Hana Jampílková

Slovinsko za 5 dní s Kangelo

Posted on 14. 5. 202314. 5. 2023

SLOVINSKO ZA 5 DNÍ

Tento článek vznikl ve spolupráci s @kangelo.com

5 dní pro návštěvu Slovinska a jeho prozkoumání je určitě málo, ale když člověk nemá mnoho dovolené, tak dá zavděk alespoň nějakým tím prodlouženým víkendem.

A ten je za mě nejlepší naplánovat buď na Velikonoce nebo na nějaký prodloužený víkend o dvou svátcích, které nás čekají v květnu o prvních dvou týdnech (sice to samozřejmě ne vždy vyjde, ale třeba letos to volno v pondělí navíc bylo přímo parádní).

Tak si pojďte přečíst, jak může takový trip do Slovinska vypadat 🙂

CESTA DO SLOVINSKA

Cesta do Slovinska (v mém případě do Kranjske Gory a případné okolí) je z Prahy – Černý Most cca 7,5 hodiny s přestávkami. Záleží, jaký je kdo řidič, jaká je doprava a kolik potřebujete přestávek. Dá se to určitě stihnout i o něco dříve.
Cesta vede přes České Budějovice, Linz a Salzburg.

Za mě je dobré vzít do Slovinska auto, které má v cajku brzdy a spojku, neboť ve Slovinsku občas budete muset zdolávat dost velké kopce, jak nahoru, tak samozřejmě i dolů.

DEN PRVNÍ

V den, kdy přijedete do Slovinska se toho moc stihnout nedá, ale na jedno místo se dá udělat čas. Vždy se snažím vyjíždět někdy okolo 9 ráno z Čech. Ve Slovinsku jsem okolo 4-5 hodiny odpoledne, někdy se to podaří i déle.

Doporučuji se ubytovat v kemp Špik, který se nachází v Gozd Martuljek.

12 km pěšky je právě od tohoto kempu přírodní rezervace Zelenci, kde se nachází krásné smaragdové jezírko s výhledem na hory, které je nejlepší navštívit právě takto navečer či brzy ráno, kdy je tam minimum lidí 🙂 Dá se tam dojet i autem, jsou tam dvě parkoviště, které jsou bez poplatku.

MAPA:
https://en.mapy.cz/s/poconazufe

DEN DRUHÝ

Brzo ráno vstávat a jede se za nějakým tím dobrodružstvím. Tím může být třeba snídaně u jezera Jasna, které je pochopitelně nejkrásnější v hodiny, kdy tam nepotkáte moc lidí, takže ráno 🙂 Od tohoto jezera je těžké odcházet, neboť je tam plno míst, odkud se dá koukat na nádherné hory a jezírka. U jezera se nachází i kavárna a v jednom z jezírek se dá i koupat.
Z kempu Špik je to k jezeru 9 km autem, takže tam jste za pár minut.

U jezera se nachází jak placená, tak neplacená parkoviště. Těch neplacených je tam pochopitelně méně a jsou malá, takže odpoledne tam nejspíš nezaparkujete. Už ráno se tam najde sotva místo.

Pak Vás čeká hodinový přejezd do obce Soča, která se nachází u města Bovec, a také první zdolávání vysokého kopce autem. Vyrazíte na krásnou procházku podél řeky Soča, kde se nachází krásná koryta, kterými řeka protéká 🙂 Jedná se o cca 6 km výlet po rovině.

Než dojedete do města Kobarid, kam cesta vede dál, tak si zajděte na jídlo do města Bovec. Restaurace Pod Lipco, kde dělají výbornou pizzu!

A co ve městě Kobarid? Vodopád Kozjak a spaní v kempu Lazar, kde je nádherná restaurace a dělají tam výborné palačinky s nutellou, posypané mandlemi.
Z placeného parkoviště to jsou k vodopádu Kozjak jen necelé 2 km. Po cestě půjdete i okolo lávky, která je zatím nejhezčí, co jsem ve Slovinsku viděla a jsou tam nejkrásnější výhledy na řeku Soča.

MAPA:
https://en.mapy.cz/s/nuradazeho

DEN TŘETÍ

Následující den jsme si jako první zajeli na Tolminská Koryta. Za mě je tato soutěska daleko krásnější než soutěska Vintgar, která se nachází kousek od Bledu, ale na to si každý musí udělat názor sám.

Vstupné na soutěsku stojí 8€ za osobu. Soutěska je boží, víc nenapíšu, jeďte si to omrknout sami 😀
Každopádně se k soutěsce musíte nějak dostat. Pokud nejste úplně lenoši líní, tak doporučuji zaparkovat na neplaceném parkovišti před obcí Zatolmin, odkud je to jen 1,3 km pohodovou trasou ke vstupu.
Parkoviště se pak pochopitelně nachází přímo u koryt – samozřejmě placené.

A jelikož nám o výletu (ze kterého Vám sepisuji tento itinerář) nepřálo moc počasí na výlet, který jsem po korytech naplánovala, vyrazili jsme přímo k jezeru Bled, což bylo hodinu a půl autem. Tam jsme nechali auto a šli se projít na vyhlídky nad Bledem – Velika Osojnica, Mala Osojnica, a poté samozřejmě obejít celé jezero.

Ta procházka se samozřejmě neobešla bez dalšího gastro zážitku, který jsme si dopřáli v restauraci Špica.

Poslední dvě noci jsme pak strávili v kempu, kousek od Bledu – Kemp Šobec.
Kemp je 7 km od Bledu a je naprosto boží! V podmínkách mají, že tam musíte strávit alespoň dvě noci, které jsme tu strávili opravdu rádi.
Za mě je to zatím jeden z nejkrásnějších kempů, co jsem ve Slovinsku viděla.

MAPA:
https://en.mapy.cz/s/lehanapeto

DEN ČTVRTÝ

Výlet jsem naplánovala na místo, které Vám zaručeně vyrazí dech. Hodina cesty autem Vás zavede k Veliké Planině.
Za 10€ se dá zaparkovat na parkovišti Rakov rob, odkud je to lesem k prvním výhledům 1,7 km + nějaké to menší převýšení.

Pak to začne! Najednou se cítíte v neskutečný euforii, extázi. Když na toto místo vyrazíte na začátku května, jako my, tak tam uvidíte ještě rozkvetlé krokusy, které se na planině nacházejí v krásných polích.
Trasa je dohromady dlouhá necelých 10 km a kdekoliv si to můžete natáhnout 🙂
Na Veliké Planině se nachází několik hospod, kde si můžete chrochtnout nad něčím dobrým.

A protože nám zbýval navečer ještě nějaký ten čas, tak jsme si zajeli ke kostelu Jamnik, který se nachází na mini hřebeni, dokud jsou opět pamparádní výhledy na hory.

A na zakončení skvělého prodlouženého výletu po Slovinsku se přece nehodí nic lepšího, než nějaká dobrá večeře v kempu restaurace Šobec. Tam jsme si skoro každý dal pizzu, kterou mají ve Slovinsku vážně skvělou. A jako sladkou tečku, čokoládovou zmrzlinu a creme brülééé? 😀 😀

MAPA:
https://en.mapy.cz/s/jojojomufe
https://en.mapy.cz/s/cakevelaka
https://en.mapy.cz/s/cubotodohe

DEN PÁTÝ

Den pátý, a také poslední. Sbalit stany a vyrazit zpátky domů. Jelikož Vás bude opět čekat velká štreka, tak je fajn vyrazit brzo ráno 🙂 Neboť to z kempu Šobec vede zpět přes Kranjskou Goru, před kterou se nachází vodopád Peričnik, o kterém se říká, že je nejkrásnější na Slovinsku, nejde nezastavit.

Z kempu Šobec je to k Peričniku necelou půl hodinu autem. Buď můžete zaparkovat přímo pod vodopádem, kde je parkovné zadarmo nebo 3 km před vodopádem. K němu pak dojdete pohodovou cestou po rovince.

Pokud parkujete přímo pod vodopádem, tak jste u něj za 5 minut. Dá se jít i za vodopád, což je pro plno lidí neskutečné „WOW“ neboť, co pozoruji, tak se plno lidí, za tak velké vodopády nedostalo a často to ani nejde.

MAPA:
https://en.mapy.cz/s/lojehufamu

TIPY A RADY

• cestu si naplánujte na duben či květen
✓ nemusíte dělat rezervaci v kempech
✓ všude potkáte málo lidí
✓ počasí už je vhodné pro výlety i do 2000 m.n.m.

• všude měli psi vstup povolen
✓ koryta, vodopády, kempy, restaurace

• vodopád Kozjak
✓ k tomuto vodopádu jsme stihli dojít v 19:00. Na některých stránkách je napsáno, že vstup je volně přístupný a někde, že vstup je 5€, tudíž jsme si nedokázali představit, zda je tedy nějaká omezená doba vstupu.
Vodopád je přístupný 24 hodin denně a do 18:00 vybírají vstupné.

• dálniční známky, mýtné
✓ dálniční známka ve Slovinsku je za 30€
✓ dálniční známka v Rakousku je za 445 Kč
✓ mýtné bylo za 27€ na obě jízdy, které je lepší si zakoupit online a nezdržovat se tím po cestě. Při zakupování mýtného zadáváte SPZ vozidla a u bran Vás to automaticky pustí.

• Webové stránky, kde jsem kupovala dálničky a mýtné:
Mýtné
Dálniční známka – Rakousko
Dálniční známka – Slovinsko

• Stránka, přes kterou jsem pronajala dodávku:
Hoppygo.com

• Co jiného vidět ve Slovinsku?
✓ Napoleonův most ve městě Kobarid
✓ Vodopád Savica a Črno jezero u Bohinjského jezera
✓ soutěska Vintgar
✓ vrchol Viševnik
✓ soutěska Mostnica u jezera Bohinj

• vyhlídka Mala Osojnica
✓ u ní si dávejte pozor na schody, kterými se tam můžete dostat. Samozřejmě se dá k vyhlídce dostat i jiným směrem. Každopádně ty schody jsou neskutečně kolmé a pro psa velmi složité.

Tak ahoj na dalších výletech 🙂

@hanajampilkova

S Hančou na cestách

West Highland Way (Skotsko)

Posted on 10. 5. 202310. 5. 2023

West Highland Way

154 km | 2 744 m převýšení | 7 dní

Proč West Highland Way?

V roce 2019 jsem byla s kamarádkou Barčou na road tripu po Skotsku, kde se nám moc líbilo. Za nějaký ten rok po výletu jsme zjistily, že Skotskem prochází právě tento známý West Highland Way, tudíž jsme se dohodly, že ho určitě naplánujeme.
A ten rok, kdy se naše plány staly skutečnými nastal právě v roce 2023 🙂

DOPRAVA DO SKOTSKA

Do Skotska jsme se dopravily letecky. V našem termínu, který jsme si zvolily to létalo z Vídně, Berlína či jiných letišť mimo Česko v dost naprd časy, špatné termíny a prostě nám to celkově nevyhovovalo.

Ceny letenek z jiných letišť byly určitě levnější, ale když jsme k tomu připočítaly cestu na letiště a zpět, tak by nás to vyšlo dost podobně, jako odlet z Prahy, a tak jsme zvolily Prahu. Hlavně se nám nechtělo trmácet s batohy například až do Vídně autobusem.

Levněji vycházelo zakoupit letenky zvlášť.
Čili z Prahy jsme letěly společností Ryanair na letiště Edinburgh a zpět to bylo se společností Jet2.com z Glasgow.

Co se týká batohů, tak jsme to pořešily tak, že vždy na každou cestu jsme měla jedna 20 kg zavazadlo dolů do letadla, a ta druhá z nás měla 10 kg zavazadlo nahoru.

CENA LETENEK:
9990 Kč za obě i s batohy.

SPANÍ NA WHW

Spaní na divoko je až na některá místa v národním parku (Loch Lomond) dovoleno. Pozor samozřejmě na soukromé pozemky.

Kempy se tu pohybují v částkách okolo 10-15 liber za osobu, a po cestě jich je mnoho. V některých se dají dokoupit i základní zásoby.

Spát se dá i na nouzových útulnách, kterým se říká „bothy“ a jsou zadarmo. Na trase byly dvě – Rowchoish a Doune Byre.
Pro přehled ostatních útulen využijte tento odkaz:
„zde“

Pod tímto odkazem pak najdete přesná místa, kde jsme složily hlavu.
„mapa našich míst na spaní“

JÍDLO A VODA NA WHW

Kartuše – Jelikož jsme se do Skotska dopravily letecky, tak jsme musely plynovou bombu zakoupit až ve Skotsku. Tu jsme koupily ve městě Milngavie ve zdejším obchodě, který přikládám:
„obchod s kartušemi“
(Není to přímo tento obchod, ale bohužel mi to na mapách nenašlo potřebnou ikonu toho shopu, ale je to hned vedle ). Všeobecně se kartuše dají dokoupit skoro v každém městě. Ve městě Drymen byl Intersport, kde je bylo možné koupit.

Jídlo jsme si vždy nesly maximálně na dva dny (nechtěly jsme mít těžké batohy). Dokupovaly jsme ho v místních obchodech, které potkáte skoro každý den. S vodou nebyl v dubnu vůbec žádný problém. Buď jsme si ji doplnily v kempech nebo zakoupily v obchodě.

Hodně jsme si po treku dopřávaly i jídlo a kafíčka v místních restauracích. Nejvíce musím vypíchnout skvělý burgery, milkshaky a ostatních dobroty v restauraci TJ’s Diner ve městě Tyndrum.
„Tyndrum-TJ’s Dine

Ve městě Tyndrum je poté poslední zastávka, kde se dají dokoupit nějaké zásoby. Pak je to možné až po 40 km ve městě Kinlochleven.

