smajlíků. Potom následoval můj 5 vteřinový zásek a napsala jsem: „Tak JO!“
Ovšem, když jsem přišla v úterý domů, tak jsem snad tím začala uvažovat a říkala si, že jestli to má cenu, zda nemám šetřit, jestli se to vyplatí na takovou chvíli. Zda to nemáme nechat až na jindy, kdy si uděláme trochu plány. Tak jsme celý úterý se Štěpánem uvažovali 😀 Ve středu jsme si na to kejvli, že to teda fakt dáme! Štěpán mě musel trochu popostrčit a dát rozhodující slovo 😀
Ve čtvrtek jsem pobalila věci do batohu, zajela půjčit mačky a v půl 7 večer jsem odjížděla tradá Jihlava, kde se odjíždělo směr Dolomity 🙂 Přesněji do okolí Tri Cime di Lavaredo.
Cesta přes Rakousko byla v pořádku. Silničáři tam udržují silnice v naprosté parádě, takže nebyl problém. Navíc jízda přes noc má taky svou výhodu v tom, že silnice jsou takřka volné 🙂 V pátek v půl 5 ráno jsme dojeli na místo Lago di Landro, kde jsme zaparkovali a spali do 8 hodin. Ráno jsme mysleli, že si toto jezero cvakneme, ale tolik nás nezaujalo. V 8 jsme se tedy vydali na místo Malga Rinbianco. Zde jsme nechali auto a mířili si to směrem k chatě Rifugio Auronzo.
Cesta nahoru byla skvělá. Sníh se vůbec nepropadal, a tak nebyly v jednu chvíli potřeba ani návleky na nohavice kvůli sněhu. Přes noc bylo okolo – 17°C, takže vše bylo krásně zamrzlé. Vzali jsme to turistickou cestou k chatě nikoliv cestou pro cyklisty. Tak si to tak jdeme, kecáme a zjišťujeme, že nedostatek spánku je trochu znát 😀 Aneb turisti, co šli před náma nám docela utíkali. Ale nikam jsme nespěchali, protože jsme před sebou měli celý den 🙂
Asi po hodině a půl jsme dorazili na chatu Rifugio Auronzo, kde jsme si dali horkou čokoládu, která připomínala spíš horký pudink 😀 Stála 3 eura a já si prostě něco dát musela 😀 Je to tradice. Byla to zatím ta nejkrásnějí chata, co jsem kdy viděla. Myslím tím tedy hlavně uvnitř. Protože ty výhledy z ní jsou prostě neuvěřitelné 🙂 Dokázala bych tam za tím oknem zírat na krajinu hodiny. Asi po 15 minutách jsme nandali pro jistotu mačky a pokračovali ke kostelu, který je cca 30 min. od chaty.
Když jsme došli ke kostelu, tak jsme si udělaly povinné fotky a videa 🙂 Ostatně každý, kdo navštíví toto místo, tak si odtamtud odnese fotku toho kostela 🙂 U kostela jsme se zdrželi pouze pár minutek a pokračovali dál k místu Lavaredo Hütte, což bylo cca na dalších 30 – 40 min. cesty. My se strašně flákali focením, takže nám to občas trvalo hlavně z tohoto důvodu 🙂 U chaty jsme se nezdrželi vůbec. Obešli jsme ji a kousek nad ní jsme si dali svačinu. Bylo neuvěřitelné teplo a bezvětří 🙂 Takže se nám svačina protáhla.
Pak nám zbývalo už jen pár metrů k tomu, abychom došli k turistickému rozcestníku a měli jsme od sebe část hory Tre Cime. A to bylo neuvěřitelné. Ono ty Dolomity jsou prostě úplně jiné než Tatry, Alpy apod. Má to jiné tvary a člověk si prostě přijde oproti tomu skutečně jako velký prcek 😀 Byť to jsem v Tatrách a Alpách taky, ale tohle je prostě jiné 🙂 Doporučuji každému, aby se tam jednou podíval. Stojí to za to 😉 V plánu bylo na začátku výletu dojít až k chatě Dreizinnenhütte. Ovšem byli jsme vcelku dost unavení po naší cestě a nevyspání, tak jsme to otočili a šli zpět k chatě Rifugio Auronzo.
