Autor: Hana Jampílková

DOLOMITY 2024

DOLOMITY 2024

V Dolomitech jsem byla 1x v zimě a letos to bylo už podruhé, co jsem tam vyrazila v létě. Tenhle článek bude vcelku fofr, dá se rychle prolítnout a najdete zde (jako doufám v to) užitečné informace pro Vaši cestu po Dolomitech. Občas se informace a ceny rok od roku mění, takže kdo ví, jestli to v roce 2025 nebude zase vše jinak.

Článek je z roku 2024.

OKRUH OKOLO TRE CIME 

Tohle je taková klasika, kterou chce vidět plno lidí stejně jako vylézt na Sněžku, když jsou poprvé v Krkonoších. 

Necelých 5 km od chaty Rifugio Auronzo, odkud vycházíte na okruh je mýtná brána, kde musíte zaplatit za vjezd právě na tuto chatu.

Pro tento rok zůstává cena stejná, a to:
30€ za auto (minulý rok nám obyčejnou dodávku brali jako auto)
45€ za obytňák 

Ovšem změnil se čas! Minulý rok Vám to platilo na celých 24 hodin a letos je to pouze na 12 hodin. 
Mýtná brána je otevřená 24 hodin denně, takže nahoru můžete vyrazit klidně ve 2 ráno. Na začátku si vyjedete pouze lístek a platíte až při cestě zpět.
Platit se dá kartou i hotově. 
Dole u mýtné brány se nachází také parkoviště, kde je ale zákaz stání přes noc. 

Pokud se rozhodnete přespat na parkovišti u chaty Auronzo, počítejte s tím, že tam nejsou veřejné WC, které by fungovaly přes noc a chata zavírá v 10 večer. 
Rozhodně doporučuji vyrazit na výlet už v 6 nebo v 7 ráno, jinak půjdete se zástupem lidí 😉 Tohle všeobecně doporučuji u jakéhokoliv výletu v Dolomitech, pokud se tam chystáte v letní sezóně. 

Co se týká trasy, tak podle mapy.cz je dlouhá 10,2 km s převýšením přes 400 m. Z mého pohledu to hravě zvládnou i děti (několik jsem jich na trase potkala). Kopec tam pochopitelně najdete, ale cesty jsou moc dobře schůdné 🙂  Někde jsou trochu úzké, takže je nutno dbát zvýšené opatrnosti pokud sebou berete prcky. 

Chata Dreizinnenhütte – dá se platit pouze hotově a za boha si nemůžu vzpomenout na otevírací dobu, ale letos jsme si tam dávali kafe a zákusek už v 8 ráno.
Chata Lange Alm – tuto chatu budete mít opět o cestě áááá, kdybych já tak věděla otevírací dobu 😀 Ale každopádně zastávka tam a kafe – děsně lahodný! Děsně lahodný! 

Mapa okruhu:
https://mapy.cz/s/dunenolore
(v bodu 5 pak najdete vyhlídku na to známé „okno“ s výhledem na Tre Cime)

PASSO DI GIAU 

To se každému líbí!

V Dolomitech je těch průsmyků opravdu hodně. Jedním z těch nejznámějších je právě Passo di Giau, kde můžete zadarmo přespat v autě či dodávce. Stání není nijak časově omezeno. 
K průsmykům vede cesta vždy klikatá a hodně do kopce, a pak následují krásné kopce dolů, takže se ukáže, zda má Vaše auto v pořádku brzdy a spojku 😀  

Dá se tady bezplatně parkovat na 3 místech, a to jsou tato: 

Nenachází se zde veřejné WC a parkování není nijak časově omezeno. 

Z Passo di Giau se dá vyrazit na plno výletů a my si vybrali ten na Cinque Torri. 
Doporučuji přijet sem odpoledne, protože do půl 4 bývají parkoviště plná. Pak se lidi vrátí z výletů a rozjedou se dál a není problém zaparkovat.

CINQUE TORRI 

Trasa k Cinque Torri po cestě 443 je nádherná a velmi rozmanitá. Kamkoliv otočíte hlavou, tam se máte čím kochat. Po cestě je plno kamenů, takže pozor na zvrtnuté kotníky. U turistického rozcestníku Forame je pak krásný kámen, ze kterého jsou super fotky 😛 😀 

Jako první jsme si to zamířili k Rifugio Cinque Torri (dá se platit kartou i hotově), kde jsme si dali svačinu a dívali se na nádherné, rozlehlé louky a poslouchali češtinu ze všech stran 😀 Ano, v těch Dolomitech je nás opravdu hodně. Po odpoledním gáblíku jsme vyrazili k Cinque Torri, kde jsme si na jednom místečku vyvalili špíčky a kochali se 🙂 Pak jsme obešli pár vyhlídek a zamířili si to nahoru k Rifugio Averau. Přímo u Cinque Torri potkáte už plno lidí, neboť tam vede lanovka a cyklostezka. 

Plno lidí půjde s Vámi, ale pak zahnou k Rifugio Nuvolau (2574 m).

My jsme od Rifugio Averau nešli po cestě 464, ale zkrátili jsme si to na cestu 452 po neturistické trase, a tu rozhodně nedoporučuji s dětmi. Terén tvoří lehčí sráz s kameny, musíte postupovat opatrně, kameny jsou v nějakých pasážích mokré a může to klouzat. Určitě bude cesta daleko snazší nahoru než dolů, což jsme šli my 😉 
Po 452 jsme to pak došli zpět k Passo di Giau. 

Mapa okruhu:
https://mapy.cz/s/fohaverama

GEISLERALM A SANTA MADDALENA 

Při cestě na chatu GeislerAlm jsme měli slunce pod mrakem, což bylo naprosto skvělý při cestě nahoru. Celou cestu jdete lesem, ze kterého vyjdete až těsně před chatou. Parkoviště u chaty Waldschenke je zpoplatněno částkou 4€ na den.
Cesta nahoru je naprosto v pohodě, žádný extrém. Více jak půlku jdete po zpevněné cestě pro auta.

Když jsme došli k chatě, tak masivy hor zakryly mraky, postavily si „hlavu“ a víc neukázaly 😀 To nevadí! Důvod vrátit se příště a vzít to někudy jinudy 🙂
U chaty je plno atrakcí pro děti (kolotoče, klouzačky, výběh s kozami…ty jsem si musela podrbat. Jako bych nevěděla, jak pak budu smrdět, no…. 😀 )

Na chatě se dá platit kartou i hotově.

Dole pod parkovištěm se pak nachází známý kostel – St. Johann in Ranui, na který se můžete podívat z několika míst podél cesty. Dojít se dá až k němu za poplatek 4€ na osobu.

Mapa okruhu:
https://mapy.cz/s/jekoladesu

KDE JSME PŘESPÁVALI?

Kemp Alla Baita

Kemp je vybavený sociálním zázemím. Vhodný je pro jakýkoliv typ aut, spát můžete i ve stanech a kemp se nedá rezervovat předem. Ceny a další  podrobné info najdete v odkazu, který je v názvu kempu.

Zum Gletscher Hons

Tento kemp je určený zejména pro obytné dodávky a karavany. Nicméně nebyl problém s osobním autem. Sociální zázemí velmi pěkné a výhledy z kempu na jedničku 🙂 

Jednu noc jsme přespali na odpočinkovém místě, a to právě na Passo di Giau a další noc na parkovišti u Lago di Braies, parkoviště P2, kde cena za celý den stojí 6€.

NICMÉNĚ! Jestli si toto přečte někdo, kdo ví přesně, jak to parkovné u Lago di Braies (P2) funguje, budu ráda, když mi dá vědět a já to uvedu na pravou míru.
Pokud totiž přijedete například v 7 večer, tak Vám parkovné bude platit do půlnoci. Ovšem na parkovišti se může přes noc stát. Tudíž jsme vždy zaplatili za parkovné až ráno při odjezdu (trochu nelogický, no ale..) Upřímně nikdo, kdo tam přijede neví, co dělat. Každý se chodí ptát, jak to funguje, ale.. 😀
Na toto parkoviště se dá vjet pouze s vozem velkým maximálně do 2,5 metru na výšku.