Odkazy, kde dokoupíte plno potřebných zásob – od jídla, přes outdoorové vybavení, elektroniku apod.
Jsou zde pouze ty, které jsme využily.
Tyndrum-shop
Beinglas-shop
Balmaha-shop

V první půlce cesty z města Milngavie je plno Honesty shopů, což jsou budky, ve kterých najdete menší sortiment jídla – tyčinky, vajíčka, plechovky s pitím a další.
Dá se tam platit pouze hotově. U každého produktu je pak uvedena cena, kterou zaplatíte do místní pokladničky (ze které se nedají vracet peníze)

JAK SE DOSTAT NA ZAČÁTEK TREKU?

Přiletěly jsme do Edinburghu, odkud jsme odjely autobusem ze stanice D na autobusové nádraží Glasgow Queen Street.
Tam jsme pár metrů popošly na vlakové nádraží Glasgow Central, odkud nás odvezl přímý vlak až do Milngavie.

Cena jízdenek:

Z letiště do Glasgow Queen Street – 13,90 £ za osobu
Z Glasgow Central do Milngavie – 3,90 £ za osobu

MAPA TRASY

VYBAVENÍ NA TREK

Batoh – Ferrino Finisterre 48 l
Spacák – Warmpeace Viking 600
Karimatka – MT 500 Air
Boty – Altra Lone Peak 6
Tarp – SMD Owyhee
Trekové hole – Pinguin Bamboo
Nepromokavá bunda – HighPoint Cliff Lady
Zateplená bunda – High Point Total Alpha
Ponožky – Bridgedale
Tričko s dlouhým rukávem – Drexiss termotriko
Tričko s krátkým rukávem – Ortovox
Legíny – Drexiss
spoďáry
lékarnička (ibalgin, endiaron, magnesium, obinadlo, náplasti, jehla, niť)
powerbanka
hygiena (kartáček, zubní pasta, nůžtičky, sprcháč)
tyvek
čelovka
skládací lahev
ešus s vařičem
plynová bomba
zrcadlovka
skládací ručník z Decathlonu

PÁR VĚT K WEST HIGHLAND WAY

Z mého pohledu je tento trek zvládnutelný za 5 dní (my ho šly 7 dní), abyste si ho patřičně užili. Na 154 km je převýšení 2744 m, což samo o sobě napovídá, že půjdete zejména po rovině.

Každý den jsme nachodily okolo 20-25 km a z toho se šlo například 3/4 po rovině.

Terén je tu jednoduchý, někde trochu kamení, někde šotolina, jinde se jde po krásné pěšině. Určitě bych na tento trek nebrala pohorky.

Tento trek je hodně odpočinkový už z toho důvodu, že nemusíte nosit jídlo na 5 dní, ale každý den jdete přes nějaké město, kde se dají bohatě dokoupit jakékoliv zásoby.

Pokud nejste v dobré fyzické kondici, máte nějaké zdravotní potíže, jste už ve věku, kdy to prostě tak svižně nešlape nebo si to chcete udělat jen hodně lážo plážo, tak na treku funguje převoz batohů z kempu do kempu, kde si v kempu vždy přehodíte potřebné věci do svého malého batohu a dodávky Vám pak zbytek odvezou opět o dům dál 🙂
ODKAZ: WHW-Baggage Transfer

Nejlepší měsíc, který můžete zvolit pro tuto procházku je za mě duben či první polovina května, kdy Vás po cestě neobtěžují mušky zvané midges, který se můžou přetrhnout, aby z Vás vysáli poslední kapky krve 😀 A jelikož je po cestě mnoho mokřad, tak to je pro ně prostě posvícení 😀

Všude jsem platila kartou. Jediné, kde se nedá platit kartou, jsou zmiňované Honesty shopy, kde za ně zaplatíte v hotovosti.

West Highland Way je za mě zatím jeden z nejlépe značených treků, co jsem šla. Offline mapy mám tedy vždy stažené, tak jako tak, nikdy nevíš, kdy je budeš potřebovat, ale určitě je tady nebylo potřeba zapínat z důvodu toho, že bychom nevěděly, kde jsme.

PRO VÍCE INFO

@hanajampilkova

S Hančou na cestách

FOTOGRAFIE

SAMA na výletech

Posted on 1. 3. 20231. 3. 2023

SAMA na výletech

Hezký den 🙂

Už několikrát jsem dostala od lidí (v drtivé většině od žen) otázky typu: To se nebojíš takhle sama?
Zazněla i prosba, zda bych o tom mohla napsat nějaký článek, že by to případně nějaké ženy, které se bojí vyrazit samostatně do hor, nakoplo k uskutečnění single výletu.

Upřímně ještě teď nevím, jak tento článek pojmout, ale budu ráda, když to opravdu alespoň jedné holce / ženě pomůže k tomu, aby se nebála vyrazit sama ven.

MŮJ PŘÍBĚH

Nevím, co poradit, jak se zbavit strachu – ať z lidí, okolí, nástrah tam venku nebo možná strachu ze sebe samotného.

Můžu Vám ale napsat svůj vlastní příběh, jak začalo mé chození po horách.

Pocházím z vesnice, a to mi možná pomohlo k tomu být trochu (jak se říká) otrkaná životem 😀 Jako malá jsem lítala po vesnici, klábosila s babkama na návsi a žadonila o žvýkačky. Chodila jsem do lesa, potulovala se za vesnicí a občas dostala slovní „flákanec“ že mám taky chodit domů.

V okolí vesnice jsem uměla „cestovat“ dokonale, ale vyrazit někam dál nebylo jen tak. Ze začátku, na pár výletů jsem vždy někoho sehnala, protože sama jsem si to to nelajskla.
(To je asi zásadní problém většiny. Píšete mi, že nemáte s kým vyrazit. Než jsem poznala Máru, tak plno lidí z mého okolí nemohlo, nechtělo. Zabrousila jsem na cestovatelské seznamky na facebooku, kde jsem poznala plno přátel, se kterými cestuji doteď – to když zas nemůže Mára :D).
Nadšenci horské turistiky – za mě fajnová skupinka na facebooku, kde se dají najít dobrodruhové.

Zjistila jsem, že na cestování po ČR vlastně nic není. Naučila jsem se, jak se orientovat v mapách, jak zjistit aktuální počasí a kde se můžu pohybovat nebo jak se kam dostanu.

Postupně to takto přišlo i s vyjetím na Slovensko. Nejdřív mi někdo musel ukázat, jak se dá jet na takovou otočku do Tater, kde se můžu pohybovat a bylo to. Pak už to bylo ve všem stejné jako u nás doma. Všude vlastně stačí umět se jen orientovat a nebát se zeptat.

STRACH Z LIDÍ

Plno lidí mi napsalo, že se bojí vyrazit sami, protože je může někdo venku přepadnout.

Víte, to co Vám tu píšu jsou mé osobní zkušenosti. To, že na Vás bude někdo v horách čekat je velmi málo pravděpodobné. Ano, stát se to může, ale jaký šmejd by si řekl, že bude čekat v – 15°C někde na vrcholcích hor a doufat, že tamtudy někdo v noci půjde na východ slunce 🙂
Pravděpodobnost je velmi malá.

Když někam jedu, tak přesné místo ví jen můj přítel a případně moje rodina. To, kde se zrovna nacházím napíšu buď během výletu nebo až po něm. Když jdu sama přes den, tak často na frekventovaných místech. Pochopitelně i v lesích, ale nikdy jsem tam nešla ve dne se strachem, coby kdyby. Možná je to ta vesnická nátura.

Pokud se sama vypravím na přespávačku do hor, tak ani tehdy se nebojím lidí, co tam budou případně se mnou nebo, že tam přijde někdo, kdo bude otravovat. Za těch plno let, co takto cestuji se mi nikdy nestalo, abych se setkala s někým, kdo by mě obtěžoval.

Na ty přespávačky v horách či přechody chodí opravdu vážně prima lidi, co Vám podají záchranou ruku, když se něco stane 🙂

NEBÁT SE MLUVIT

Pak je tu genetika a pozorování komunikace rodičů, kteří se nějak vyjadřují a já to od nich pochytila, což mi taky pomohlo. Proto mám často prořízlou hubu a nebojím se zeptat se, což je dle mého taky velký faktor – NEBÁT SE MLUVIT 🙂 Já se často pouštím na výletech s lidmi do debaty. Od nějakých vidím, že prostě nemají zájem, ale velká většina se mnou pak dobu diskutuje či sdílí cestu.

Mluvení Vám pomůže v plno nejasnostech.
Mnoho lidí Vám jistě v životě řeklo: „Tak se zeptej, za to přece nic nedáš.“

Je mi jasné, že dnes, když se zeptáte na radu na internetu, tak často dostanete sprchu alá:
„To je přece jasné!
„Nemáš google?“
„To do hor radši nechoď!“
„Jak se někdo může na takovou kravinu zeptat.“

Pokud na Vás tuhle „motivaci“ chrlí okolí, rodina a poté lidi na internetu, tak člověku to sebevědomí klesne a strach najednou začne být velký, ale musíte tyhle „přemoudřelé“ lidi vypustit.
Je to životní klišé, ale každý se celý život učí 😉

NEDOKÁŽU, NEUMÍM, NEVÍM

Tahle slova si vymažte ze slovníku.
DOKÁŽETE!

Všechno je to jenom v hlavě.

Dnes máme internet plný rad, jak se orientovat v mapách, v jízdních řádech, kde si sehnat aktuální počasí, tipy na výlety apod.
A ač je ve světě mnoho zla a násilí, tak věřte, že v horách a v přírodě tomu pořád tak není a vy tam potkáte usměvavé lidi, co Vám pomůžou.

Pokud máte otázky:
„Co, když ale někde spadnu?“
Proto je dobré orientovat se v mapách, nechodit mimo značené trasy 🙂 Pak není důvod se bát.

„Co, když mě zastihne špatné počasí?“
Před každým výletem je dobré si najít, co tě po cestě čeká. Jako například chata, kde se můžeš schovat. Jaké bude počasí, aby ses podle toho oblékl a zabalil do batohu.

„Co, když to nezvládnu fyzicky.“
Jedině ty znáš svou fyzickou zdatnost. Pokud třeba plánuješ vyrazit poprvé do hor, tak je dobré vědět, jak těžký je terén, nepřecenit síly a poznat, kdy tělo začíná mít dost a umět to včas otočit.

ZÁVĚREM

Pokud Vám to v něčem pomohlo, jsem ráda.
Pokud ne, jsem ráda i tak, že jste se dopracovali až do konce, hurá 😀

Já sama Vás zbavit strachu nedokážu, jste to vy, co to musíte zvládnout 🙂

Jestli máte dotazy, chcete s něčím poradit, tak víte, kam napsat 🙂 Já Vás do háje zelenýho rozhodně nepošlu, ale občas mé osobě trochu trvá než odepíše 😀 Tudíž neváhejte napsat i 3x 😀

Do Tater „na otočku“ – tutorial

Posted on 9. 2. 202310. 2. 2023

TATRY „NA OTOČKU“ – TUTORIAL

Protože se začaly kupit dotazy ohledně toho, jak si zajet na takovou „otočku“ vlakem do Tater, tak jsem si řekla, že je na čase Vám sepsat menší TUTORIAL, jak na to.

Pojďme si tedy společně ukázat, jak jednoduché to vlastně je 🙂

Takže jako první vyřešíme cestu do Popradu

Jízdenky vyhledávám přes idos.cz nebo přes stránky RegioJetu – záleží, s jakou společností chci zrovna jet. Každý vyjíždí z jiných měst, takže podle toho si i zadáte, odkud chcete jet. Níže máte napsáno, přes jaká města jede do Popradu RegioJet a České dráhy.

RegioJet vyjde levněji a je v Popradu dříve. Každopádně v zimním období je například pro někoho tento příjezd až moc brzo, a proto zvolí EuroNight.
Když se do Tater „na otočku“ vydám v létě, tak vždy volím Regiojet, neboť je světlo už hodně brzo, a tak se vyplatí přijet do Popradu už v půl 5 ráno.

Doporučuji si na cestu do Popradu vzít lůžkový či lehátkový vůz (ten najdete jak v RegioJetu, tak v Euronightu). Před výletem se vyspíte a nejste po cestě tolik unavení.
Pochopitelně je cena za lehátko či lůžko dražší. Ovšem je to pouze doporučení. Někdo se třeba ve vlaku vůbec nevyspí nebo mu lehátko přijde zbytečné – je to každého volba.

Lehátko a lůžko se liší v tom, že lůžko je pouze pro 3 osoby a je dražší. Lehátko je o něco levnější, ale v kupé spí poté 6 osob.

Když dorazíte do Popradu

tak přestoupíte do vlaku – TEŽ (tatranské elektrické železnice), který Vás doveze na určitá místa po Tatrách. Jízdenky si můžete zakoupit buď přes internet nebo na nádražní budově v Popradu.

Tento vlak se nachází v prvním patře nádražní budovy. Jezdí hodně často a časy odjezdu z Popradu si zjistíte buď na idos.cz nebo na zssk.sk

Níže pak vidíte mapu, na jaká místa Vás tento vlak zaveze.

Z Popradu na Štrbské pleso jezdí ve většině případů přímý vlak. Pokud se ale budete chtít zajet podívat do Tatranské Lomnice, tak budete muset přesednout ve Starém Smokovci či ve Studeném Potoku na další vlak.

Není to nic těžkého. Na přestupních stanicích máte několik minut času a jelikož jsou vlaky označené cílovou stanicí, tak budete vidět, na který máte nastoupit.

Jízdenky si označíte na začátku trasy a dále je pak už neoznačujete – ani, když budete přestupovat.

Toto je mapa míst, kam všude se můžete s tímto vlakem dostat. Kdyby někdo nevěděl, tak čísla mezi stanicemi jsou kilometry.

Buď si u pokladny koupíte přímo jízdenku na místo, kam chcete jet nebo se dají koupit i tyto časové jízdenky, kdy například nevíte, jak se po Tatrách budete vozit nebo tam hodláte strávit více dní, a tak vás výhodněji vyjde zakoupit například 3-denní jízdenka.