Kdy jsme došli k chatě Rifugio Auronzo, tak jsme se zastavili ještě na čaj. Bylo něco okolo 2 hodiny a nás napadlo, že počkáme v chatě na západ slunce, který odfotíme a půjdeme dolů. Na chatě nás tento nápad rychle přešel, už ani nevím proč, ale okolo půl 3 jsme se zbalili a šli dolů 🙂 Řekli jsme si, že si dáme radši někde v teple večeři a půjdeme spát. Vcelku jsme byli fakt už dost unavení 😀
Neskutečně moc mi ty Dolomity připomínaly Kanadu. Nemůžu si pomoct, ale ty vrcholky a jehličnaté lesy, to byla prostě druhá Kanada 🙂 Tak jsem si tak šla a jen jsem vzpomínala, jak jsem se před pár měsíci měla krásně (né, že by mi v tu chvíli krásně nebylo 😀 ) Ovšem Kanada je velká srdcovka. Už mi tam chyběl jen ten medvěd k dokonalosti 😀 Okolo 4 hodiny jsme došli k autu. A říkáme si, co tedy dál. Dojeli jsme do města Misurina k jezeru Lago di Misurina, protože to jsem si chtěla v podvečer cvaknout 🙂 Je to celku krásné horské středisko. Udělala jsem pár cvaků a šli jsme hledat, kde zaparkujeme tuto noc a kde tím pádem přespíme 🙂 V aplikaci Park4night jsme si našli, že neplacené parkoviště, které slouží i přes noc je u stanice lanovky Rio Gere. Tam jsme tedy na tuto noc zaparkovali 🙂
K večeři jsme si dala Stek z lososa od Adveture Menu, protože to je to dobrý jídlo na cesty. A jako dezert byla margotka (no nežijeme si špatně 😀 ). V půl 6 už jsme byli nalezlí ve spacácích. To už jako jdeme spát? 😀 Únava je únava no. Ovšem spát se hned nešlo a kecalo se. Blbý je v tom to, když je venku -17°C a kecá se. Což znamená, že člověku se chce pořád na malou nebo teda aspoň mně 😀 😀 Takže jsme si asi okolo 7 došli naposled ven a řeklo se: A jde se spát! Ať další záchod zaspíme 😀 😀 Nesnáším, když mě to ve 3 ráno třeba přepadne a vylezte si pak ven do těch -17°C 😀
Druhý den jsme se vydali k vodopádu Cascate di Fanes. Zaparkovali jsme na parkovišti Sant’Uberto a odtud jsme vycházeli. Výlet byl ze začátku totálně naprd. Měli jsme oba problém s mačkama 😀 V jednu chvíli jsem fakt myslela, že se na to už opravdu vyprdneme, protože lízt zamrzlou ferratu bez maček, to fakt ne! 🙂 Ovšem mačky dostaly rozum a po chvíli šlo vše zase jak po másle 🙂
Nejdřív jsem na jedné vyhlídce vystavovala svou prdel na pár fotek 😀 😀 A pak se teprve mohlo jít dál 😀 Ten den nemělo svítit sluníčko, mělo být hodně pod mrakem. Den byl úplně jiný. Bylo polojasno, krásné teplo 🙂 A ten vodopád byl prostě úchvatný. Já snad nikdy v životě neviděla v zimě zamrzlý vodopád. A je to nádhera stát uvnitř vodopádu a koukat, jak jsou všude okolo mne rampouchy a led 🙂 Celkově jsme potkali za ten den na naší trase tak 5 lidí, což bylo fajn. Co není fajn je to, když stojíte na ledu a slyšíte ten zvuk, jakože tu za pár vteřin nebudete, páč se led propadne 😀
Po výletu jsme se vydali k jezeru Lago di Dobiacco a celé si ho obešli. Dali jsme si malou sváču a mířili směr domov. Do Jihlavy jsme dorazili o půl 11 večer, padli do postelí a kámoš si mohl konečně v posteli roztáhnout nohy 😀 On totiž poprvé chrápal ve spacáku dva večery po sobě a bylo to na něj moc a co mu vadilo nejvíc bylo to, že si prostě nemůže rozháhnout nohy, ale musí spát jak žížala 😀
Výlet to byl úžasný! 🙂 Ono ty neplánované výlety jsou prostě vždy skvělé! 🙂 Dál mě čeká asi výlet do Tater, Krkonoše (ale to je klasika), Slovinsko, Skotsko, Nepál, Dolomity a mnoho, mnoho dalšího 🙂 Užívejte života, mrtví budete dlouho, tak ať si neužívají jenom červi 🙂
Fotky: @Hana Jampílková, @Štěpán Žilinec – ty, na kterých je moje maličkost! 😀 A že se mu povedly co 🙂