 

Na tomto parkovišti u Lago di Braies najdete i WC, které je otevřené po celý den i noc.

Užijte si to! 🙂

@hanajampilkova
S Hančou na cestách

PORTUGALSKO

PORTUGALSKO

S Márou jsme byli začátkem nového roku oba vycucaní z práce a chtěli jsme někam pryč. Mára chtěl už dlouho na dovolenou omrknout nějaké město, což pro mě vůbec není, já mám hlavně hory, ale za mě se mají ve vztahu dělat kompromisy. Dohodli jsme se tedy tak, že to bude jak objevování města, tak nějaký výlet mimo město do přírody.
Mára chtěl do Portugalska a konkrétně do Porta, jenže já ho jednou v tom vztahu neposlouchala a itinerář chystala do Lisabonu 😀 Před koupí letenek jsme na to přišli a já nadhodila, že není problém pro mě vytvořit itinerář do Porta, ale prej, že necháme ten Lisabon 🙂  Což bylo nakonec dobře, protože v tu dobu, co jsme v Lisabonu byli, tak v Portu bylo pěkně hnusně.

LISABON

Hned první den dovolené jsme odstartovali návštěvou Lisabonu. Počasí bylo vcelku chladné, občas nějaká přeháňka, občas se víc zvedl vítr. Byli jsme ubytovaní cca 2 km. od centra a hlavních památek a poslušně jsme to každý den chodili. Jako první jsme zašli na místo:

 Castelo de Sao Jorge. Vstupné je 15€ na osobu.

Hrad s krásným parkem, kde je plno vyhlídek na Lisabon, kavárna a velké množství pávů. Strávili jsme tu cca hodinu, hodinu a půl. Přišli jsme hned na otevíračku, která je od 9:00, za což jsme byli dost rádi, neboť, když jsme toto místo v půl 11 opouštěli, tak před vchodem už byly mraky lidí.

Po návštěvě hradu jsme pokračovali dál městem. Náš další plán byl ten, že dojdeme na Praca do Comércio, což je největší náměstí Lisabonu (nevyfotila jsem ho), kde si dáme oběd a půjdeme zpět na hotel, neboť jsme ten den přiletěli ve 2 ráno a měli jsme toho vcelku plné kecky.
Cestou tam jsme se zastavili u vyhlídky na kostel svaté Engrácie.

A tím náš první den skončil 🙂 


ALMADA

Druhý den jsme dojeli trajektem z Lisabonu do části Cacilhas. Za trajekt jsme za oba zaplatili 4€.

Trajekt jezdí každých 20 minut a na druhou stranu Vás převeze do 5 minut.
Hned po vystoupení z trajektu si nemůžete nevšimnout krásného, červeného majáku.

Od trajektu jsme pokračovali dál městem. Měli jsme namířeno na známé místo Cristo Rei, což je socha Ježíše, která připomíná tu v Riu de Janeiro, a kde jsou vyhlídky na známý most Ponte de 25 Abril, který zase připomíná Golden Gate v San Francisku.

Cesta od trajektu k soše měří cca 3,8 km a cestou potkáte pár vyhlídek.

Vstup do areálu Cristo Rei je bezplatný. Najdete tu menší kavárnu a nevynechala bych procházku promenádou pod palmami 🙂

Po procházce a návštěvě kavárny jsme pokračovali zpět do Lisabonu. Dopravu po Lisabonu nebo mezi částmi Lisabonu jsme řešili Boltem. Sice Lisabon nabízí perfektní dopravu vlakem a MHD, ale nám se to nechtělo řešit a Bolt nebyl moc drahý. Kdybychom tam byli na týden, tak zvolíme určitě MHD, ale na těchto pár dní pro nás byl rychlejší Bolt.

Nechali jsme se převézt přes most zpět a pokračovali jsme poté pěšky 4 km k Torre de Belém, což je obranná stavba, která byla postavena začátkem 16. století. Za nás bylo perfektní jít ty 4 km pěšky, neboť jdete neustále podél vody a po cestě minete plno kaváren, památník objevitelů: Miradouro do Padrao dos Descobrimentos, Belémský maják, muzeum umění a architektury, klášter Jeronymitů a další.

Procházkou k Torre de Belém jsme uzavřeli druhý den. 

CABO DA ROCA

Za mě největší „WOW“ přišlo třetí den, kdy jsme vyrazili mimo město, na nejzápadnější mys Portugalska, a to Cabo da Roca. 

Na tento mys se dá dostat dvěma způsoby, a to vždy s přestupem buď přes město Cascais nebo Sintra. Na internetu jsem se dočetla, že přes město Sintra je to zdlouhavější, a tak jsme zvolili cestu přes Cascais.

Vlakem ze stanice Lisbon – Cais do Sodre jsme dojeli do Cascais (vlak tam jezdí skoro každou hodinu od brzkých ranních, do pozdních večerních hodin). Pozor na víkend, kdy vlaky jezdí taky, ale spojů je méně, první jede například až v 10 hodin. Cesta do Cascais nás dohromady stála 8 euro.

V Cascais se pak z vlakového nádraží dáte ihned vpravo, přejdete hlavní silnici a jste na autobusovém nádraží, které se nachází jakoby dole (moje kreativní střevo akorát nespolupracuje, tak se nedokážu přesně vymáčknout). Inu autobusák není nahoře, ale dole.
Linka 1623 pak jede do Sintry s mezizastávkou u Cabo da Roca (o víkendu to jezdí každých 35 minut). Cena je cca 4€ na osobu. 

A konečně se dostávám k samotnému výletu!
Autobus vás vysadí u majáku s plno dalšími turisty a většina se jako první vrhne na vyhlídky u majáku. My tam vyrazili s nimi, ale po pár minutách jsme řekli „brrrrr“ oklepali jsme se a šli dál. Měla jsem naplánovaný rádoby okruh, cca 13 km. Cestou jsme potkávali plno vyhlídek a minimum lidí, takže vážně doporučuji nezůstávat u majáku, ale jít dál. Cesta je někde lehce strmá, občas blátivá. Já měla na celé Portugalsko jen jedny kecky, bez řádného vzorku, trošku mě to mrzelo, ale dalo se to i v nich. Každopádně bych za lepší obuv byla vděčná. Jak já říkám (zvládneš to, ale nechceš to). Pěšky jsme chtěli dojít na Praia Adraga, ale cestou jsme našli tak krásné místo s vyhlídkou, kde jsme vykydli a jen pozorovali vlny, útesy a užívali si ten klid 🙂

Skrz Cabo da Roca vede i dálkový přechod GR11. Když jsem tam zahlédla tu ceduli, tak jsem byla úplně nadrbaná vzít batoh a vyrazit ♥ 

SINTRA

Návštěvu města Sintra jsem měla v itineráři a během pobytu v Portugalsku mi hodně lidí psalo ať určitě navštívíme právě Sintru.

Upřímně jsem si říkala: „Za co se to trestám?“ 
Vyrazili jsme tam na dvě místa: Quinta da Regaleira a Necrópole Medieval Crista

Nejdřív ovšem, jak se tam dostanete.
Do Sintry jede přímý vlak ze stanice Lisboa – Sete Rios, který jsme využili. Cena je opět 4€ na osobu (jedna cesta).