Když jsme si vysvětlili cestu do Popradu a cestování po Tatrách, tak teď se ještě mrkneme na nějaké lehké trasy, kam se dá jít v zimě, aby se stihl ten výlet „na otočku.“

Toto je jedna z mých oblíbených tras v zimě. Trasa je dlouhá cca 12 km s převýšením 352 m.

Pokud se vydáte ze Štrbského plesa na Popradské pleso, tak nejdříve půjdete po červené trase a následně se u dalšího rozcestníku vydáte POUZE po zelené. Neboť část červené trasy je uzavřena kvůli lavinovému terénu, kde je vstup zakázán.

Můžete také zvolit opačnou trasu, a to takovou, že vystoupíte ve stanici Popradské pleso a po modré si nejdříve dojdete k Popradskému plesu a následně po zelené a červené dojdete na Štrbské pleso.

Na vlakovém stanici Štrbské pleso je poté bankomat, kde si můžete případně vybrat hotovost.

Na Popradském plesu jsou dvě chaty, kde se můžete děsně lahodně občerstvit a načerpávat vitamín D, pokud Vám bude zrovna svítit 😀 A také se tam dá platit kartou.

Pokud by někdo chtěl zvolit náročnější túru, tak cesta od zastávky Tatranská Lomnica na Chatu pri Zelenom plese a zpět je dlouhá 21,5 km s 750 m převýšení.

Co se týká zimní túry, tak se nejdříve budete držet žluté trasy, která následně přejde na modrou a u Rázcestie na Matliarmi půjdete opět po žluté.

Tato trasa není nijak technicky náročná. Je bych doporučila nezapomenout doma hole a návleky na nohavice. Po cestě na chatu se nedá nikde občerstvit. Pouze až na samotné chatě 🙂

Vyrazit si můžete z Tatranské Polianky na Sliezsky dům, což je taková průměrná trasa s 661 m převýšením na 10.9 km, opět technicky nenáročná. Trasu si můžete zvolit buď celou po asfaltu nebo u Rázcestie na Velickom mostě přejdete na zelenou.

Občerstvení s nádhernými výhledy na tatranské masivy a Velické pleso Vás pak čekají až na Sliezskem domě 🙂

Pochopitelně se dají trasy prodloužit o nějakou chatu navíc. Ovšem pro zimní období jsem Vám sem nechtěla cpát nějaký 25 km túry, ale spíš takové ty lážo plážo.

Na letní měsíce pak není problém při výletu na otočku vymyslet túru dlouhou 25-30 km 🙂 Víc času, víc světla 🙂

A následně už zbývá vyřešit cestu domů.

V zimě volím na cestu zpět pouze Pendolino, které přijede do Pardubic ještě v přijatelnou dobu, kdy jsem pak schopná jít už druhý den do práce 😀

V létě si ovšem čas prodloužím a odjíždím až RegioJetem, kdy se domů dostanu až druhý den ráno. Tuto variantu jízdy ReigoJetem volím zejména na víkend, kdy přijedu domů v neděli v 5 ráno a mám ještě celý den na to, abych protáhla tělo, dospala se a v pondělí mohla nastoupit fresh jak jahoda do práce 😀

Jízdenky na cestu zpět pak určitě zakupte ještě před odjezdem do Tater.

To je asi to hlavní, co bych Vám o takovém výletu mohla sepsat.

Pokud by Vám tu něco chybělo, tak mě neváhejte kontaktovat buď na instagramu nebo facebooku.

Hezký den 🙂

@hanajampilkova

S Hančou na cestách

BEROUNSKO | BRDY A PODBRDSKO

Posted on 10. 8. 202230. 8. 2022

BEROUNSKO | BRDY A PODBRDSKO

Svatojakubská cesta – Všerubská, Železná

106 km | 2 454 m převýšení | 3 dny

Co je Svatojakubská cesta a proč jsem šla právě tuto část?

Svatojakubská cesta je poutní cesta, která vede až k hrobu svatého Jakuba Staršího ve Španělsku, konkrétně do Santiaga de Compostela.

Základních tras, odkud můžete vyrazit je celkem 12. Vyrazit můžete i z České republiky, kde si můžete vybrat z 6 tras, které Vás zavedou na poutní místa a přes různé historické památky.

V rámci spolupráce s turistickou oblastí Berounsko a turistickou oblastí Brdy a Podbrdsko jsme se dohodli, že si projdu část této cesty, která protíná právě Berounsko, Brdy a Podbrdsko.
Trasa Železná a Všerubská.

Vzhledem k tomu, že ráda chodím dálkové trasy, tak jsem prý vhodnou adeptkou pro tuto cestu.

Velmi mě to potěšilo, protože moc ráda poznávám nová místa, a to zejména tímto způsobem – že jdete X km a při tom potkáte mnoho fajn lidí a dojdete na krásná a málo známá místa.
Není to přijet autem k nějaké rozhledně, udělat cvak a jet zase dál.
Člověk na těchto cestách poznává sebe sama, vnímá přírodu, sedí několik hodin na místech, kde je klid a jenom nasává tu energii a atmosféru.

1. DEN – BEROUNSKO

Sbalila jsem si svých pět švestek a 30. července jsem vyrazila vlakem do mého startovního bodu – Roztoky u Křivoklátu. Celkem mě tu čekaly 3 dny.

Hned první den jsem měla v plánu 32,1 km s převýšením 870 m.

Trasa vedla přes
obec Nižbor – rozhlednu Děd – přes kapli Panny Marie Bolestné – Beroun a až ke Svatému Janu pod Skalou.

Budík jsem měla v sobotu na 5 hodinu ranní, což jsem úplně nejásala, ale hned jsem si připomněla, že mě přece čekají 3 krásný dny v přírodě, tak kurňa Jampílková, radoooost! 😀

Vlakem jsme se s kamarádkou (která se mnou ten den cestovala) dostaly do Roztok u Křivoklátu v půl 9. Přes noc parádně pršelo, a tak se z okolních lesů drala pára pomalu ven. A my se zase draly do svého prvního kopce. Tento den jsme hodně strávily v lese, což byla příjemná změna po všech těch dnech, kdy teploměr ukazoval okolo 36°C.
Došly jsem k vyhlídce Stříbrný luh, kde je pohled na Berounku a jedna krásná lavička k posezení.
Les nás dál dovedl k vyhlídce Čerchov, kde bylo vidět i na zdejší vodáky.

Cesta byla převážně po šotolině nebo lesních cestách, asfalt se objevil jenom zřídka. Procházely jsme různými vesnicemi, lesy, prodíraly jsme se kapradím až jsme dorazily do obce Nižbor, kde jsme omrkly zdejší zámek s kostelem. Původně jsme si plánovaly, že se tu zastavíme na kafčo, ale při naší smůle jim vypadl proud a že dřív jak ve 2 odpoledne nenaskočí. No, 5 hodin se nám tam čekat nechtělo 😀 tak jsme vyrazily dál 🙂

Asi okolo půl 2 jsme se docouraly na rozcestí v obci Lísek, kde jsme potkali dva bikery, kteří si to jeli vyjet na rozhlednu Děd. Říkám, že tam máme také namířeno a že se tam sejdeme.
Po půl hodině jsme dorazily na rozhlednu a jeden z chlapů: „To jste vy jo? Jsem myslel, že přijdete až tak hodinu.“ Pche! Jsem zvyklé chodit.
Na rozhledně jsme si dali půlhodinovou svačinu a štrádovali to dál do Berouna, kde jsme se zastavili konečně na tom kafi se zákuskem 😀

A teď už jen poslední 4 km do Svatého Jana pod Skalou, kde jsem měla nocovat.
Nakonec jsem si Svatého Jana vyšla 3x 😀 Jednou s kamarádkou, podruhé sama na západ slunce a potřetí druhý den ráno na východ 🙂

Nejkrásnější pohled z vyhlídky je prý na západ slunce, kdy slunce zapadá za protější kopec. Já měla ovšem zataženo, a proto se mi východ slunce odměnil takovou parádou bez mraků.
Každopádně, co si budeme. Nezáleží na tom, zda se něco vydařilo či ne, zda byly mraky či ne. VŽDY se to vydaří! 🙂 Hlavní je to, že můžeme 🙂

2. DEN
BEROUNSKO a následný přechod do BRD A PODBRDSKA
_____________________________________________

Trasa druhého dne:
Svatý Jan pod Skalou – Karlštejn – Dobřichovice (odtud vlakem do Zbraslavi) – dále busem do Jílovště – a pěšky na Skalku a Dobříš

45 km a cca 950 m převýšení.

Budíka jsem nastavila tentokrát na 6 ranní a vyběhla si nahoru na vyhlídku nad Svatého Jana.
Tento den jsem se zvládla ztratit na druhém km. Jdu, jdu a říkám si, proč ta navigace si tam pořád něco brebentí. Tak jdu dál a najednou koukám a hle, já si jdu někam do prďálovic. Ale nevadí, zacházka 1 km ještě nikoho nezabila a hlavně jsem šla pořád tímto nádherným lesem, kde mi ranní slunce svítilo na cestu.

Tento den byl můj nejdelší, takže jsem do koní práskla až v 8 prosím pěkně 😀 Docela dlouho jsem se zasekla na vyhlídce nad Svatým Janem. Jak jsem psala výše, tak jsem se hned na druhém km ztratila, ale čert to vem. Šla jsem v lese, bylo krásně, nikde nikdo nebyl a hlavně nebylo ještě takové horko.

Cesta mě vedla k Bubovickým vodopádům přes různé naučné tabule, takže pro malé prcky super věc!
No, ono to je často vhodné i pro dospělé lidi. Aneb připomenout si, že se odpadky v lesích neodhazují apod.

Samotné Bubovické vodopády jsou vyschlé a voda je tam opravdu jen zřídka – jsou to vzácné chvíle.
Pro mě byla vzácná chvíle, když jsem na několika metrech nevytřela pusou a celkově hlavou nějakou pavučinu 😀

Opět mě první část dne provedla hlavně lesy, kterými jsme došla až na hrad Karlštejn, kde jsem si dala ranní kafíčko s vaflemi, natáhla nožky a koukala na první příchozí. Na Karlštejn jsem dorazila něco okolo půl 10, takže jsem si asi poprvé v životě užila Karlštejn takřka bez lidí.
Po doplnění cukrů jsem si vyšla po žluté trase na známou vyhlídku – Císařská louka, kde je za mě nejlepší výhled na Karlštejn.
Na vyhlídce jsem navázala intimní vztah i se zdejšími hovady, která mi nechala můj první velký ďobanec, který jsem si den na to málem udrbala 😀
Cesta mě vedla přes Mořinku, kde se šlo nádherně. Sice slunko dost spalovalo, ale okolní louky a pole byly nádherný. Přes mramorovou stezku jsem došla až do Dobřichovic, odkud jsem vlakem dorazila do Zbraslavi.

Zbraslav je důležitým místem, neboť je odtud značena severní větev Svatojakubské cesty až na hraniční přechod Železná. Zároveň se tu štěpí tyto dvě Svatojakubské cesty – Železná a Všerubská. Po Všerubské cestě jsem pokračovala dál z Jíloviště až do Dobříše.

V Jílovišti jsem si dala absolutně nejlepší oběd, který jsem za 3 dny měla. Spíš jsem si dala asi úplně nejlepší jídlo za ty 3 dny.
Nechci tu dělat reklamu, ale musím – restaurace Tři bratři, jedině doporučuji!

Cestou jsem se stavila na české Pise. Co že to je? Tak to je prosím pěkně rozhledna Korunka u Černolic, která má nakloněnou osu, a tak připomíná známou šikmou věž Pisa v Itálii.
Korunka je otevřena od května letošního roku a já jako velký strašpytel z výšek jsem měla před ní opravdu respekt, ale vylezla jsem tam! 😀

A tady to taky začalo. Na 6 km mezi rozhlednou Korunka a poutním areálem Skalka se do mě pustilo hejno komárů, kteří mě neopustili až do zmiňovaného poutního areálu. Tyto km jsem si opravdu neužívala. Pochopitelně to k výletům patří, pochopitelně jsem repelent neměla (stejně by mi nepomohl), ale trošku jsem si zaskučela.

Na Skalku jsem dorazila okolo 6 hodiny večer a pokud jste někdo viděl film Teorie tygra, tak jste mohli tento barokní areál vidět právě v tomto filmu 🙂 Bylo tu nádherně! Asi nedokážu psaným slovem popsat, jak jsem se tam cítila. To musíte zažít 🙂 Krásné jezero, ze kterého bylo vidět až na Kapli sv. Máří Magdalény, která má nádhernou atmosféru zejména při východu slunce.
Chvíli jsem tu strávila a jelikož čas kvapil, tak jsem vyrazila do Dobříše.

Nebudu lhát, nohy mě už vcelku bolely a věděla jsem, že přijdu na ubytování pozdě v noci. Vzala jsem si s sebou čelovku a udělala jsem dobře. Byla nakonec potřeba 🙂

3. DEN
BRDY A PODBRDSKO

Pondělí, poslední den a mě čekalo 26,6 km s převýšením okolo 450 m.

Trasa:
Dobříš – Buková u Příbramě – Svatá Hora v Příbrami

Budík byl tentokrát hodně pozdní. Vyspala jsem se úplně do puntíka v krásném penzionu U tří statkářů. Vstala jsem v 8 ráno a zašla si na výbornou snídani.
V 9 hodin jsem už měla batoh na zádech a štrádovala si to do cíle.

Věřím, že všichni tuto hlášku z jisté pohádky znáte:
„Žán, mně uletěly vlasyyy.“
„Žán, on mi slízal krém!“

Tak přesně tady je sídlo kníže pána z pohádky Princezna ze mlejna 🙂
V každém případě nebuďte jako Hanča a vyrazte sem jiný den než v pondělí, neboť právě v pondělí je ta známá, francouzská zahrada zavřena.

