Bylo něco okolo šesté hodiny ranní a všichni už balili stany a vyráželi dál na trasu. Bylo něco okolo půl deváté hodiny ranní a vzbudili jsme se i my. Začali jsme balit věci okolo a řekli jsme si, že nebudeme snídat svoje a zajdeme si pro snídani do místní „sámošky“ která byla zavřená. Nevadí, dáme si nějakou tyčinku cestou.
Pak mi došlo, proč se všichni balili tak brzo (ono je to tedy víceméně na takových výletech časté, že vyjdeš brzo ráno, aby jsi nemusel potit krev v těch odpoledních vedrech). Každopádně před námi taková hodně zvýšená rovina – na 4,9 km převýšení 872 m. Pojď mi hop… 😀 No…..nahoře nás ale čekala horská chata a perfektní výhledy, takže motivace jít a nefňukat. Jdeme jdeme a najednou se za námi objeví místní mazáci, kteří byli ve věku mé babičky, kteří nám dejchali na prdel. Tak to ne! Hecuj to! Ti nám nesmí prostě dýchat na záda a už vůbec nás předběhnout.
Zařadilia jsem trojku a šlo to. Nahoře jsem pak chvilku počkala na kluky (jak jsem psala, tak jsme na sebe vždy počkali a měli se pořád na mušce, ale před vrcholem jsem už vzala čáru a mazala si pro svou odměnu – coca-colu). Cola je pro mě na takových výletech něco, na co se strašně těším, byť ji doma nepiju 😀
Když jsme se všichni šťastně sešli na vrcholu Col de Balme (2191 m.n.m.) dali jsme si zde poslední předražené jídlo v podání polévky, kafe a výborných omelet se slaninou, zeleninou a vším možným. Zbavila jsem se zde posledních franků a čau Švýcarsko, bonjur Francie! 😀
Kus pod chatou nám cestu na chvíli zkřížili zdejší krávy, které nevypadaly, že se chtějí přátelit a už vůbec ne se mnou, provokující v červené bundě. I ostatní hikeři čekali a přemýšleli, kudy jinudy to vzít, ale nakonec jeden odvážlivec vstoupil mezi ně a funící krávy jeho i nás pustily.
Cesta vedla dolů do města Argentiére, kde jsme si dali velkou pauzu a hlavně jsme dokoupili strašně moc jídla, neboť tu byly opět normální ceny a u většiny potravin nižní než u nás.
Nakoupila jsem colu, ovoce, 4 bagety, salámy, sladké pečivo a když jsem s tím přišla ven, tak jsem si říkala, jak to do toho batohu nasoukám.
Většinu jsme snědli na lavičce u zdejší sámošky a kluci dostali nápad, že co se tu vykalit a jít až druhý den. Já jsem byla proti a řekla jsem, že si chci užít poslední noc někde na vrcholech při západu slunce. A řekla bych, že mi tehdy za ten můj nápad děkovali 😀
Tudíž než jsme s plnými pupky vyrazili do dalšího kopce s převýšením přes 500 m, došla jsem si ještě na wc, kde mě překvapil turecký záchod, takže nějak levitujíc nad wc jsem odlehčila, co jsem potřebovala 😀
Kluci, posilněni pivkama se vydali za mnou do kopce a tady musím přiznat, že jsem poprvé klukům zdrhla. Šli jak šneci, a to mě fakt tak nebavilo, že jsem vzala čáru. Počkala jsem na ně až pod rozcestníkem Chalet des Chéserys. Šli jsme ještě kus cesty a na krásném placu s výhledem na hory a ostatními hikery jsme postavili naše stany a užívali si ten nejúžasnější západ slunce, co jsme tu za celou dobu viděli.
MAPA:
https://mapy.cz/s/cezujakehe