My jsme udělali teda tu blbost, že jsme si chtěli poslední den trochu přispat. Vždy jsme vstávali v půl 7 a na pokoj se vraceli cca v 8-9 večer. Do Sintry jsme tedy dojeli až v půl 11, což byl kámen úrazu, protože LIDI, plno LIDÍ….pro pána v poslední řadě ještě jednou – PLNO LIDÍ.
 Asi proto na mě právě park Quinta da Regaleira neudělal takový dojem, neboť tam bylo přeplněno. Na tu známou ďouru, která je na fotce se stála fronta asi 15 minut. My jsme ale za vstup zaplatili 15 € na osobu, takže jsme si to prostě museli vystát. 
Park jsme prošli vcelku rychle, i když nás vstup stál těch 15€, ale….ani jeden nemáme rád mnoho lidí na jednom místě 😀
Aby se ale neřeklo, tak jsme si tam ještě dali oběd, který byl na top místě samozřejmě top drahý a malý.
U jídla Márovi říkám, že vyrazíme dál na ten kopec, který jsme pozorovali z restaurace. 

Píšu, že jsme park prošli rychle a zároveň jsme na kopec šlapali ve 4 odpoledne. Ono od vlakového nádraží máte park Quinta da bla bla cca 2 km. Můžou Vás tam místní samozřejmě dovézt zdejšími prskolety, nabídky vám dávají na každém rohu, ale tak to jsme nevyužili 😀 Park je docela velký, takže to chvíli zabere, i když to chcete vzít hopem a hlavně za to zaplatíte 15 €, tak je snad i povinnost tam chvíli zůstat 😀 

Hrad Necrópole bla bla bylo ale jiný kafe! A to nejspíš proto, že jsme šli už v pozdnějších hodinách. Vstupenka stála 12€ na osobu a částky nelituju. To místo je absolutně boží. Výhledy lepší, místo lepší! 🙂

 

TOUR DU MONT BLANC 2023

TOUR DU MONT BLANC 

Tento článek vznikl ve spolupráci s @kangelo.com

Na trek Tour du Mont Blanc jsem se letošní rok (2023) postavila podruhé. Tentokrát v rámci zmiňované spolupráce s @kangelo.com. Se mnou vyrazilo dalších 8 lidí a jelikož jsem tento přechod zvolila podruhé jinak (aneb spaní v kempech a ne pod širákem, jako prvně), tak se v tomto článku dočtete i praktické informace, co se týká spaní v kempech. 

Přemýšlela jsem, jak tento článek sepíšu a rozhodla jsem se, že to bude sepsané jako den po dni. 

Takže jdeme na to:
Tour du Mont Blanc
4.8.2023 – 11.8.2023

PŘÍPRAVY 

AUTO: 
Dodávku pro 9 lidí se zavazadlovým prostorem akorát pro 9 batohů a něco málo navíc jsem zapůjčila přes portál hoppygo.com, což je platforma, kde majitelé zapůjčují svá auta, která tolik nevyužívají. Najdete tam velký výběr. Já jsem přes tento portál zapůjčila auto už asi 8x a vždy jsem byla velmi spokojená. 

Přesněji jsem půjčila Mercedes Vito, raketu se 120 kW v dieselu. 

VYBAVENÍ:
Zde je soupis všech věcí, které jsem měla s sebou na trek. Nutno zmínit, že se mnou šel přítel, tudíž jsme měli některé věci rozdělené.

                                                                                           SEZNAM:
                                                              • batoh – Ferrino Finisterre 48 l
                                                                     • tarp – SMD Owyhee
                                                                     • karimatka – Forclaz MT 500 Air
                                                                     • spacák – Warmpeace Viking 600 
                                                                     • trekové hole – Pinguin Bamboo FL Foam
                                                                     • 2x merino triko s krátkým rukávem – Ortovox, Fjallraven
                                                                     • kraťasy – Drexiss
                                                                     • legíny – Domyos 
                                                                     • nepromokavá bunda – Patagonia Torrentshell 
                                                                     • lékarnička
                                                                     • powerbanka – Eloop
                                                                     • ešus + vařič – Pinguin
                                                                     • tyvek – nalehko
                                                                     • boty – Altra Lone Peak 6 
                                                                     • 2x ponožky – Bridgedale
                                                                     • 1x ponožky – Smartwool
                                                                     • podprda – Smartwool
                                                                     • 5x spoďáry 
                                                                     • hygiena (sprchový gel, zubní kartáček, pasta,
                                                                                       vlhčené ubrousky, šampon, uchošťoury) 
                                                                     • čelovka
                                                              • rukavice, nákrčák, čelenka
                                                              • kapesníčky
                                                              • Zip Lock sáčky na bordel 
                                                              • nepromokavé pytle 1,5l a 3l – Sea tu Summit 
                                                                     • nůž, nůžtičk

TRASA AUTEM: 
– Česko – Německo – Švýcarsko – Francie 
– 12 hodin i s přestávkami 
– mapa: https://mapy.cz/s/donenomojo
– parkování v Les Houches je označeno na mapě. Toto parkoviště je bezplatné a je určeno přímo pro hikery
  Tour  du Mont Blancu.

DEN PRVNÍ – 3.8.2023 (příjezd)

V půl 8 ráno jsme se všichni nalodili na Černém Mostě v Praze a vcelku svižně jsme si to mířili do cílové destinace Les Houches (le žůs, říkaj :D) ve Francii. Je to asi poprvé, co jsme nestáli nijak dlouho v kolonách a do cíle jsme dorazili ještě za světla. Cesta ubíhala skvěle, za volantem svižnýho auta se jelo úplně samo, takže jsem celou trasu odřídila na pohodu sama 🙂

Většina obchodů zavírala ve 20:00 hodin, takže nějaké ty zásoby na cestu se dali dokoupit.
Parkoviště je od kempu vzdálené cca 1,4 km.  

Do kempu Bellevue jsme došli okolo půl 9 večer a paní na kase chtěla akorát zavírat. Tudíž pokud byste přišli náhodou déle, měli byste kemp zadarmo. Takhle to fungovalo téměř u všech kempů.

Kemp byl v půl 9 už hodně zaplněn, a když jsem paní zmínila, že bychom potřebovali místo pro 7 stanů, tak vyvalila oči, ale místa se našla 🙂 
Cena je 18,50€ za dvě osoby včetně sprch a malý stan. 

DEN DRUHÝ – 4.8.2023

Les Houches – Camping du Pontet

Startovní den. Povinností bylo, jít se nafotit k té oné startovní bráně, kde se ve většině případů jak začíná, tak i končí. Ovšem od kempu je to k bráně 900 m a k bráně na začátek treku 1,2 km 😀 Takže 2 km po ránu navíc. 

Kvůli hlášenému dešti od poledne až do konce dne jsme vyrazili už v 7 ráno. Jako první Vás na treku přivítá kopec a schody, což jsou výživné rozjezdy pro hvězdy. Dorazíte na vrchol Col de Voza, kde se můžete na chatě občerstvit, což jsme také udělali a při našem odchodu se rozpršelo, takže jsme alespoň hned vyzkoušeli, jestli naše pláštěnky a nepromokavé bundy jsou vážně nepromokavé nebo zda dopadneme jako Filip Kaštan 😀 

Na vrcholu Col de Voza se můžete rozhodnout, zda půjdete těžší trasu, a to přes vrchol Col de Tricot nebo pohodovou cestou přes Bionnassay. Já zvolila tu lehčí variantu, neboť déšť byl vydatný a škrábat se tak na vrchol, kde nic neuvidíme a budou se tam ženit všichni čerti mi nepřišlo jako vhodné rozhodnutí. 

Tento den jsme končili ve městě Les Contamines – Montjoie, přesněji v kempu du Pontet. 
V městečku jsme si dokoupili něco dobrého na večer a za neustupujícího a sílícího deště jsme si v kempu sedli k baru pod střechu a čekali až přestane alespoň trochu pršet a budeme moct postavit naše stany.

Areál kempu byl pěkný, sprchy byly vařící a za deště přišla vhod dobrá horká čokoláda. 
Cenu kempu si už přesně nepamatuji, ale vím, že to bylo opět okolo 15 euro za dvě osoby a stan.