Co se týče mého ubytování v penzionu U tří statkářů, tak jsem byla velmi spokojená. Nádherný, čistý pokoj, ve kterém jsem se musela jít nejdříve osprchovat, protože mi bylo blbý zaplout do té krásné postele celá špinavá a smrdutá 😀
K snídani bylo všechno, na co se můj žaludek těšil. Přes pečivo, sýry, vajíčka až ke sladkým bábovkám a tácům s ovocem.

Po včerejším dnu jsem byla každopádně dost utahaná. Dokoupila jsem vodu a posledních pár tyčinek a vyrazila si to lesem směr Příbram. Ono téměř většina cesty za ty 3 dny vedla lesem. Poslední den tomu tedy nebylo jinak. Chvíli jsem šla mezi polem a následně jsem zaplula do lesa. Doufala jsem, že jsme si to z předchozího dne s komáry vysvětlili a nechají mě být. Kdepak, i po ránu mě dva opruzovali 😀
Práskla jsem trochu do koní a tůdle, máte po ptákách.

Když jsem po 26,6 km došla na Svatou Horu v Příbrami, tak jsem tam tak stála a dívala se dopředu na Pražskou kapli. Já jsem velký milovník hor a přírody a místo v mém srdci nenajdou moc hrady zámky, kláštery a kostely. Nejsem navíc věřící, ale Svatá Hora si místo v mém srdci našla.

To, co člověk dokázal postavit, a tu sílu, kterou to místo dává, tak to je něco neuvěřitelného.
Strávila jsem tu krásné 2 hodinky, při kterých jsem seděla opřená o obrubník a koukala jsem se na tu krásu a byla jsem ráda, že můžu 🙂

Na Svaté Hoře je ZÁKAZ FOCENÍ v prostorách baziliky.

Tuto část Svatojakubské cesty jsem si užila i přes ty nešvary, že se mě chvílemi snažili sežrat komáři 😀
Víte v čem se tyto cesty hodně liší namísto těch jednodenních? Jste tam hodně sám, a to se mi líbilo. Nevypadalo to na cestě jako na profláknutých místech, kde se většinou sejde stovky až tisíce lidí. Často jsem si to lesem kráčela sama a na ta hodně známá místa jsem si došla brzo ráno nebo až k večeru, takže tam se mnou bylo už jenom pár lidí.

Choďte! A dokud můžete, tak považujte svoje nohy za lanovku ♥

www.berounsko.net

www.brdyapodbrdsko.cz

GR 131 – přechod Tenerife

Posted on 15. 5. 202224. 6. 2022

GR 131 - PŘECHOD TENERIFE

106 km | 5 653 m převýšení | 7 dní

PROČ GR 131 PO TENERIFE?

Minulý rok jsme s přítelem přešli Mallorcu a letos jsme si opět chtěli přejít nějaký ostrov. V plánu byla původně Madeira, ale jelikož byly letenky vcelku drahé, tak jsme se podívali po něčem jiném.

Tenerife bylo vlastně č. 2, kam bych se chtěla hned po Madeiře podívat. Mrkla jsem tedy, jak vypadají letenky, a protože vypadaly hodně dobře, přednesla jsem tento nápad příteli, a ten souhlasil 🙂

Navíc přítel miluje chození ve vedrech, tak i podle toho se vybírala destinace 😀

DOPRAVA NA TENERIFE

Z Poděbrad jsme se dopravili vlakem do Vídně na hlavní nádraží, a tam jsme přestoupili na vlak, který nás dovezl až na letiště.

Z letiště jsme pak odletěli společností Ryanair, kterou jsme letěli i zpět.

Na zpáteční cestu z Vídně jsme zvolili společnost RegioJet. Autobus nás odvezl do Olomouce, a odtamtud jsme až vlakem dojeli do Poděbrad.

CENY:

Vlak Poděbrady – Vídeň (letiště): 1 856 Kč (pro dvě osoby)
Letenky tam i zpět: 9 941 Kč (pro dvě osoby)
Autobus Vídeň – Olomouc: 598 Kč (pro dvě osoby)
Vlak Olomouc – Poděbrady: 433 Kč (pro dvě osoby)

CELKEM: 12 828 Kč
tzn. na jednoho 6 414 Kč.

COVID TESTY A KONTROLY

Pro vstup na území Španělka musíte splňovat následující podmínky:

https://www.mzv.cz/madrid/cz/konzularni_informace/covid_19/aktualni_podminky_vstupu_na_uzemi.html

Tzn. že pokud nemáte plné očkování, tak musíte podstoupit buď PCR, antigen atd.

Jelikož máme v ČR 1x za měsíc PCR zdarma, tak jsem šla na PCR. Ve Vídni nechtěli vidět nic a na Tenerife namátkou kontrolovali. Mě si nevybrali.
Při cestě zpět do Vídně musíte mít taky plné očkování, či opět PCR, antigen atd. atd.
Z minulé zkušenosti z Mallorcy, kdy bylo potřeba to samé, a poté nás nikdo nekontroloval jsem si řekla, že si test neudělám.
Ve Vídni nebyly ŽÁDNÉ kontroly.
Dočetla jsem se, že kdyby případné kontroly byly, stačí říct, že jste tranzit a jedete do ČR.

SPANÍ NA GR 131

Jako u mnohých treků je zde stanování zakázáno. Bivakování taky, ale je tolerováno (říkaj).

My si na tyto výlety nikdy stan nebereme, přijde nám to jako zbytečná zátěž, když tady téměř nikdy neprší. A pokud by už zapršet mělo, tak se vždy dá najít místo, kde se dá schovat.

Pokaždé jsme si někde nafoukli karimatku, rozhodili spacák a vše bylo v pořádku. Nikdy neměl nikdo problém.

Samozřejmě jsme nikomu nespali u baráku 😉 Vždy jsme si našli místo, které se jevilo, že před námi plno lidí bivakovalo a pokaždé jsme si po sobě uklidili.

MÍSTA, KDE JSME SPALI:
https://mapy.cz/s/nezaguzoga

STRAVOVÁNÍ A VODA NA GR 131

Každý den jsme šli přes nějaké město či vesnici, kde se dala voda a jídlo dokoupit. Zejména ta voda! Na trase se nedalo NIKDE vodu dočerpat.

Co se týká sehnání kartuše, tak to byl pro nás velký oříšek. Naštěstí kamarádka, která odlétala z Tenerife v den našeho příjezdu nám nechala schovanou kartuši v Aroně na začátku treku.

Hledali jsme, kde by se dala kartuše se závitem koupit a nikde jsme ji nesehnali. Pár lidí říká, že v železářství měli štěstí, ale při naší smůle měli všechny železářství zavřeno. Pak jsme dostali tip, že v Decathlonu v Santa Cruz (tam jsou dva „Dekáče“). My byli zrovna v jednom, který ji neměl.

Z ČR jsme si vezli jídlo v podobě tuňáků, rýže, tyčinek, sušeného masa, sušeného ovoce, ovesné kaše a bonbónů.

Potkali jsme po treku jednu skupinu Čechů, kteří to šli pár dní po nás a říkali, že vyřešit nedostupnost kartuše jde také tak, že vařit nebudete a každý den si dokoupíte zásoby na snídaně a večeře. A vzhledem k tomu, že skoro denně potkáte vesnici nebo město, tak to není problém 🙂

Vodu jsme pak brali 3-4 litry na osobu (to se batoh pak trochu pronesl).

Na oběd jsme si vždy zašli někam do restaurace – je to dovolená a my na tomto nešetřili, takže docela dost kaček padlo za naše přežírání 😀

DOPRAVA PO TENERIFE

Když jsme trek došli, tak jsme se chtěli podívat ještě na pár míst, na která jsme využili místní dopravu.

Do autobusů vás bez respirátoru nebo roušky NEPUSTÍ!

Využívali jsme zde pro přehled jízdních řádů tyto aplikace:

romeo2rio
titsa

Autobusy zde nestojí moc pokud nejedete po dálnicích. Většinou jsme platili 2-3 eura za dvě osoby.

A z mého pohledu bych řekla, že se zde bez mobilu neobejdete, neboť skoro žádný autobus neukazuje, jaká je další zastávka 😀 Takže je dobré si to kontrolovat na mapách, kde zrovna jste.

ZAJÍMAVÁ MÍSTA

Pokud jste čekali, že tady napíšu nějaká místa, kde je něco k vidění, nějaký výhled apod., tak ani náhodou. Toto jsou místa, kde jsme se hlavně dobře najedli a umyli 😀

Hotel Casa del Sol – náš první hotel, který úplně nedoporučujeme. Pérové matrace, ze kterých ty péra byly vážně cítit 😀 Měli teda dobré večeře, to jsem si fakt pošmákla! A jinak hotel plný důchodců, kteří do půlnoci hráli bingo a bylo to slyšet přes celý hotel 😀

Casa Mel – Porno mezi sendviči a bagetami! Luxusně se tu najíte a ještě za strašně málo kaček. Dali jsme si tu velký sendviče s luxusním kuřecím masem, česnekovým dipem (který nebyl nijak extra aromatický), zeleninou, hranclema, 2 coly na každýho a platili jsme cca 12 euro dohromady! Výborná záležitost!

Hotel RF San Borondon – doporučují 4 Hanči ze dvou! Nádherný hotel, velmi milý personál, úžasné prostředí, skvělé snídaně. Proto jsme v něm strávili 3 dny 😀

Paddy O’Kellys – bar s restaurací, kde pracuje Juryj! Náš slovenský kamarád, který už 9 let cestuje po světě a pracuje hlavně za barem! 🙂 A že to teda umí. Tudíž, kdo budete mít cestu po Tenerife, určitě se tam zastavte 🙂 Výborná žebírka a skvělý daiquiri ♥

MAPA TRASY

VYBAVENÍ

spacák Cumulus X-Lite 400

karimatka Forclaz

boty Inov-8 Rocklite

trekové hole Pinguin bamboo

péřovka z Decathlonu

nepromokavá bunda Cliff Lady

ešus s vařičem

legíny

merino triko s krátkým rukávem

2x tílko Drexiss

čelenka a nákrčák, rukavice

3x ponožky Bridgedale

4x spoďáry

camelback

2x skládací lahve Evernew

ručník z Decathlonu

zrcadlovka – 2 kg parťák na cesty 😀

hygiena (sprcháč, opalovací krém, nůžtičky, zubní kartáček,

pasta)

lékárnička (ibalgin, endiaron, magnesium, panadol, obvaz,

náplasti)

čelovka

powerbanka

brýle Myroad

PÁR VĚT K GR 131 A TENERIFE

GR 131 je trek, který se dá zvládnout v pohodě za 5 dní. Někteří ho zvládnou i za kratší čas. Pro mě je ale ideálka 5 dní.

Na začátku jsem psala, že jsme tento trek ušli za 7 dní. Vzhledem k tomu, že jsme měli celkově 12 dní na Tenerife, tak jsme to tolik nehnali a užívali si to. Věděli jsme, že nemusíme hnát, tudíž nám bylo jedno, jestli GR 131 ujdeme za 5 dní nebo 7 dní.

GR 131 je trek, co Vám nedá nic zadarmo.
Já tam jela s trochu bláhovou myšlenkou, že to bude něco jako Mallorca (byť jsem znala jeho převýšení a i jsem věděla, že si to chceme prodloužit o výstup na Teide).
Každý den jsme nastoupali přes 1000 výškových metrů a rozpouštěli jsme se v neskutečných vedrech. Vedra byly i na Mallorce, ale tady to bylo prostě jiné.

Borové lesy.
Ač mám moc ráda vůni borovic, tak tady mi to hodně vadilo. Šlo se často v borových lesích, kde v té výhni a suchu mi ta vůně nevoněla a spíš se mi v tom hůř dýchalo a v krku se mi dělal takový „knedlík.“

Výstup na Teide byl náročný.
Nevím proč, ale celkově na tomto treku jsme nic nenaspali. Byť bylo tělo strašně unavené, tak jsem v noci naspala tak půl hodiny – hodinu. To se podepsalo právě i na výstupu, kdy jsem byla strašně unavená a v 3500 m.n.m. se mi už i hůř dýchalo, ale nic, co by se nedalo zvládnout.
Přítel na tom byl o něco hůř. Bolela ho hlava, špatně se mu dýchalo a šlo. Z toho důvodu jsme raději skončili ve stanici lanovky – 3550 m.n.m. a přes chatu Alta Vista jsme šli dolů. Na této chatě jsme se dojedli brambůrky, udělali sladký čaj a bylo nám o dost lépe.

Dva dny po výstupu jsem trochu smrkala krev a pořád se mi hůř dýchalo.

Po GR 131.
Jelikož nám zbývalo ještě 5 dní volna, tak jsme se rozhodli zajet na 2-3 dny do pohoří Anaga.
Ani tady to nekončí denními převýšeními okolo 1000 metrů. Jelikož se vždy začne od oceánu, tak se ty výškové metry pěkně nasbírají.
Ovšem pohoří je to opravdu nádherné. Líbilo se mi tu daleko víc než na treku – zejména proto, že se mi tu lépe dýchalo.

Pokud to někomu přijde jako nezdolatelný trek, tak pokud po horách chodíte a nějaký přechod máte za sebou, tak to pro Vás bude snadné 🙂
Neumírali jsme, ale jsou to hory a ty nedají nic zadarmo 🙂

PRO VÍCE INFO

@hanajampilkova

S Hančou na cestách

FOTOGRAFIE

ROK 2021

Posted on 30. 12. 202131. 12. 2021

ROK 2021

1202 km – cca tolik mají letos v horách naťapáno moje nožky smraďošky.