Trasa:
https://mapy.cz/s/jejededucu

DEN TŘETÍ – 5.8.2023

Camping du Pontet – Les Chapieux

Téměř každý den jsme začínali mezi 7-8 hodinou ranní. Co bylo fajn, že v kempu měli ráno už otevřený bar a mohli jsme si tak dát ranní kávu, a to opravdu bodlo! Já miluju kafe po ránu, kór, když si ho nemusím vařit 😀 

Každé ráno zazněla od někoho věta, jak moc to bude po ránu do kopce. Cca tak 1,5 km to šlo od kempu po rovině, a poté začal kopec až k chatě Refuge de Nant Borrant. Cestou za chatou minete i jeden bivak, kde se dá na divoko přespat, a také tam půjdete kus po rovině. Těsně před další chatou Refuge de la Balme se terén opět zvedne. 
Na chatě byla zastávka na zákusek a něco horkého k pití. Kus od chaty se pak nachází i další bivak, kde můžete nadivoko přespat.

Od chaty už je to pak jenom sranda do kopce až na vrchol Col du Bonhomme (2 329 m), kde jsme před dvěma lety měli krásné výhledy. Tentokrát jsme viděli jen pár kroků před sebe. Proto jsme si to dál mazali na chatu Refuge du col de la Croix du Bonhomme (z těch názvů se zvencnu :D). Protože jsme měli vážně hafo času, tak jsme na chatě strávili hodně dlouhou chvíli. Kluci, kteří natáhli tempo přišli na chatu o hodinu a půl dříve, cca okolo 12, kdy zrovna byla na chatě siesta, a tak museli počkat před chatou. Siestu pak měli i v době, kdy už jsme seděli na chatě, ale nevyhodili nás. Pouze nepustili už nikoho dovnitř. Siesta tam byla cca tak na půl hodiny. 

Pila jsem tam zatím nejhnusnější horkou čokoládu. Kluci zase říkali, že zelňačka byla výborná.

Počasí se během čekání na chatě umoudřilo, před námi se ukázaly výhledy a my se vydali na našich posledních 5,5 km, které vedly až dolů do kempu. Cesta je krásná, po cestě jsme pozorovali krásné stádo ovcí a do kempu dorazili cca v 7 večer.

Tento kemp nemá sprchy, pouze toalety a nikdo tam poplatek za kemp nevybírá, čili nás kemp nic nestál. Stany jsme postavili tam, kde bylo místo a po předešlé noci se nám krásně vysušily. A protože jsme byli velcí gurmáni, zašli jsme si na večeři. Původně jsme chtěli na pizzu, ale jelikož bylo sezení jen venku a už byla pěkná kosa, zamířili jsme Refuge de la Nova, kde bylo těžký sehnat místo, neboť jsme neměli rezervaci a místa byla zabrána už těmi, co tam byli ubytovaní, ale přeci jen, vzadu u kuchyně nám našli prima sezení. 

Boloňské špagety byly super, ale doporučujeme dát si tam jejich talíř, který byl levnější než špagety a hlavně vydatnější. Najdete tam sýry, salámy, dostanete výborný chleba a mnoho dalšího. Mňamka. 

Kemp na mapě není značen. 

Trasa:
https://mapy.cz/s/nuhonomubu

DEN ČTVRTÝ – 6.8.2023

Les Chapieux – Hobo Camping

Ano, navečer nám stany krásně uschnuly, předpověď hlásila ráno bez deště, a tak mě v 5 ráno vzbudilo vydatné klepání na stan. „To bude je půl hodinka a bude dobře.“ Naivka… 😀 Bylo 6, déšť. Bylo 7, déšť. V 8 bylo naplánované, že vyrazíme, a tak jsme si střihli závody ve sbalení stanů. 

Pokud byste si chtěli prvních 5 km zkrátit, tak od tohoto místa odjíždí růžový autobus, který Vás zaveze za 3 eura do vesničky La ville des glaciers. Přesné časy odjezdu si nepamatuji, ale na info tabuli (hned vedle záchodů) po příchodu do „kempu“ si to můžete přečíst. 

My vyrazili pěšky a spolu s námi i Filip Kaštan (alá déšť). Po 6 km jsme zmrzlí zalezli do Refuge des Mottets, kde jsme zasedli nad kafem a palačinkami. Bylo cca 9 hodin a seděli jsme tam úplně sami, neboť hikeři spali buď na chatě a už dávno vyšli, a pro ty, co vyšli s námi, bylo třeba zbytečné tak brzo zastavovat. Pochopitelně, že bylo daleko horší vstát a vyjít do té zimy. Střihli jsme si venku pár tanečních kreací na zahřátí a vyrazili vzhůru do kopce. 

Filip Kaštan nás v půlce opustil a na jeho místo přišel děda Mráz, neboť cca km pod vrcholem začalo sněžit a byla velká kosa. Promočený a zmrzlí jsme došli na vrchol Col de la Seigne (2 516 m), což byl hraniční vrchol mezi Francií a Itálií. Fotku mlhy si udělalo jen pár z nás, protože vyhlídka chaty a dalšího teplého jídla byla silnější než fotka v mlze. 

Po pár telemarcích (aneb tancování na blátě) jsme sešli rozbahněný kopec a po rovině už si to dál pokračovali na Refuge Elisabetta. Sice už tolik nepršelo, nefoukalo a nesněžilo, ale i tak jsme měli blažený pocit ve tváři, když jsme otevřeli dveře od chaty a na nás dýchlo krásné teplo. 

Víte, že v Itálii máte vyslovovat Gnocchi jako ňoki? Jinak Vám nebudou rozumět 😀 

Já si proto dala raději špagety s kolou a kafem. Poseděli jsme na chatě dobrou hodinu, obuli jsme se do promočených bot (na některých chatách je zákaz vstupu v botách) a vyrazili opět dolů z kopce. 
Jakmile přejdete vrchol Col de la Seigne, tak Vás žádný kopec už nečeká, jen roviny a kopce dolů. K jediné Elisabetě to je do kopce. 
Na Refuge Elisabetta se nedá platit kartou.

Posledních 9 km do kempu, což byl pro tento den Hobo kemp. 
Za mě asi nejkrásnější kemp, ve kterém jsme byli. Sice byl o něco dražší – 24€ za dvě osoby včetně vařících sprch a stanu. Mají tam hlavně nádherný bar, který má otevřeno do 22:00, je to příjemné prostředí k posezení a k tomu dát si gin&tonic nebo Aperol ♥ 
Ráno Vám tam udělají i snídani za 6€ (kafe, croissant a džus) – výborná záležitost. 
Otevírají v 8 hodin. 
Obchod má otevřeno od 8:30 do 12:30 | od 15:30 do 19:30 (najdete tam pečivo, salámy, sýr, drogerii, víno, ovoce, zeleninu – no za mě takřka vše potřebné). 

Lze v celém kempu platit kartou. 

Trasa:
https://mapy.cz/s/nucakajata

DEN PÁTÝ – 7.8.2023

Hobo Camping – Camping Grandes Jorasses

Prvních 8 km tohoto dne bylo poměrně nezáživných, neboť cesta vedla po asfaltu dolů do města Courmayeur, kde jsme dokoupili nějaké zásoby a na hodinu a půl se v místním parku vyvalili jako vorvani, dali si oběd a sušili stany. 

Pak přišel kopec, jediný v tomto dni, který nesnáším. Nesnesla jsem ho v roce 2021 a nezamilovala jsem si ho ani teď. Fajn je to, že ten kopec vede takřka v lese a nespaluje vás to slunce přímo. Po kopci frfňání a pocení krve je odměnou krásný výhled na Mont Blanc (pokud zrovna nemáte mlhu) a Aperol na chatě Bertone (jak to tak čtu, tak jsme na tomhle výletu hlavně žrali a pili :D). 

Od této chaty Vás čeká krásný úsek, kde budete mít jako na dlani krásné masivy hor. 
My z této cesty uhnuli dolů, do kempu Grandes Jorasses, kde jsme tuto noc přespali. 

V kempu se dá platit kartou, opět tam najdete bar, kde se můžete navečeřet, něco popít. Sprchy se platí nad rámec ceny za stan a jsou studené, tudíž jsem jednu noc sprchu oželela. Kemp se platí až ráno a pokud potřebujete odejít před otvíračkou, tak musíte zaplatit ještě tu noc do 22:00 hodin. 
Kemp otevírá v 8 hodin. 

Trasa:
https://mapy.cz/s/henuhaleza

DEN ŠESTÝ – 8.8.2023

Camping Grandes Jorasses – Camping des Glaciers

Náš šestý den jsme si kousek dopomohli autobusem, a to hned ráno. 

Přímo naproti kempu je autobusová zastávka, kudy jezdí kyvadlová doprava, která je ZDARMA. Ovšem doporučuje se jet ihned prvním autobusem, neboť bývá velmi plný a řidič Vás jinak nevezme. Svezli jsme na zastávku Bivio rifuigo Bonatti, odkud jsme šli rovnou do kopce na chatu Walter-Bonatti. Tam jsme přišli okolo 9 hodiny ráno, a jak už bylo naším zvykem, tak nesměla chybět ranní káva.
Dá se zde opět platit kartou. Kromě kávy jsme si tu objednali ještě panini, které nám donesli studené, proto doporučuji počkat si na panini až na chatu Elena, kde ho mají o euro levnější a je zapečené. 

Po snídani nás čekala krásná část, kterou mám na TMB moc ráda. Trasa vede po vrstevnici až k jednomu přístřešku, odkud pokračujete dolů z kopce. 
Poté Vás už čeká jenom kopec. Nejdříve na již zmiňovanou chatu Elena, kde jsme dali pochopitelně zastávku, a pak na kopec Grand Col Ferret (2537 m), což je hraniční vrchol mezi Itálií a Švýcarskem. 

• na chatě Elena se dá rovněž platit kartou. 

Následují další 4 km k chatě La Peule, kde mi hodně šmakovala jejich limonáda (zde se dá platit jenom hotově). A odtud už do našeho cíle – La Fouly, kde jsme spali v kempu Camping des Glaciers.
V kempu najdete vlažné sprchy (je fakt, že jsme přišli do kempu pozdě, tak možná už byla všechna teplá voda pryč), klubovnu s televizí, stolními hrami, možností dobití telefonů (což bylo v každém kempu) a bezplatnou WIFI. 
Kemp jsme tentokrát neplatili, neboť jsme přišli navečer a poplatek už nikdo nevybíral. 

Trasa:
https://mapy.cz/s/pajofovope

DEN SEDMÝ – 9.8.2023

Camping des Glaciers – Le Peuty

První kilometry tohoto dne byly vcelku po rovině. Pár účastníků mi na konci dne řeklo, že to po rovině rozhodně nebylo, ale mít na prvních 7 km převýšení 45 m, za mě na TMB docela rovina je 😀 Ale vím, že taková zpětná vazba byla z toho důvodu, že druhá polovina dne dost bolela. 

Každopádně vyrazili jsme po rovince na ranní kávu. Káva po ránu byla už takový rituál. Hned na začátku vesnice / městečka Praz de Fort je kiosek po pravé straně, kde nastal čas na dobrý kafe a výhledy na hory. Cesta Vás tento den zavede mezi tři městečka, kterými budete proplouvat. Při proplouvání jsem dala řeč se Sue a Paulem, kteří šli TMB taky. Byli to Američani, kterým bylo cca 70 let a TMB šli stylem, že si nesli malý batoh a každou noc přespali někde v hotelu. Jejich tempo bylo šílený, drželi se mi za zadkem i v kopcích. Tito lidé jsou pro mě velká inspirace ♥ 

Za městečkem Issert se cesta nakloní a až do města Champex-Lac je do kopce. V Champex-Lac jsme dokoupili nějaké zásoby a 1,5 hodiny jsme zalehli k jezeru a dali nohám klídek a žaludku to, co na tomto treku potřebuje – coca-colu, sladký, bagetu se salámem a sýrem a všemožné prasárničky. 

Cinkla druhá hodina odpoledne, což byl čas vzít domečky a vyrazit do kopců. Dalším kopcem, který nás čekal je kopec, jehož název se mi nechce ani napsat, natož vyslovit. Je to kopec – Porte á l’O/Col de Portalo (2049 m). Na něj je to docela štreka, a proto je fajn, když na Vás v průsmyku Col de la Forclaz čeká aperol. 

Po cestě ještě potkáte chatu Plan de l’Au, která má otevřeno do 17:00 hodin. 

Do kempu la Peuty jsme dorazili v půl 9 večer. Sprchy jsou zde otevřeny jen od 16:00 do 19:00 hodin a poplatek se v půl 9 už nevybíral. 

Trasa:
https://mapy.cz/s/farabodame

DEN OSMÝ – 10.8.2023

La Peuty – Camping du Glacier D’Argentiere

4,9 km a 800 m převýšení, aneb první část našeho dne, která nás čekala po pár krocích z kempu. Tento den jsme nechali všechny vyrazit jako první a my z kempu odešli až v půl 10. Čekala nás etapa, kdy se vracíme zpátky do Francie. 

Jen pro informaci – já byla ve Švýcarsku maličko na datech, a toto ráno mi přišel líbesbríf: „Dobrý den, za použití dat v zahraničí jste dosáhla útraty 1000 Kč. No, žiju si na vysoké noze 😀 

Cesta nahoru Vás zavede až k horské chatě Col de la Balme, kde bylo co? Jasně kafe a dobrá snídaně. V našem podání už teda oběd. Já si dala „hiker plate“ což byl talíř, na kterém byly různé salámy, sýry, kyselé okurky, výborný chleba a velký kus melounu. Bylo to výborný, stejně jako kafe, cola a mnoho dalšího. Dali jsme si tu vcelku dlouhý odpočinek, nahoře nefoukalo, a tak se tu skvěle odpočívalo. 

Hlavně jsem na tento den naordinovala trasu dlouhou jenom 14 km, takže bylo dostatek prostoru dát si odpočinek.
Druhá část našeho dne směřovala už jen z kopce dolů do města Argentiére, kde jsme zašli nakoupit nějaký dobroty, a pak rovnou do kempu, který vedou dvě sestry, a ze kterých šlo plno pozitivní energie. 
V kempu můžete platit kartou. Kemp je vybaven horkými sprchami, fénem, záchody, pochopitelně barem, kde se mi po 3 skleničkách prosecca krásně usínalo. Jenom pro informaci chci napsat, že prosecco měli všichni, já nejsem jediný alkoholik v týhle partě 😀 Ale co Vám budu, doma nepiju, ale tady to chutná prostě jinak a líp. A hlavně je s kým si tu skleničku dát 🙂 

V kempu se nachází i pingpongový stůl, který tam na nás čekal. 

Za mě další z top kempů na trase! 

Trasa:
https://mapy.cz/s/jeberunadu

DEN DEVÁTÝ – 11.8.2023

Camping du Glacier D’Argentiére – Camping Bellevue 

Jdeme do cíle. Čekají nás dva kopce nahoru a jeden dolu. Převýšení dohromady 1497 m. Slunce začíná nabírat síle už po ránu a jelikož dělají v kempu kávu, tak…. ♥ tak my šli nabrat sílu zase takhle 😀 

Všechno pobalený, tak vzhůru na poslední etapu, která nás zavedla do kopce 🙂 – velkého, strmého kopce, který vedl lesem, ale i tak si k nám slunce cestu našlo. Ale jak říká můj Mára: „byl to příjemný kopec.“ A já s ním souhlasím. 

Nahoře byla povinná zastávka u chaty La Flégére, odkud byl hezký výhled na Mont Blanc, který se s námi už pomalu loučil nebo my s ním. Poté přišel úsek, který nám připomínal Tatry. Mě tento úsek třeba absolutně nebavil, ale ostatní zase hodně ohromil. Dost možná to bylo způsobené tím, že jsem to šla podruhé, mozek byl nastavený na to, že se dnes končí, a na té úzké cestě bylo potřeba se neustále někomu vyhýbat. Každopádně je to rovinka, takže si před posledním kopcem odfrknete.