Ono ty nohy jinak jako voní, že jo, ale neznám moc lidí, kterým by voněly i po pořádným výšlapu 😀
____________________________________

Každopádně, aby nedošlo k nedorozumění, ke kterým na internetu často dochází. S nikým se nepředháním. Pouze si takto sleduji svoje zlepšování v chůzi. Kdysi to bylo za rok 450 km 🙂 Mě to prostě baví a ráda sleduju, jak se zlepšuju.

A teď si pojďte přečíst nejlepší příběhy roku 2021

1.1.

Říká se, že jak na nový rok, tak po celý rok. Proto už nějaký ten rok vítám další rok východem slunce na horách s nejbližšími. Musím potvrdit, že na tom něco bude – aneb s přítelem jsme pořád spolu, pořád se milujeme a italskou domácnost nemáme 😀 😀 a přátel, kteří vždy pomůžou, povzbudí, potěší, mám okolo sebe dost.
Nový rok 2021 nám uchystal (vlastně Krakonoš to uchystal) úžasnou podívanou! Ač to ze začátku vypadalo, že si vyjdeme na kopec, v mlze si popřejeme „štastnej, novej“ a pofrčíme na saních dolů, stáli jsme asi půl hodiny na Zlatém návrší a pozorovali to, co se zrovna odehrávalo.
Já jsem klasicky s foťákem pobíhala sem tam, štěbetala jsem, jak je to úžasný, že to není možný, že je to neuvěřitelný.

9.1. – 12.1.

Napíšu Vám to takhle – byť jako jedu za kámoškou Barčou do toho Šumperka kvůli těm horám, kvůli Jeseníkům, tak si z výletu vždy odvezu hlavně to, jak dobře jsem si tam nacpala pupek! 😀

Lidi!!
Cakirs Burger – Šumperk
Nejen párek – Velké Losiny
se uchrochtáte k smrti! 😀

Ale jinak jsou Jeseníky moc pěkný! 😀 Ne, vážně. V lednu mě Barča vytáhla do Jeseníků na návštěvu, že jsem je nikdy v zimě neviděla a chtělo by to napravit. Dalo by se říct, že zasněžené lesy mám i v Krkonoších, ale tady to bylo jiné. Všechny hory nejsou stejné. Nádherné to bylo a moc, ovšem jiným způsobem než jak to znám z Krkonoš.

4.6. – 13.6.

GR221 – Mallorca (přechod pohoří Serra de Tramuntana)

Já to překládám jako Trauma přechod, protože ten název „Tramuntana“ neumím správně vyslovit. Nebo takhle, prostě vždycky, když chci někomu říct, jak se to jmenovalo, tak mi tam vleze „Trauma.“ 😀
Jinak je to nejlehčí trek Evropy, takže to žádné trauma není.

GR221 nebyla letos v plánu. S mým chlapákem se už známe strašně moc pátků a já si ho (když jsme spolu začínali chodit) otestovala na přechodu Šumavy 😀 Hodná přítelkyně – ale mě zajímalo, zda zvládne moje tempo, a to, jak se ráno vzbudím na takových výletech opuchlá, smradlavá, špinavá.
Jsme spolu doteď!
A já tím chci říct, že jsem jednoho dne takhle seděla v práci a my s přítelem jsme měli dohodu, že on naplánuje týden dovolené a já naplánuju týden dovolené. A tak si tak sedím v práci a napadlo mě, co si před TMB dát nějakou příjemnou dovolenou. Mallorca? Hmm? No zkusím to mýmu Márovi napsat.
Souhlasil!
Když jsem se ho na konci treku ptala, že chci upřímně slyšet, jak se mu to líbilo, tak byl nadšenej. Povídal, že si příští rok dáme něco podobnýho (jupííí) a že se mu líbí, jak člověk vypne, nad ničím se nestresuje a jen si kráčí přírodou (a v noci čuchá smradlavou Hanču).

2.7. – 6.7.

Mám dva kámoše, které znám už 12 let (je to možný ty brďo). A my spolu už nějaký ten rok vyrážíme v červenci na prodloužený víkend do Tater. Vždy s sebou přibalíme další pasažéry z řad našich kamarádů, kteří jedou s námi. Letos se k nám přidal Dan s Míšou.
Plán na tento prodloužený víkend měl v režii Ondra. On ho má tak nějak vždy 😀 Tentokrát jsem ale prosila o omrknutí Télgártu, tak mi bylo vyhověno!
Páč jinak by na našem pokoji nebyla italská, ale italsko-česká domácnost! 😀 😀 😀

Za ty tři dny jsme si vyrazili na Velkou Svišťovku, prošli se okolo Télgártu a poslední den jsme došli na Rysy.
Nezapomněli jsme na degustaci drinků z Tatranského čaje, na nacpání pupků haluškami, svíčkovou a kachnou a hlavně jsme se nezapomněli dobře bavit! 🙂

28.7.

Ještě před tím než jsem bez Máry odjela na TMB (on už neměl dovolenou, tak kdyby nějaké zvědavce zajímalo, proč nejel 😀 ) jsem si chtěla dát trochu do těla a ty nohy připravit na to, co je čeká. Je mi jasný, že tyhle vzdálenosti si dá už lecjakej blázen, píšu blázen, ne normální člověk 😀 Šla jsem tedy za Márou, že mě napadlo ujít za den v Krkonoších 40 km. Nejvíc jsem tam zatím ušla 35 km.

Řekl, že to zní děsně lahodně a kdy jdeme. Zajásala jsem, naplánovala nám víkend (druhý den v hotelu na regeneraci, hraní kulečníku, popíjení ginu s tonicem aj.) 😀 😀
Den to byl vážně děsně lahodný. Začali jsem už před východem slunce, který byl u Luční boudy naprosto neuvěřitelný a pokračovali dál. Těch 40 km uteklo neuvěřitelně rychle, oba jsme na konci říkali, že bychom si dalších 10 km klidně dali, ale nechtěli jsme to zbytečně přehánět.

Věřím, že si někdo poví, jak si tohle můžeme užít.
Hele, my ten způsob života máme nastavený prostě takhle. Baví nás to, vypneme u toho, zvládneme si odpočinout, kochat se, v klidu se najíst, obejmout se a dívat se na ty scenérie. Já bych třeba taky mohla napsat, jak si někdo může užít dovolenou jenom na pláži. To je pro mě sebevražda 😀 Ale chápu, že některé to ležení na pláži baví stejně, jako nás 40 km za den v horách 🙂

srpen

Dočkala jsem se!
Na tenhle výlet jsem se těšila už od roku 2020. Konečně tu byl, konečně jsem stála u brány, která znamenala start a cíl treku.
Tour du Mont Blanc.
Kdo chcete a můžete, neváhejte a vydejte se na tento nejkrásnější trek Evropy. Vím, že jednou ho chci přejít i s přítelem, protože bych mu ráda ukázala něco při čem se tají dech.
Společnost na treku jsem měla v podobě tří chlapáků – Pavla, Michala a Davida 🙂 Super parťáci, na které se dá spolehnout, je s nima sranda, srmděj stejně jako já, takže si není co vyčítat.

Napsat, že jsem si to užila je slabé slovo, protože vy si to musíte zažít, abyste pochopili, co jsem cítila, co viděla a do jakých kopců jsem se hrabala.
Jedno Vám ale řeknu, že jak jsem se od mýho chlapáka odloučila jenom na 8 dní, neskutečně mi chyběl! A to si člověk řekne: „Super, tak si od něj odpočinu.“ Ale ono prd. Jenom bouchli dveře od našeho bytu, že jako jedu, pac a pusu, tak už se mi začalo stejskat 😀

leden | říjen – Žďárské vrchy

S Šárkou jsme se potkaly tento rok v lednu, když kejvla na to, že se mnou vyrazít na Túr d Česká republika v půjčené dodávce.

Když jsme z Prahy vyjížděly, tak nás ani jednu nenapadlo, co nás čeká za dobrodružství. Jako třeba nefunkční topení kvůli vybité baterce, chybějící vařič s kartuší apod. Dorazili jsme na místo, odkud jsme podnikly 20 km výlet v okolí Vítochova. Šárce jsem slibovala nádhernou přehradu, tak před sebou a za sebou viděla jenom mlhu 😀
To nám ovšem nezkazilo náladu. Dorazily jsme k dodávce a náladu nám zkazilo až to, že nám nešlo topení. Po několika telefonátech s půjčovnou dodávky nám bylo sděleno, že auto má asi vybitou baterku, tak ať s autem uděláme pár koleček po okolí. Na dotaz proč nebyla v autě plynová kartuše a vařič nám bylo sděleno, že to bylo odendáno z důvodu toho, aby to v těch mrazech nebouchlo. A že by nám to někdo třeba při zapůjčení napsal?! 😀

Obě tak nějak rozpálené doběla jsme si řekly, že na to velmi slušně prdíme a že jedeme v noci zpět do Prahy, auto vrátíme a na zbytek prodlouženého víkendu něco vymyslíme. Jak jsem byla rozčilená a viděla ve tmě úplný ……… tak jsem zajela do závěje 😀

A víte, že toho ani jedna nelitujeme? Poznaly jsme totiž neuvěřitelně hodné lidi! Ani jedna jsme v životě nezapadla s autem a ani jedna jsme nikdy nešla do vesnice prosit o pomoc. Bylo asi půl 9 večer a říkaly jsme si, zda nám vůbec někdo otevře. Otevřel nám postarší pán, u kterého jsme vyprosily dvě lopaty. Půjčil nám je a po chvíli usilovného odhazování sněhu, což nám moc nešlo, došek ten starý pán s dalším pánem a paní, co nesla termosku s čajem.

Ať prej nalámeme pár větví ze smrku a dáme to pod kola, oni prej začnou odhazovat sníh. Za chvíli byla dodávka ze závěje venku. Pán si vzal lopaty nazpět a ti dva milí lidé, co přišli s ním nás nechtěli nechat odjet a že u nich musíme přespat. Bylo nám to nejdřív blbé, ale nenechaly jsme se dlouho přemlouvat a za chvíli jsme stály ve vyhřáté chodbě krásného domu.
Dojatý po úžasné večeři, skleničce vína a úžasném pokoji, který nám ti dva poskytli, jsme usínaly se slovy, že je neuvěřitelný, jak se v dnešní době najdou tak hodní lidé!

Na podzim jsme se sem vydaly znovu, že naše zachránce navštívíme a rovnou si přitom dáme krásný výlet přes místa, kde jsme v zimě viděly úplný prd 😀

přespávačky v horách

Když nepočítám Tour du Mont Blanc a Mallorcu, tak jsem si letos pochrápala venku v horách 4x. Je mi divné, že tak málo, takže si myslím, že ještě na něco přijdu 😀
První přespávačka se podnikla v lednu na Rýchorách. Původně jsme chtěli přespat v té útulně, co je na fotce, ale ta byla pro naše překvapení uzavřená (na internetu se o uzavření nic nepsalo, spíš se jevila jako otevřená). Nevadilo! 🙂 Vždy je fajn mít plán B, proto jsme se rozešli k postarší útulně v lese, která díky bohu otevřená byla, a kde se k nám nikdo nepřidal. Ono v tomhle tyhle zapadlý útulny mají svoje +, že to tam lidi moc netáhne kvůli tomu, že to je v lese a nemají tam žádné výhledy.

V létě jsme s Márou podnikli další chrápání venku. Tak nejenom, že jsme si vcelku spálili čumáky, trochu se picli rumem (no dobře, tak jsem se picla hlavně já), ale pokecali jsme s další partou lidí, kteří přišli přespat s námi. Usnuli jsme hned vedle útulny venku, neboť bylo děsné vedro a ráno nás vítal krásný východ slunce. Ten horský vzduch má něco do sebe, páč ráno jsem si připadala jako květinka. Připadala, né vypadala! 😀

Já si pak střelila jedno přespání úplně sama, a to poprvé v životě! Mára musel do práce a já na poslední chvíli nepřekecala nikoho s sebou. Upřímně jsem to už vzdávala, protože samotné se mi fakt nechtělo, ale nohy říkaly: „Ty brďo ty seš líná, to se vážně chce válet doma?“ No vyrazila jsem a bylo to boží! 😀 Přišla jsem k útulně v 7 večer, kdy tam už byli dva kluci, o kterých vůbec nevím, jak vypadají, protože už v 7 večer byli zalezlí ve spacákách a tuhli 😀 😀 😀

No a ta poslední přespávačka, která se měla odehrát opět v útulně se nakonec odehrála na Labské boudě 😀 Jsme si to chtěli udělat trochu hogo fogo, dát si sprchu po ránu východ slunce a výbornou snídani na Labské boudě. Tu sprchu jsem si jako jediná z holek nedala. Vy mě už znáte, takže nemohli jste očekávat, že se po jednom dni tam venku snad budu chtít sprchovat 😀 😀
To spaní v útulnách je bomba, ale nebudu lhát, že ta snídaně na Labské boudě byla špatná. Byla úžasná! 😀

V OBLACÍCH

Mít za kamaráda pilota není vůbec špatný. Já jednoho takového mám – Petra Beneše 🙂 Každý rok s ním vzlítnu nad Krkonoše a pozoruju tu nádheru z ptačí perspektivy.

Kolikrát už jsem v tomto článku napsala o něčem, že to bylo úžasný? Napíšu to znova jo! Je to úžasný! 😀 Pamatuji se, že jsem byla z prvního vyvezení tam nahoru dost nesvá. Čekala jsem, co to se mnou udělá, zda budu koukat jenom na rozklepaný nohy s igelitkou v ruce 😀 To se nestalo ani jednou. Teď už si to maximálně bez strachu užívám! 🙂
Jinak Petr není jen můj osobní pilot 😀 Ale může tam nahoru vzít kohokoliv z vás.
Najdete ho na instagramu:
petrbenes_

Peťane, jestli ten IG nemáš veřejně přístupnej, tak si mě nepřej. Ti udělám takovou ostudu, jakou ta tvoje vesnice ještě nezažila! 😀

18.9. – 20.9.