Tím posledním kopcem je vrchol La Brévent (2525 m), kde se krajina změní tak, jak jste ji za celou dobu na TMB neviděli. Všude bylo jenom kamení. Hodně mi to připomíná přechod GR20 po Korsice. Kus pod vrcholem se na celém TMB nachází jediná pasáž, kde najdete dvoje žebříky, ale nemusíte se ničeho bát, není to nijak nebezpečné a ty žebříky tam jsou pro některé jen provizorně. 

Na vrcholu proběhla pauza a pak nekonečný kopec dolů, který byl prostě hnusnej! 😀 Nekonečnej a hnusnej 😀

V 8 hodin jsme dorazili k cílové bráně. 
Na jídlo jsme si došli do restaurace Kitsch Inn a šli na poslední noc zalehnout do kempu Bellevue, kde jsme spali i první noc před startem. 

Trasa:
https://mapy.cz/s/belutogumo

RADY A TIPY 

• Když si před TMB dáte v restauraci Kitsch Inn něco k jídlu, tak po předložení účtenky po TMB
 dostanete první rundu zdarma.

• Ve Švýcarsku se dá platit i eury, ale pouze bankovkami. Za eura Vám pak vrátí franky.

• Kempy není potřeba dopředu rezervovat.

• Počítat s tím, že mají všude siesty. Většinou je to v rozmezí od 12:00 do 15:00. Někde třeba od 14:00 do 15:00 a jinde zase od 12:00 do 13:00.

• Pozor na to zapínání dat ve Švýcarku, je to vážně drahé.

• Možnost doplnit si vodu je na celém treku. Všude jsou kádě s vodou či ve městech, kempech a na chatách kohoutky s vodou. 

• Dobít si mobil a powerbanku je možné jak v kempech, tak na chatách či v restauracích.

• Signál je takřka všude. Síť nebyla dostupná z místa Les Chapieux až na vrchol Col de la Seigne (Francie).

To by bylo k článku o Tour du Mont Blancu všechno. Věřím, že jste tu našli alespoň pár informací, které jste hledali nebo načerpali inspiraci na podobné treky 🙂 

Přeji plno dobrodružství v životě a okolo sebe partu lidí, kteří nezkazí žádnou srandu 🙂 

@hanajampilkova

.

S Hančou na cestách

DOLOMITY NA OTOČKU

DOLOMITY NA OTOČKU 

Měla jsem před sebou 5 dní volna a Mára (čti přítel) musel do práce, tudíž jsem přemýšlela nad plánem B, neboť plán A měl být výlet na kolech do Rakouska. 

Nějakou chvíli jsem měla v hlavě plán takový, že jsem si chtěla projít NP Podyjí, a tak jsem si řekla, že slunce, víno a nějaké ty výhledy jsou top nápad! 

Pak mi ale cinklo a já si řekla, že vlastně existuje ještě něco lepšího – slunce, víno, výhledy, hory, DOLOMITY!
V Dolomitech jsem byla poprvé v lednu roku 2019 a od té doby ne. Moje přání bylo, podívat se tam i v létě nebo na podzim. Napsala jsem kamarádce Janče, zda se přidá k mému spontánnímu výletu. 

Kdo by mohl odolat. Tudíž jsme se ve středu ráno nalodily do půjčeného Peugot Boxer, cestou nabraly ještě Káju a vyrazily na 8 hodinovou cestu (to jsme byly ještě naivní) směr Dolomity. 

Připraveno!
Naše bílá raketa
Zastávka na nugety ♥

Cesta byla skvělá, jelo se rychle. Trošku jsem se obávala toho, že plno lidí vyjede díky svátkům také ve středu ráno jako my a bude to všude stát. Ale opak byl pravdou, Prahu jsme prosvištěly a najednou jsme byly už u hranic s Německem. 

Tradičně se muselo zastavit na doplnění energie buď u KFC nebo McDonaldu. Mekáč to vyhrál, a pak to šlo vše do kopru. Tedy s dopravou. Před Mnichovem jsme se kochaly místní dálnicí, na které jsme stály hodinu a do Dolomit jsme přijely místo za 8 hodin, za 13 hodin.
Jo a taky jsem jim v Itálii nechala za mýtné o 5€ víc, protože prostě Háňa. Ale co, 5€ mě nezabije, a tak jsem jim tam pak při cestě zpátky nechala navíc 13€. Nooo, tak od mých patálií raději pryč…

Dojely jsme! 😀 

První noc jsme parkovaly zde:
https://mapy.cz/s/gonasopasa – poplatek 7€ za noc. 

Náš hotel na čtyřech kolech
Výhledy z hotelu
Nejvíc chutná venku

Ráno zahnalo všechny chmury z předešlého dne, protože jsme měly z dodávky takové výhledy. Holkám se nechtělo moc vstávat. Hned první ráno jsme si řekly, že budík bude v 5:30, abychom se vyhnuly davům turistů. Když jsem otevřela dveře od dodávky, byla jsem absolutně ve smyku z toho výhledu. Všechny nás to vyhnalo z dodávky. A první kafe alá vymáchaný ponožky chutnaly na takovém místě najednou skvěle 😀 Je mi jasný, že tady mají kafaři infarktový stavy, z toho, čemu říkám dobrý. Právě proto píšu že to bylo „dobrý“ 😀

A abych nezapomněla zmínit, tak Janča má dvě „maliny“ – belgické ovčáky, kteří se vydali do Dolomit s námi. A jak Janča často říkala: „Tohle jsou zatím nejhezčí výhledy, které ti psi při sraní měli.“ 😀 

Auto bylo zaparkované na tomto místě :
 https://mapy.cz/s/gudujutuzo 

Odtud jsme vyrazily na Secedu.
Počasí bylo pod mrakem, cestou občas sprchlo, což bylo pro stoupání do kopce hodně příjemné. Nahoru jsme dorazily cca za 2 hodiny. Po cestě jsem dost často vytahovala foťák a hodně jsme se zastavovaly na focení. Protože, ty výhledy ♥ 

U vyhlídky směrem na Secedu jsme nějakou chvilku strávily, a když se k nám začal přibližovat dešťový mrak, který sliboval pěkný slejvák a přijížděla i první lanovka s turisty, sešly jsme si dolů na kafčo a zpět k autu. 

Bylo to vychytaný, nahoře bez turistů, bez deště a s posezením u skvělého kafe v příjemném prostředí. 

Náš další plán po návratu na parkoviště byl zajet na průsmyk – Passo di Giau. Dorazily jsme tam v neuvěřitelným slejváku. Meteoradar ukazoval, že to jen tak nepřejde a jelikož nás tlačil čas ohledně příjezdu na Tre Cime, tak jsme to otočily a dohodly jsme se, že sem dorazíme případně zítra na západ (kdy už mělo být hezky) a přespíme tu. 
Každopádně cestou k Passo di Giau jsme jely přes jiné průmysky, přes město Cortina a kochaly se alespoň z auta, dokud ještě svítilo. 

Passo di Giau tak, jak ho nikdo nemá 😀

Co se týká spaní na Tre Cime, tak jsem si našla tuto informaci: 

• nahoře na parkovišti je možné spát za 30€ pro auta a za 45€ pro karavany. Mýtná brána se zavírá v 19:00 a otevírá se opět až v 7:00.

Každopádně mi pár lidí napsalo ještě tento poznatek: 
• mýto, které člověk koupí platí vždy ten den do 19 hodiny, tzn. přijedete ve 12:00, musíte do 19:00 odjet, jinak platíte za další den. Proto všichni s obytňákama přijedou na bránu po 19:00, aby tam mohli stát do druhého dne maximálně do 19:00.

No asi takhle uličníci. Nevím, zda možnost č. 2 funguje 🙂 To je na každém z Vás. Každopádně je pravda, že v 5 ráno tam nějaká auto přijela. Ovšem, jak píšu výše, nevím, jak to funguje, když budete chtít jet přes den dolů 🙂

Pod Tre Cime se parkuje u chaty Riguio Auronzo, kde je plno míst pro obytná auta:
https://mapy.cz/s/dajotefazo 

Večery při vínku a dobré společnosti
Asi něco jako buřtguláš 😀
Kdo pozdě jezdí... 😀

Bylo tu druhé ráno, kdy jsme otevřely dveře od dodávky a pocity byly jako kamzíka na rovince. Byly jsme úplně vedle, jako tohle?? Ty výhledy, wow!! 

To není země, to je zahrádka ♥ 

Co možná stojí za zmínku je to, že veřejné záchody nejsou ráno otevřené a na chatě jsou zamčené. Do chaty se dostanete, ale na záchod už ne.
Já nemám problém dojít si na záchod v přírodě, ale je to problém, když jste na velkým parkovišti a všude na Vás koukají oči z aut. Ne, tak pochopitelně, že jsem každýmu ukradená a nikdo by se určitě nedíval, ale ta hlava.
A po ranní kávě a ovesných vločkách jsem doufala, že se mi po cestě, než najdu místečko přímo pro mě, nerozváže tkanička, abych se nemusela ohnout.
😀 😀 

Trasu okolo Tre Cime jsme zvolily tu nejvíc typickou a profláklou mezi turisty.
Zde příkládám trasu:
https://mapy.cz/s/lebegakabe

Trasa je to velmi jednoduchá, není nijak dlouhá a zvládnou ji i děti. Proto na tento výlet vyjděte opravdu velmi brzy, velmi. Šestá hodina je ideální nebo se poté budete protlačovat v davu lidí 🙂 

Cestou jdete okolo dvou chat – Rifugio Lavaredo a Lange Alm. S holkama jsme se vydaly na tento okruh v 7 ráno, kdy se k nám přidalo už pár desítek turistů a jelikož jsme byly z těch výhledů tak nadšené, tak jsme se i hodně táhly. Zastávka na chatě byla jasná věc, ale protože nás docházelo čím dál více turistů, řekly jsme si, že první chatu jenom projdeme a zamíříme k druhé. Nápad to byl super, jelikož se téměř všichni turisti zastaví u té první a my měly tu druhou takřka pro sebe 🙂 

Objednaly jsme si 3 kávy, 3 zákusky, nechaly tam 24€ a šly poslední 2 km k autu. 

U auta jsme ještě na půl hodiny rozložily kempovací židle a chytaly bronz. 

Přibližoval se čas oběda, a když jsi v Itálii, měl by sis dát pizzu. Tudíž jsme u mýtné brány zaplatily požadovaných 30€ a při cestě k jezeru Misurina, kam jsme jely na oběd, jsme projížděly okolo cca 2 km kolony aut, která čekaly na vjezd k Tre Cime. Časově bylo něco okolo půl 12. 

Náš další plán byl vyjít si k Lago di Sorapiss, a poté přejet na západ k Passo di Giau. Parkoviště na Lago di Sorapiss bylo kousek od jezera Misurina. Po obědě jsme se tam přesunuly a parkovaly zde:

https://mapy.cz/s/bojucuvuve
bez poplatku, ale pouze pro auta s výškou do 2,50 m 

Cestu k jezeru jsme zvolily po trase AV3 | 215, kterou chodí nejspíš většina. Vyšly jsme od auta po druhé hodině, kdy se mnoho lidí vracelo. Alespoň jsme věděly, že nás nahoře už nebude plno. Na úzké cestě s dvěma hafany to byl trošku očistec. Cesta nahoru nám zabrala víc času než jsme předpokládaly, ale prostě dobrodružství 🙂 Na této trase se jde nejdříve po rovině v lese, pak se terén začne zvedat a na posledních 2 km máte po trase pár řetězů, schodů a v jedné části i slušný prďák dolů. 

Na trase jsme potkaly mnoho psů, takže ti to zvládnou bez problému.

Protože jsme nahoru přišly déle než jsme plánovaly, tak jsme se rozhodly, že dnes žádné Passo di Giau nebude a zamíříme si to rovnou k jezeru Lago di Braies, odkud jsme měly další den odjíždět rovnou domů. 

U jezera Sorapiss jsme pak strávily cca hodinku. Na chatě jsme doplnily cukry, odpočinuly si, nacvakaly jsme několik cvaků té úchvatné modré a vyrazily dolů, tentokrát po cestě AV4 | 217. Tato cesta mi přišla jednodušší v tom, že se zde nenachází žádné řetězy, schody ani prďáky dolů. 

Dolů jsme dorazily okolo 8 hodiny večer a rovnou jsme zamířily k jezeru Lago di Braies. Plán byl přespat na nějakém parkovišti, brzy ráno si zajít k jezeru, a poté zpět do Čech. 

Zaparkovaly jsme cca 700 m od Lago di Braies na tomto parkovišti:
https://mapy.cz/s/cosuzogeko
– částka 6€ za noc. Opět bylo toto parkoviště pouze pro auta s výškou do 2,50 metrů.

Někdo mi psal, že jsou kousek odtamtud i parkoviště bez poplatku, kam se třeba vejdou 2-3 auta. Bylo mi to napsáno až potom, co jsme se vrátily, takže jsem se po tom nepídila 🙂 Vy můžete pohledat. 

Na parkovišti jsme si daly poslední večeři, dopily jsme poslední lahev vína a šly spát. Spalo se nám asi nejlíp za celou dobu. Ráno jsme měly budíka na 6:15, uvařily jsme si kafe a okolo 7 hodiny si to vyrazily k jezeru.

ZÁVĚREM 

  • auto jsme si zapůjčily přes portál hoppygo.com
  • do Dolomit jsme jely hlavně na kukandu a stihnout omrknout ta nejprofláklejší místa. Je mi víc než jasné, že je v Dolomitech daleko krásnějších míst, kde nejsou lidi. Však nehodlám v brzké době umřít 🙂 Takže času na to je dost.
  • cesta tam – Německo
  • cesta zpět – Rakousko
  • mýtné v Itálii 5€
  • mýtné v Rakousku 13€
  • spaní v autě bez vestavby, tudíž normálka spacák, karimatka
  • čas strávený v Dolomitech: středa – sobota
@hanajampilkova
S Hančou na cestách

Z FOŤÁKU 

Slovinsko za 5 dní s Kangelo

SLOVINSKO ZA 5 DNÍ

Tento článek vznikl ve spolupráci s @kangelo.com

5 dní pro návštěvu Slovinska a jeho prozkoumání je určitě málo, ale když člověk nemá mnoho dovolené, tak dá zavděk alespoň nějakým tím prodlouženým víkendem.

A ten je za mě nejlepší naplánovat buď na Velikonoce nebo na nějaký prodloužený víkend o dvou svátcích, které nás čekají v květnu o prvních dvou týdnech (sice to samozřejmě ne vždy vyjde, ale třeba letos to volno v pondělí navíc bylo přímo parádní).

Tak si pojďte přečíst, jak může takový trip do Slovinska vypadat 🙂

CESTA DO SLOVINSKA

Cesta do Slovinska (v mém případě do Kranjske Gory a případné okolí) je z Prahy – Černý Most cca 7,5 hodiny s přestávkami. Záleží, jaký je kdo řidič, jaká je doprava a kolik potřebujete přestávek. Dá se to určitě stihnout i o něco dříve.
Cesta vede přes České Budějovice, Linz a Salzburg.

Za mě je dobré vzít do Slovinska auto, které má v cajku brzdy a spojku, neboť ve Slovinsku občas budete muset zdolávat dost velké kopce, jak nahoru, tak samozřejmě i dolů.

DEN PRVNÍ

V den, kdy přijedete do Slovinska se toho moc stihnout nedá, ale na jedno místo se dá udělat čas. Vždy se snažím vyjíždět někdy okolo 9 ráno z Čech. Ve Slovinsku jsem okolo 4-5 hodiny odpoledne, někdy se to podaří i déle.