Beskyde, Beskydeee 🙂
Kvůli covidu jsme museli 2x odložit náš výlet do Beskyd. Až letošní podzim to vypadalo, že nám covid nezhatí plány a vyjedeme. Povedlo se! 🙂 Já miluju mlhavý počasí a déšť v horách! 🙂 Ale když jsme jeli 250 km na místo, kde uvidíte to samé, co v Krkonoších (stromy a mlhu), tak mi bylo těch km trochu líto 😀

Ale výlety jsme podnikly. Já byla lehce po rýmě a hned náš příjezdový den jsme si dali pořádný krpál k rozhledně. Já hekala, funěla, zastavovala, ale došla jsem 😀 Večer jsme pravidelně luštili křížovky 😀 Jsme nacvičovali na stáří 😀

Druhý, větší výlet jsme si dali z Horní Bečvy k Radegastovi, a pak dál na Pustevny a zpět na H. Bečvu. Mlha za námi, mlha před námi, ale radosti spousty.

Kam to bude v roce 2022?

Moje / naše plány se plynutím roku hodně mění 🙂

Avšak mám v hlavě trek – Alta Via, který bych si příští rok ráda prošla. Říká se, že prej se s Tour du Mont Blancem pere o to, kdo je z nich nejkrásnější, neboť Alta Via má taky co nabídnout.

přechod Madeiry – Mára byl z přechodu Mallorcy nadšen a říkal, že by si příští rok dal něco podobného, ale o hodně víc v chillu, že si to protáhneme o několik dní a budeme přes den víc chillovat než chodit 😀 Tak mám v plánu, že bychom si mohli dát přechod Madeiry.

A co dál? Co dál, nic dál….dva sifony 😀
Já musela tuhle hlášku.

No! Láká mě toho spoustu, například Laugavegur – trek na Islandu skrz Duhové hory.
West Highland Way – aneb putování Skotskou krajinou
měla jsem v plánu i jeden dvouměsíční trek – ovšem ten pochybuji, že v roce 2022 dopadne a chci ho zatím držet v tajnosti 😀

HLAVNĚ SE Z TOHO NEPOSRAT!

UŽÍVEJTE SI ŽIVOTA, MRTVÍ BUDETE DLOUHO!

ROK 2021 VE FOTKÁCH

Tour du Mont Blanc

Posted on 30. 10. 202128. 4. 2023

TOUR DU MONT BLANC

160 km | 10 000 m převýšení | 7 dní | nejkrásnější trek Evropy

PROČ TMB?
No protože jsem už dlouho nikde a nikomu nesmrděla a nepotila trenky do kopce, proto.

A hlavní důvod je ten, že jsem si TMB chtěla porovnat s GR20 (nejtěžším trekem Evropy). Porovnávám hrušky a jablka, pravda, ale pro svůj dobrej pocit jsem chtěla vědět, o kolik lehčí to je.
A pak taky proto, že je to nejkrásnější trek Evropy (říkali – a měli pravdu) 🙂

Pojďme trochu víc do minulosti – do roku 2020, kdy jsem TMB měla jít. Dřív než TMB přišel ale bubísek (alá Covid), který mi dal STOPKU a jelo se do prďálovic.

Takhle….ono by šlo vyjet, neboť se všichni nakonec někam rozjeli a já jenom v dobrém záviděla známým, jak si užívají výhledů z dvoutisícovek. Jelikož jsem byla ale poprděná z různých opatření, nařízení, zůstala jsem doma a s přítelem jsme si vymysleli alespoň přechod Berounky.
__________________

Bylo vcelku těžké najít partu, co do toho půjde v dalším roce se mnou. Přítel nemohl (už mu nezbývala na daný rok dovolená). V plánu bylo jet v sudém počtu, abychom si do dvojice mohli rozdělit stan a netahal každý svůj + celkově i jídlo atd.
Nakonec se odvážlivci našli a 13.8.2021 jsme stáli u startovní brány TMB v Les Houches.

CESTA NA TMB

Oni se jeli na ten trek stejně jen vyspat 😀

← CESTA TAM

CESTA ZPĚT →

A s těmahle sráčema….ehm spáčema, překlep 😀 😀 jsem měla strávit 10 dní (to jsme ještě netušili, že to zvládneme stáhnout na 7 dní)

A jinak to byli parťáci, jak se patří!! 🙂 Byla jsem tam za ně moc ráda 🙂

Přes portál Hoppygo.com jsme si zapůjčili auto, neboť jsme nikdo z nás neměl na tento termín káru, které bychom věřili, že nás tam doveze.

Cestu jsme započali v Praze a řítili se dál na Německo, Švajc až do Francie – Les Houches.
Původně nám mapy. cz ukazovaly, že přistaneme někdy v 19:00, tak z toho nakonec bylo 22:00, neboť KFC a několik čůrpauz (hlavně mých) bylo po cestě třeba 😀
………………………………………………………….

KOLIK KAČEK PADLO NA CESTU
Pronájem auta: 5500 Kč
Nafta: 4115 Kč
Dálnička – švýcarsko = 250 Kč (ta byla ale zapůjčena od kámoše)
9865 Kč / 4 lidi = 2466 Kč na osobu

STANOVÁNÍ NA TMB

Po Tour du Mont Blanc je plno kempů. Ceny se pohybují v rozmezí 6-8 euro za osobu na noc.
Nachází se tady mnoho chat (refugie), což je větší komfort než v kempu. Taky se za ten komfort ale platí vesmírné částky.
Slyšela jsem, že někdo zaplatil za noc 48 euro (bez jídla) na osobu. Někdo za polopenzi zaplatil 80 euro na osobu.

Pokud si vyberete spaní na chatách, tak je důležité si ještě před cestou na TMB chaty zarezervovat, protože jsou vždy natřískané.

Jestliže byste chtěli stanovat mimo kempy, tak ve Francii to možné je. Na některých místech je sice zákaz kempování (tak to dodržujte).
Jinak stačí zalézt někam dál od chaty / kempu a je to v pohodě.
Od jedné češky jsme dostali i tu informaci, že pokud jste ve Francii 1 km od dopravní komunikace, tak můžete stanovat, kde chcete. Ve Francii je i několik značených míst pro bivakování – Aire du bivouac, kde můžete v pohodě postavit stan.

Itálie – tam jsou na to stanování mimo kempy lehce háklivější, ale i tak jsme zkusili zakempit mimo chaty a nikdo nám nic neřekl. Je fakt, že mi jsme stavěli stany až po 8 hodině a ráno se brzo sbalili. Každopádně se ke mně dostala informace, že nad 2 000 m.n.m. můžete bivakovat / stanovat všude.

Švýcarsko – tam se prý nesmí vůbec stanovat mimo kempy. Dostali jsme informaci, že pokud zakempíte opravdu až po té 8 hodině, dál od kempu, nikdo to opět neřeší, ale to jsme nechtěli riskovat.
My jsme tedy přespávali v kempu, ALE!.. Jsme vyčůránci, alá čecháčci a přicházeli jsme do kempů tak v půl 9 večer a nikdo nás tam už nekontroloval = nezkáskl.

STRAVOVÁNÍ A VODA NA TMB

První noc jsme si na pánvičce usmažili lososa s bramborem. Ono tahat kilo brambor v batohu se docela pronese, ale co neuděláš pro spokojený žaludek.

Na druhou noc jsme si k večeři koupili špagety, taveňák (kvůli kterýmu jsem nesla struhadlo, abychom si mohli špagétos posypat!!!)
………..

NO OKA, teď se máte všichni smát…nevadí..vitp no 😀

Na první večeři byl tuňák z plechovky a rýže, druhou večeři byl tuňák z plechovky a rýže, třetí večeři tuňák, tentokrát v rajčatovém nálevu a rýže, a tak další a další den…chro chro chro. Proto pak doma tuňáka už nemusím ani vidět 😀

K snídani jsme měli klasicky úžasnou ovesnou kaši. Jednou malinovo-čokoládovou. Podruhé čokoládovo-malinovou, a pak už nám to lezlo krkem, tak jsme si v obchodech kupovali pečivo se salámem či sýrem.

Ke svačině – tyčinky, oříšky, sušené ovoce, sušené maso, a pak to, co jsme si nakoupili někde v obchodech (ovoce, salámy, sýr, pečivo)

VODA
Všude jí bylo kvantum. Na žádným treku (no fajn, já jich zase tolik nešla) jsem nepotkala tolik vody. Někde byla voda snad i na každým km. Filtr jsme neměli, voda byla čistá a nikdo žádnou asfaltérii či betonáž neměl 😀

JE TO DOVOLENÁ (což plno lidí nechápe – smrdět, tahat se s těžkým báglem, smrdět, potit se, smrdět).
Tudíž jsme se moc neomezovali v utrácení za jídlo na chatách.

CENY:
Coca-cola – 3 eura
Horká čokoláda – 5 euro
Kafe – 4-5 euro
Opečený toast (sýr, šunka) – 7 euro
Polévka – 11 euro
Omeleta se slaninou a zeleninovou oblohou – 17 euro
Tyčinky (snickers, mars…) – 3 euro

Ve Francii mají ceny jako u nás. U některých výrobků i lehce menší. Za to Švajc je extra předraženej, ale tam jsme strávili jenom necelé dva dny.
Za tuhle dovolenou jsem nechala nejvíc peněz za jídlo! Zůstalo tam za něj asi 140 euro 😀

CO BYLO V MÉM 13 KG BATOHU
Ferrino Finisterre 40l Lady

• TARP SMD OWYHEE – @nalehko
• KARIMATKA SCOUT – @yate
• NŮŽ – @yate
• SPACÁK CUMULUS X-LITE 400 – @pod7kilo
• NEPROMOKAVÁ BUNDA CLIFF LADY – @highpoint
• MERINO SVETR – @zajo
• TÍLKO, PODPRSENKA, LEGÍNY, ČELENKA – @drexiss
• 3x PONOŽKY
• 3x SPOĎÁRY
• CAMELBACK – ve kterém jsem nosila klasicky 2 litry vody (a klasicky to je pro všechny málo, ale jak říká můj přítel, já jsem malá pi*ka) 😀
• TREKOVÉ HOLE PINGUIN BAMBOO – @pinguin
• 10 pytlíků ovesné kaše
• 5 pytlíků rýže
• tyčinky, 3 balení oříšků, bonbony, sušené maso
• kapesníky
• lékarnička
• izotermická fólie
• ručník – @decathlon
• hygiena – zubní kartáček, sprchový gel, šampon na vlasy, pasta, nůžtičky, uchošťoury
• čelovka Actik – @petzl
• powerbanka
• sluneční brýle – @myroadglasses
• !!! FOŤÁK !!!

Pokud Vám tam chybí vařič, ešus a ostatní jídlo (tak to nesl můj spolubydlící).

MAPA TRASY

VYBAVENÍ

TARP – SMD OWYHEE

On značky @nalehko jsem v rámci spolupráce dostala na vyzkoušení tento tarp od značky Six Moon Design.

Ač jsme po téměř celou dobu TMB měli krásné počasí, tak alespoň na jednu noc se přiřítila fajn buřina, zrovna, když jsme stanovali ve 2000 m.n.m. V životě jsem nespala v tarpu a nevěděla, co od něj čekat. Koukala jsem se na strop a čekala, kdy mi spadne na xicht (Víš, to je takový to, jak těm novým věcem občas nevěříš, dokud nezažiješ).

Tohle si musíš zažít, aby jsi pochopil, že ty tarpy prostě držej a vydržej hodně! Takže jsem se ráno vzbudila se suchým obličejem, tarp vše ustál 🙂

Tarp samotný váží 690 g, což váhu v batohu nádherně ulehčí! 🙂 Můj dosavadní stan vážil 2,8 kg, takže rozdíl tam je velký.

Pokud chcete o něco víc komfortu, tak lze k tomuto tarpu zakoupit i podlážku, která váží 190 g.

A aby toho komfortu nebylo málo, tak je tento tarp vybaven i moskytiérou. Tudíž hysterky jako já, které se bojí pavouků, budou víc v klidu, protože se na ně tato havěť jen tak nedostane 😀

Do tarpu se krásně vejde můj 2 metrový chlap a oba naše batohy. Co víc si přát 🙂

BUNDA – CLIFF LADY

Jsem ženská, mám moc ráda barvy a jsem ráda, když jsem vidět 😀 Takže, když mi značka @highpoint nabídla tuto bundu v rámci spolupráce, tak jsem řekla jasné JO!
Rozkaz zněl jasně – „Koukej ji na tom TMB pořádně testnout.“

Mám ráda, když si dálkové přechody hor můžu užívat, tudíž chci šetřit každý gram. Cliff Lady je skvělý kousek v tom, že je ultralehká a nádherně sbalitelná. Dá se srolovat do malého vaku a vůbec nevíte, že ji nesete v batohu. Ve 2000 m.n.m., kde jsem se při přechodu Tour du Mont Blanc pohybovala víc než dost, foukal parádní vítr. Hodně dobře mi bunda v takovýchto chvílích posloužila, neprofoukla a nebyla mi na vrcholcích zima.
Nemám s ní zatím odzkoušený pochod ve větším dešti, ale doufám, že nám to brzy počasí umožní. Šla jsem v ní s batohem zatím v silnější přepršce a bunda si hravě poradila s vodou. Na bundě se mi líbí také ta vychytávka, že i při zapnutých přeskách na batohu, se krásně dostanu do náprsní kapsy a nemusím kvůli tomu odcvakávat přesku.

BATOH – FERRINO FINISTERRE 40l Lady

„Ferda“ je moje láska od značky @ferrino Tedy hned po mým chlapovi 😀
Tento batoh mám od roku 2020 a od té doby už nechci jiný. Vyzkoušela jsem si různé značky a tento mi sedí nejvíc.
Má skvěle odvětraný zádový systém a (pro mě) pěkně vystužené bederní a ramenní popruhy.
Co by mohlo někomu vadit je to, že kapsa na bederním popruhu není dostatečně veliká pro mobil (ovšem já s tímto problém nemám).

Dále tento batoh nabízí mnoho dalšího – úchyty na trekové hole a cepíny, RECCO odrazku, která umožňuje rychlé vyhledání osob ve ztížených podmínkách.

Batoh se mnou prošel mnohé – Tour du Mont Blanc, přechod Mallory, přechod Tenerife. Válel se po zemi, snášel moje smrdutý tělo a ponožky, které do něj často házím a drží pořád perfektně!

Bohužel ale 40l Lady už není na trhu a její bráška 48l je již v doprodeji.

TÍLKO – KAYA

Značka @drexiss má božózní vzory, barvy, materiál! Já je nosím moc ráda a ještě víc jsem ráda, že mám s nimi navázanou spolupráci.

Oblíkají mě na moje cesty po Čechách a po světě 🙂 Jejich oblečení není z merino vlny, ale i tak jsem na první letošní trek – Mallorcu vzala jejich tílko, které mi vydrželo 6 dní a ani moc nesmrdělo! Což je pamparádní.

Hele jo, přismrdávalo, ale jelikož to není merino, tak jsem byla hodně, hodně spokojená.

I na TMB jsem měla jasno, že si beru jejich tílko, legíny a čelenku 🙂 Je to skladné oblečení, které téměř nic neváží 🙂

Prostě to musíš zkusit! 🙂 Upřímně si myslím, že jen tak nevybereš a budeš chtít všechno 😀

SPACÁK – CUMULUS X-LITE 400

Vždy jsem chtěla být housenkou, tak mi to značka @pod7kilo splnila 😀

A taky jsem chtěla být housenkou, který je ve 2000 m.n.m. v noci teplo. Tak mi to tato značka taky splnila 🙂

Spacák Cumulus X-Lite 400 má komfortní limit do -1°C a váží 575 g.
Opět jsem si krásně odlehčila batoh a v noci jsem si lebedila v teple 🙂

Spacák je plněn kvalitním husím peřím a když hodně zafouká, tak chrápu dál a nevím o ničem 😀

Oproti klukům, kteří měli spacáky – ehm teď nevím jaký, ale některé byly taky přes lehce mínusové teploty, mi bylo pořád teplo 🙂 Občas kluci řekli, že jim v jednu chvíli byla v noci zima. Mně ne, ani jednou 🙂

Vážně jsem si dobře pochrupovala.

KARIMATKA – SCOUT

S touhle červenou karimatkou si už trajdám po cestách nějaký ten pátek 🙂 Nemohla chybět ani při téhle túře.

Poskytla mi ji značka @yate.
Karimatka se dá sbalit do vážně malého fusaku. Váží 400 g a člověk se na ní skvěle vychrápe 🙂
Po tu dobu, co ji mám jsem s ní spala na různých místech – tráva, šotolina. Vždy, když jsem měla spát někde na kamínkách, tak jsem pod ni šoupla alespoň termofólii pro dobrý pocit.

Nikdy jsem ji nemusela lepit! Zatím se mnou vydržela všechno 🙂

A nyní ji mají v nádherné petrolejové barvě ♥

Joo a že by šla nějaká zima od země? Nevím o tom 🙂

BRÝLE – MY ROAD

„Kam to brejlíš?“

Od značky @myroadglasses jsem dostala na vyzkoušení dvoje polarizační brýle. Na TMB jsem si vybrala jenom jedny (samozřejmě ty, které mi budou nejvíce ladit s oblečením) 😀 😀
Fakt typická baba! 😀

Čím začít. Jsou lehké! Je potřeba si je vyzkoušet, protože ne každému sednou. Já mám s brýlemi fakt velkej problém, protože mně se jen tak nějaké nelíbí 😀
Tyto mi sednou výborně.
Hlavně taky dobře vypadaj a ochrání vás přes UVA | UVB | UVC zářením.

PRO VÍCE INFO:

@hanajampilkova

S Hančou na cestách

https://www.autourdumontblanc.com/en/

TOUR DU MONT BLANC – den po dni

Posted on 8. 9. 202128. 4. 2023

TOUR DU MONT BLANC

den po dni

1. DEN | 23,7 km | 1428 m převýšení

V pátek 13 jsme se probudili v kempu v Les Houches. Plán byl vyrazit brzo ráno, takže někdy v půl 8 (což zas tak brzo není) už jsme měli zabalený bágly a vyrazili jsme směr Col de Voza (1650 m).
Trasa je dobře značená, a tak jsme hned věděli, kudy půjdeme.
Je teda fakt, že jsme se jako první museli jít vyfotit ke startovní bráně (prostě povinnost), což byla tak 2 km zacházka (to nám bylo v tu chvíli jedno, že si zajdeme nějaký ten km, protože to k bráně bylo po rovině a hlavně jsme byli všichni fresh).
David, co šel s náma říkal, že nejhorší z celýho treku byl první km do kopce.
Souhlasila jsem a řekla, že kdyby někdo tehdy řekl, že to otočíme, tak to otočím taky. Díky bohu, že nás tenhle telecí nápad nikoho nenapadl.

Až na rozcestí Col de Voza to bylo pořád do kopce – Tour du Mont Blanc a do kopce? Divný, že jo…
Od Col de Voza většina hikerů pokračuje na vrchol Mont Truc, což je velký prďák nahoru.
My vyrazili směrem do města La Gruvaz, což bylo krásně dolů a bylo to takové první ošmeleníčko treku.

Naše cesta dál vedla do města Les Contamines, kde jsme navštívili první sámošku, kde jsme dokoupili (už první den, ano ano) nějaké ňamky.
Platilo tam tehdy, že pokud nejste očkovaný nebo nemáte test, tak Vás nepustí do restaurací, tudíž jsme se nasvačili na místním hřišti, které máte v mapě i se sámoškou.

Na sváče jsme se dohodli, kde dnes zakempíme (každý den jsme tak řešili. Neměli jsme předem naplánované, kde přespíme, kam dojdeme apod.)
Pavel měl strašnou chuť dát si někde pivo, ale za tu cenu piva si radši natočil do camelbacku vodu.

MAPA:
https://mapy.cz/s/pufomatevo

2. DEN | 18,3 km | 1679 m převýšení

Z GR20 jsem byla zvyklá, že jsme třeba už v 6 ráno byli na nohách s báglem na zádech. Tady to bylo obvykle až v 8-půl 9, a to jsem si říkala, jak mě chlapi poženou.

Takže naše druhé ráno na TMB nevypadalo jinak. Batohy jsme pobalili a asi v 8 ráno jsme vyrazili vstříc vrcholu Col du Bonhomme (2329 m).
Tenhle den mě už hodně bavil. Den první byl spíš o nastoupání metrů po asfaltu a skrz lesy, abychom mohli už další den vidět výhledy. A druhý den už to byly právě kochačky. Cesta utíkala najednou daleko rychleji, protože se člověk mohl dívat na masivy hor, které byly každým dnem větší a blíž.

Když jsme došli k hraničnímu kamenu, který nám ukazoval cestu (kterou jde většina hikerů) do města Les Chapieux nebo k vrcholu Col des Fours (2665 m), tak jsme zvolili cestu k vrcholu.
To už jsme byli za vrcholem Col du Bonhomme a pádili jsme si to k této hoře. Jeden prďáček tam vcelku byl (v tu chvíli mi došlo, proč to každý sbíhal dolů do města) Ovšem zase ty nádherné výhledy ♥

Na vrcholu jsme si dali pauzu a pak byla (a to jsem na tomto treku neměla moc ráda) NEKONEČNÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ cest… NEKONEČNÁÁÁÁÁÁÁ…… cest…. NEKONEČNÁÁÁÁÁÁÁ cesta dolů!
To jsou ty cesty, kdy musíte slézt nějakých 1300m dolů, a to mě nebaví, ale prostě to k tomu patří.
Já si tam dala na hubu. Kochám se kochám a najednou koukám, já padám, já padám 😀

Sestoupali jsme do takové rádoby…..vesničky. Ani nevím, zda se tomu dá tak říkat – La Ville des Glaciers (kde je prodejna sýrů). My tam nic nekupovali, ale třeba dobrý tip pro někoho, kdo miluje sýry.
V tu chvíli jsme přemýšleli, co dál, neboť někteří z posádky toho měli plný brejle. Řekli jsme si, že vyrazíme na chatu Les Mottets, a tam uvidíme 🙂 Loupli jsme na chatě do sebe colu, pivko a bylo plno energie na to vyrazit na další kopec a hledat si místo na spaní.
Mysleli jsme, že to dotáhneme až na francouzsko-italské hranice, ale zakempili jsme to s dalšími nocležníky těsně před hranicema 🙂

MAPA:
https://mapy.cz/s/jatavakebu

3. DEN | 27 km | 1740 m převýšení

Tenhle den jsem měla svátek a nemohla jsem si na něj nadělit nic lepšího. Po rozlepení očí, uvaření snídaně a sbalení všeho možného jsme se vypravili k francouzsko-italským hranicím, kde jsme poprvé spatřili Mont Blanc! Byla to neskutečná nádhera. Na vrcholu hory jsme strávili dobrou půl hodinu a koukali, jak se mraky převalují přes tuhle nádhernou čtyřtisícovku.

Jelikož jsme si naplánovali delší trasu pro tento den, tak jsme museli trochu prásknout do koní. Po vydatné kochačce jsme začali klesat k chatě Elisabetta, kde se okolo nás páslo plno krav a zvuk ze zvonů byl slyšet po celém údolí. Nádhera. Zmiňovanou chatu jsme jenom obešli, neboť bylo ještě ráno, my plní sil, a tak jsme se nepotřebovali zastavovat.

Pauzu na sežvejkání nějaké tyčinky a oříšků jsme si dali až u malého jezera, kde jsme v chládku na pár minut zasedli. Po pauze hurá do prvního dnešního kopce k vrcholu ColChécrouit (1952 m), který je těsně nad městem Courmayeur.

INFO:
Z této stanice odjíždí autobus, který stojí 2 eura a doveze Vás rovnou do Courmayeru, pokud se Vám nechce jít pěšky.
https://mapy.cz/s/cecobacuze

Když jsme dorazili do města Courmayeur, navštívili jsme sámošku, na kterou jsme se hodně těšili. Cola, pečivo, salám (to byly hlavní dobroty našeho hiku). Přišli jsme ale v dobu, kdy byla odpolední siesta a otvírali až někdy ve 3 odpoledne. Tudíž jsme si hodinku počkali, nakoupili dobroty a šli jsme si do místního parku na hodinu a půl zdřímnout, neboť nás pak čekal stoupák s převýšením 645 m na 4 km.

Někdy v 5 hodin jsme nakonec zvedli naše zadky a zamířili nahoru. Každý si šel svým tempem, ale vždy jsme na sebe někde počkali. U horské chaty Bertone jsme rozmýšleli, jak to bude s dnešním spaním. Bylo cca 7 večer a věděli jsme, že přijde nějaká přeháňka. Obešli jsme chatu a pokračovali jsme dál po rovince, co se nám hodně líbilo, a tak jsme urazili ještě nějakou část a postavili stany. Vcelku vydatná přehánka dorazila, ale stan s tarpem držely parádně.

MAPA:
https://mapy.cz/s/bufuromuza

4. DEN | 24,1 km | 1333 m převýšení

Vzala jsem čáru – po tomhle ránu jsem se strašně těšila na snídani. To z toho důvodu, že nám začala ovesná kaše lízt ušima, a kde jsme si řekli, že si každý den nakoupíme nějaký to pečivo na snídani. Věděli jsme, že necelých 5 km je od nás chata Walter-Bonatti, kde si zajdeme na snídani. Já se nemohla tak dočkat, že jsem vzala trochu čáru a byla tam mezi prvníma 😀

Tady nám kačky byly tak nějak jedno a utratili jsme tu za sendvič, ve kterém byla jenom šunka a sýr, ale byl děsně lahodnej po všech těch kaších 😀 Nemohla chybět ani ranní plechovka coca-coly a horká čokoláda.
Bylo to skvělé ráno!

Po téhle královské snídani jsme se vydali po rovině skrz údolí, což byla nádhera. Tento den bych řadila mezi ty nejkrásnější na TMB.
Z údolí jsme po nějakých 5 km slezli dolů k chatě Val Ferret a na půl hodinky jsme zapauzovali. Věděli jsme, že je před námi výšlap z 1800 m.n.m. do 2550 m.n.m.
Po cestě k chatě Elena (kde jsme dali 5 min. pauzu a snědli pár žužu bonbonů) jsme si tak říkali, že jsme nepotkali vlastně žádné Čechy. Ono není se čemu divit, když zdravíme buď „bonjur“ nebo „hello.“

„Oki“, řekla jsem a říkám dalšímu hikerovi, co šel proti mně: „Ahooj“ a ozvalo se jak jinak než „Ahoj“ 😀
Hned bylo Čechů všude požehnaně. Prohodili jsme s holčinou, co šla tento trek sama pár slov a pokračovali jsme dál na vrchol.

Na tomto úseku jsem vážně hodně fotila. Okolo nás všude masivy hor, nádherná příroda a rozkvetlé kopce.
Když jsme došli na vrchol Grand Col Ferret (2553 m), udělali jsme několik fotek, protože tenhle vrchol si o to prostě říkal. Cesta pokračovala dolů k chatě La Peule a dále až do města La Fouly, kde jsme tuto noc přespali v místním kempu.
Byl to náš první den ve Švýcarsku a tomu odpovídali i ceny 😀 Došli jsme si do restaurace, kde celí špinaví a smrdutý jsme výborně mezi vyvoněnce „zapadli“ a objednali jsme si každý pizzu za 25 euro 😀

MAPA:
https://mapy.cz/s/kabotejeva

5. DEN | 30,3 km | 1478 m převýšení

Nemělo ani cenu se snad na tomto výletu mýt. Jeden večer jsem se umyla, abych druhý den hned smrděla do nějakýho kopce 😀

Stany jsme toto ráno sbalili vcelku rychle a upalovali pryč ze Švýcarska. Ty ceny nás tu tak odrazovali, že jsme chtěli být už zase zpátky ve Francii 😀 Každopádně jsme nenašlapali tolik km kvůli cenám, ale proto, že to byl asi jediný den, kde bylo i hodně rovin. Na prvních 11 km jsme nastoupali jen 222 m, takže se šlo úplně samo.

První etapa byla přes 3 vesnice/města, kde bylo plno míst pro doplnění vody. Namířeno jsme měli do města Champex-Lac, kde jsme opět čekali než nám otevřou sámošku, ale to nám úplně nevadilo. Po otevření jsme v sámošce dokoupili nějaké dobroty. Tady platilo to, že se smělo platit eury, ale vrátili Vám švýcarské franky.

Jinak celkově se dalo v každé Zemi platit eurem. Na některých horských chatách brali i kartu, ale vždy je lepší mít s sebou nějakou hotovost.
Po nákupu jsme na 3 hodiny vyčilovali cecíčky u jezera Lac de Champex, kde jsme opět potkali nějaké Čechy a pokecali.

Odpočatí jsme si to namířili do prvního pořádného kopce tento den, kdy jsem prostě uznala, že nemělo cenu se mýt, protože jsem po chvíli byla mokrá až na prdeli.
Hodně hikerů chodí z města Champex-Lac přes vrchol Fenetre d´Arpette (2665 m.n.m). My jsme tuto cestu nezvolili a vybrali si trasu přes vrchol Porte á l’Ó/Col de Portalo (2049 m.n.m.). Odtutd byly hodně bájo výhledy a další ošmeleníčko 😀

V plánu bylo přespat v kempu de l’Arpille, ale jelikož se nám nejevil moc dobře, tak jsme ještě tu noc sešli dolů do kempu La Peuty ve městě Trient.

MAPA:
https://mapy.cz/s/mupumapoha

6. DEN | 22,3 km | 1943 m převýšení

Bylo něco okolo šesté hodiny ranní a všichni už balili stany a vyráželi dál na trasu. Bylo něco okolo půl deváté hodiny ranní a vzbudili jsme se i my. Začali jsme balit věci okolo a řekli jsme si, že nebudeme snídat svoje a zajdeme si pro snídani do místní „sámošky“ která byla zavřená. Nevadí, dáme si nějakou tyčinku cestou.

Pak mi došlo, proč se všichni balili tak brzo (ono je to tedy víceméně na takových výletech časté, že vyjdeš brzo ráno, aby jsi nemusel potit krev v těch odpoledních vedrech). Každopádně před námi taková hodně zvýšená rovina – na 4,9 km převýšení 872 m. Pojď mi hop… 😀 No…..nahoře nás ale čekala horská chata a perfektní výhledy, takže motivace jít a nefňukat. Jdeme jdeme a najednou se za námi objeví místní mazáci, kteří byli ve věku mé babičky, kteří nám dejchali na prdel. Tak to ne! Hecuj to! Ti nám nesmí prostě dýchat na záda a už vůbec nás předběhnout.
Zařadilia jsem trojku a šlo to. Nahoře jsem pak chvilku počkala na kluky (jak jsem psala, tak jsme na sebe vždy počkali a měli se pořád na mušce, ale před vrcholem jsem už vzala čáru a mazala si pro svou odměnu – coca-colu). Cola je pro mě na takových výletech něco, na co se strašně těším, byť ji doma nepiju 😀

Když jsme se všichni šťastně sešli na vrcholu Col de Balme (2191 m.n.m.) dali jsme si zde poslední předražené jídlo v podání polévky, kafe a výborných omelet se slaninou, zeleninou a vším možným. Zbavila jsem se zde posledních franků a čau Švýcarsko, bonjur Francie! 😀

Kus pod chatou nám cestu na chvíli zkřížili zdejší krávy, které nevypadaly, že se chtějí přátelit a už vůbec ne se mnou, provokující v červené bundě. I ostatní hikeři čekali a přemýšleli, kudy jinudy to vzít, ale nakonec jeden odvážlivec vstoupil mezi ně a funící krávy jeho i nás pustily.
Cesta vedla dolů do města Argentiére, kde jsme si dali velkou pauzu a hlavně jsme dokoupili strašně moc jídla, neboť tu byly opět normální ceny a u většiny potravin nižní než u nás.
Nakoupila jsem colu, ovoce, 4 bagety, salámy, sladké pečivo a když jsem s tím přišla ven, tak jsem si říkala, jak to do toho batohu nasoukám.

Většinu jsme snědli na lavičce u zdejší sámošky a kluci dostali nápad, že co se tu vykalit a jít až druhý den. Já jsem byla proti a řekla jsem, že si chci užít poslední noc někde na vrcholech při západu slunce. A řekla bych, že mi tehdy za ten můj nápad děkovali 😀
Tudíž než jsme s plnými pupky vyrazili do dalšího kopce s převýšením přes 500 m, došla jsem si ještě na wc, kde mě překvapil turecký záchod, takže nějak levitujíc nad wc jsem odlehčila, co jsem potřebovala 😀

Kluci, posilněni pivkama se vydali za mnou do kopce a tady musím přiznat, že jsem poprvé klukům zdrhla. Šli jak šneci, a to mě fakt tak nebavilo, že jsem vzala čáru. Počkala jsem na ně až pod rozcestníkem Chalet des Chéserys. Šli jsme ještě kus cesty a na krásném placu s výhledem na hory a ostatními hikery jsme postavili naše stany a užívali si ten nejúžasnější západ slunce, co jsme tu za celou dobu viděli.

MAPA:
https://mapy.cz/s/cezujakehe

7. DEN | 19,3 km | 957 m převýšení

Vstávat se nám nechtělo, protože to bylo poslední ráno. Hlavně další ráno, které následovalo jsme už snídali v mekáči v Praze 😀
Dali jsme si dlouhou snídani, pokochali jsme se východem slunce a pomalu jsme vyrazili na poslední km.
Po cestě nám přebíhali kamzíci, výhledy jsme měli na Mont Blanc, šli jsme horským údolím a poslouchali zdejší přírodu.
Po chvíli drandění na rovince se před námi ukázalo horské středisko la Flégére, kde jsme dali pauzu na tyčinku – jak jinak.

Hele my jsme hodně pauzovali. Člověk by i řekl, jak jsme toho mohli tolik ujít, když jsme vycházeli vcelku pozdě a přes den jsme někde 3 hodiny čilili cecíčky. My hodně docházeli do kempů či stavěli stan až v 9-10 večer.

Po pauze následovala vcelku rovina do stanice lanovky Parsa, kde jsme už viděli na město Chamonix, což je často také výchozí bod Tour du Mont Blanc. A protože nás čekal od této stanice lanovky poslední kopec, tak jsme si dali jak jinak než hodinovou pauzu 😀
Tento poslední úsek do kopce mi hodně připomínal GR20 (Korsiku), jelikož byl terén hodně kamenitý a celkově i okolí. Dny předtím jsme procházeli rozkvetlými údolími, loukami apod. Teď to bylo jenom kamení.
Pod vrcholem La Brévent jsme si dali 5 min. pauzu u rozcestníku, kudy prochází i dálková trasa GR 5.

Mnoho lidí se ptalo, zda jsou nějaké úseky, které jsou lezecké. Nejsou. Pouze těsně pod vrcholem je žebřík, který ale není nijak strašný a i já (člověk, co se bojí výšek) jsem ho zvládla s přehledem a bez strachu.

Když jsme se doplazili na vrchol, následoval doping v podání coca-coly a horké čokolády. Spolu s námi dorazila na vrchol i oblačnost, takže jsme nic neviděli, ale vem to čert. Viděli jsme hodně dny předtím 🙂
Takže poslední metry dolů. No poslední! 1882 m, což bylo lehce na morál, dlouho nám to trvalo, ale někdy v 5 hodin odpoledne jsme procházeli cílovou a zároveň startovní branou v Les Houches ♥

MAPA:
https://mapy.cz/s/dupasecajo

Dobrodružství, které chodí mnoho lidí cca 10 dní jsme my ušli za 7 dní. Zkrátili jsme si to ovšem o nějakých 10 km (tudíž by jsme to reálně šli dní 8. Jestli bych se sem vrátila? Klidně hned! Byl to vážně nádherný trek a splnil všechna má očekávání, často až nad rámec

MĚLNICKO | KOKOŘÍNSKO

Posted on 24. 8. 20211. 9. 2021

V srpnu jsem si na 5 dní vyrazila v rámci spolupráce s @visitcentralbohemia do turistické oblasti Mělnicko Kokořínsko.

Na chvilku jsem z hor seběhla více dolů mezi malé kopečky.

Pojďte si přečíst, co jsem za těch 5 dní navštívila 🙂

1. DEN

BÓŽA – BOŽKA – BOŽENKA
(hmm, prostě to je Yetina, která má mnoho jmen). Já normálně dávám autům jména podle toho, jaký den si je vyzvednu 😀

Tady Božku jsem si vyzvedla, když tedy svátek slavila Boženka. Vyrazila jsem směr Harasov a zde jsem si naplánovala svůj první výlet, který měřil okolo 24 km.
____________________________________

Věřím, že jste už na začátku pochopili (hlavně vy, co mě znáte), že tohle nebude nijak moc pohodový výlet, kde si za den pošlapu jen 5 km 😀

Pravdou je, že první den to nebyl úplně okruh. Část cesty jsem šla stejnou cestou zpět, ale určitě se to dá naplánovat tak, abyste si to jako okruh prošli.

Božka tedy zaparkovaná na parkovišti Harasov, beru bágl a jdu! 🙂

____________________
Předem chci zmínit, že toto je nádherné místo na kempování! Opravdu se mi tento kout líbil. Je tu skvělé bistro (Harabistro), kde výborně vaří, rybník, kam můžete vytáhnout třeba paddleboard.
____________________

Abyste se dostali k vyhlídce, odkud můžete vidět hezky na Harasov, tak si pěkně zafuníte! Dobře, tak hrozný to zase není 😀 Ale spoďáry maličko zapotíte. Určitě neberte kočárek, protože pro něj tu terén není vhodný. Na vyhlídku navíc vedou schody.

Znáte to?
Takový to, jak vyjdete kopec, jste na vyhlídce a vydejcháváte ten kopec a do toho: „Jo, krásný to je.“ 😀
Já Vám to tady předkládám jako hrozný kopec, ale to proto, že až tam opravdu budete, tak to bude hodně lehký a vy budete mile překvapeni 😀

Z Harasova jsem seběhla přes les na Kokořín, kde jsem byla na prohlídce s výkladem 🙂
Žaludek už měl hlad, tudíž jsem pod Pokličkami (kam jsem mířila dál) vytáhla svačinu – klasika houska se salámem a sýrem, zelenina, čokoláda, sušenka…♥ že žeru? A vy hlad nikdy nemáte? 😀 To je náhodou ještě málo 😀

Po svačině jsem se vydala nahoru na Pokličky, kde se dá udělat krásný okruh po modré stezce skrz skály. Zde třeba můžete zakončit i Váš výlet. Je to na Vás, jak si to naplánujete.

Já se šla ale podívat ještě do Vojtěchova a cestou zpět na skalní hrad Nedamy. Cestou zpět mi pěkně zapršelo, takže jak já furt říkám – noste s sebou vždy bundu! 🙂

Kokořínsko má také mnoho vesnických památkových zón. Já si tento den ještě do jedné takové zajela, a to do JESTŘEBIC.
To už je pouze jenom tip, kam se podívat pokud Vás zajímají bývalé venkovské usedlosti.

HARABISTRO

O tomto místu jsem na začátku mluvila. Příjemné místo na posezení a oběd! Takže pokud si někdo vyrazíte na stejný výlet jako já, můžete to tady zakončit něčím parádním do žaludku.

2. DEN

MĚSTO MĚLNÍK

Jestli Vás víc jak chození baví navštěvovat muzea, chrámy podzemí apod., tak si v mém druhém dnu po MĚLNICKU | KOKOŘÍNSKU najdete své 🙂

Ráno dobrou snídani a vzhůru do města. Sice to není úplně můj šálek čaje, ale člověk by se jednou za ten rok mohl podívat někam jinam než na kopce 😀

Jako první jsem šla hned o 9 ráno bumbat… 😀 😀
Ano, navštívila jsem Vinařství Bettina Lobkowicz, kde jsem dostala skvělý výklad, jakými procesy víno projde než si ho nalijete doma do skleničky. Sama jsem ochutnala tři tipy vín a za mě doporučuji polosladkou Saphiru 🙂 Ty jo….nebo to byla polosuchá! Každopádně je to Saphira! 😀

Nevím proč, ale hned po návštěvě vinařství jsem si vybrala lehčí kopec do města. Tak celá navátá jsem si říkala: „levá, pravá, levá pravá.“ – NE, SRANDA 😀
Došla jsem až nahoru do města, kde mě čekalo plno návštěv – Mělnické podzemí, Regionální muzeum města Mělník, vyhlídková věž kostela sv. Petra a Pavla, a další.

Z náměstí se dá pak udělat krásný okruh po žluté trase k zámku Hořín a dál na Zdymadlo. Krásná, nenáročná procházka, odkud je nádherný výhled na vinice a kostel sv. Petra a Pavla.

Po prohlídce Mělníka, zmrzlině a výborném obědu jsem zamířila do Zooparku Zelčín, který se nachází 7 km od Mělníka.

Prckové tu budou nadšení, protože tu najdete kozy, ovce, lamy, klokany, můžete se tu projet na koních, krmit kozy, dát si tu dobré jídlo a mnoho dalšího! Takže věřím, že odtud půjdou prckové s brekem, že se jim domů ještě nechce, protože je to tam boží! 😀