Doporučuji se ubytovat v kemp Špik, který se nachází v Gozd Martuljek.

12 km pěšky je právě od tohoto kempu přírodní rezervace Zelenci, kde se nachází krásné smaragdové jezírko s výhledem na hory, které je nejlepší navštívit právě takto navečer či brzy ráno, kdy je tam minimum lidí 🙂 Dá se tam dojet i autem, jsou tam dvě parkoviště, které jsou bez poplatku.

MAPA:
https://en.mapy.cz/s/poconazufe

DEN DRUHÝ

Brzo ráno vstávat a jede se za nějakým tím dobrodružstvím. Tím může být třeba snídaně u jezera Jasna, které je pochopitelně nejkrásnější v hodiny, kdy tam nepotkáte moc lidí, takže ráno 🙂 Od tohoto jezera je těžké odcházet, neboť je tam plno míst, odkud se dá koukat na nádherné hory a jezírka. U jezera se nachází i kavárna a v jednom z jezírek se dá i koupat.
Z kempu Špik je to k jezeru 9 km autem, takže tam jste za pár minut.

U jezera se nachází jak placená, tak neplacená parkoviště. Těch neplacených je tam pochopitelně méně a jsou malá, takže odpoledne tam nejspíš nezaparkujete. Už ráno se tam najde sotva místo.

Pak Vás čeká hodinový přejezd do obce Soča, která se nachází u města Bovec, a také první zdolávání vysokého kopce autem. Vyrazíte na krásnou procházku podél řeky Soča, kde se nachází krásná koryta, kterými řeka protéká 🙂 Jedná se o cca 6 km výlet po rovině.

Než dojedete do města Kobarid, kam cesta vede dál, tak si zajděte na jídlo do města Bovec. Restaurace Pod Lipco, kde dělají výbornou pizzu!

A co ve městě Kobarid? Vodopád Kozjak a spaní v kempu Lazar, kde je nádherná restaurace a dělají tam výborné palačinky s nutellou, posypané mandlemi.
Z placeného parkoviště to jsou k vodopádu Kozjak jen necelé 2 km. Po cestě půjdete i okolo lávky, která je zatím nejhezčí, co jsem ve Slovinsku viděla a jsou tam nejkrásnější výhledy na řeku Soča.

MAPA:
https://en.mapy.cz/s/nuradazeho

JEZERO JASNA
ŘEKA SOČA
VODOPÁD KOZJAK

DEN TŘETÍ

Následující den jsme si jako první zajeli na Tolminská Koryta. Za mě je tato soutěska daleko krásnější než soutěska Vintgar, která se nachází kousek od Bledu, ale na to si každý musí udělat názor sám.

Vstupné na soutěsku stojí 8€ za osobu. Soutěska je boží, víc nenapíšu, jeďte si to omrknout sami 😀
Každopádně se k soutěsce musíte nějak dostat. Pokud nejste úplně lenoši líní, tak doporučuji zaparkovat na neplaceném parkovišti před obcí Zatolmin, odkud je to jen 1,3 km pohodovou trasou ke vstupu.
Parkoviště se pak pochopitelně nachází přímo u koryt – samozřejmě placené.

A jelikož nám o výletu (ze kterého Vám sepisuji tento itinerář) nepřálo moc počasí na výlet, který jsem po korytech naplánovala, vyrazili jsme přímo k jezeru Bled, což bylo hodinu a půl autem. Tam jsme nechali auto a šli se projít na vyhlídky nad Bledem – Velika Osojnica, Mala Osojnica, a poté samozřejmě obejít celé jezero.

Ta procházka se samozřejmě neobešla bez dalšího gastro zážitku, který jsme si dopřáli v restauraci Špica.

Poslední dvě noci jsme pak strávili v kempu, kousek od Bledu – Kemp Šobec.
Kemp je 7 km od Bledu a je naprosto boží! V podmínkách mají, že tam musíte strávit alespoň dvě noci, které jsme tu strávili opravdu rádi.
Za mě je to zatím jeden z nejkrásnějších kempů, co jsem ve Slovinsku viděla.

MAPA:
https://en.mapy.cz/s/lehanapeto

TOLMINSKA KORYTA
VELIKA OSOJNICA
BLED

DEN ČTVRTÝ

Výlet jsem naplánovala na místo, které Vám zaručeně vyrazí dech. Hodina cesty autem Vás zavede k Veliké Planině.
Za 10€ se dá zaparkovat na parkovišti Rakov rob, odkud je to lesem k prvním výhledům 1,7 km + nějaké to menší převýšení.

Pak to začne! Najednou se cítíte v neskutečný euforii, extázi. Když na toto místo vyrazíte na začátku května, jako my, tak tam uvidíte ještě rozkvetlé krokusy, které se na planině nacházejí v krásných polích.
Trasa je dohromady dlouhá necelých 10 km a kdekoliv si to můžete natáhnout 🙂
Na Veliké Planině se nachází několik hospod, kde si můžete chrochtnout nad něčím dobrým.

A protože nám zbýval navečer ještě nějaký ten čas, tak jsme si zajeli ke kostelu Jamnik, který se nachází na mini hřebeni, dokud jsou opět pamparádní výhledy na hory.

A na zakončení skvělého prodlouženého výletu po Slovinsku se přece nehodí nic lepšího, než nějaká dobrá večeře v kempu restaurace Šobec. Tam jsme si skoro každý dal pizzu, kterou mají ve Slovinsku vážně skvělou. A jako sladkou tečku, čokoládovou zmrzlinu a creme brülééé? 😀 😀

MAPA:
https://en.mapy.cz/s/jojojomufe
https://en.mapy.cz/s/cakevelaka
https://en.mapy.cz/s/cubotodohe

DEN PÁTÝ

Den pátý, a také poslední. Sbalit stany a vyrazit zpátky domů. Jelikož Vás bude opět čekat velká štreka, tak je fajn vyrazit brzo ráno 🙂 Neboť to z kempu Šobec vede zpět přes Kranjskou Goru, před kterou se nachází vodopád Peričnik, o kterém se říká, že je nejkrásnější na Slovinsku, nejde nezastavit.

Z kempu Šobec je to k Peričniku necelou půl hodinu autem. Buď můžete zaparkovat přímo pod vodopádem, kde je parkovné zadarmo nebo 3 km před vodopádem. K němu pak dojdete pohodovou cestou po rovince.

Pokud parkujete přímo pod vodopádem, tak jste u něj za 5 minut. Dá se jít i za vodopád, což je pro plno lidí neskutečné „WOW“ neboť, co pozoruji, tak se plno lidí, za tak velké vodopády nedostalo a často to ani nejde.

MAPA:
https://en.mapy.cz/s/lojehufamu

TIPY A RADY

• cestu si naplánujte na duben či květen
✓ nemusíte dělat rezervaci v kempech
✓ všude potkáte málo lidí
✓ počasí už je vhodné pro výlety i do 2000 m.n.m.

• všude měli psi vstup povolen
✓ koryta, vodopády, kempy, restaurace

• vodopád Kozjak
✓ k tomuto vodopádu jsme stihli dojít v 19:00. Na některých stránkách je napsáno, že vstup je volně přístupný a někde, že vstup je 5€, tudíž jsme si nedokázali představit, zda je tedy nějaká omezená doba vstupu.
Vodopád je přístupný 24 hodin denně a do 18:00 vybírají vstupné.

• dálniční známky, mýtné
✓ dálniční známka ve Slovinsku je za 30€
✓ dálniční známka v Rakousku je za 445 Kč
✓ mýtné bylo za 27€ na obě jízdy, které je lepší si zakoupit online a nezdržovat se tím po cestě. Při zakupování mýtného zadáváte SPZ vozidla a u bran Vás to automaticky pustí.

• Webové stránky, kde jsem kupovala dálničky a mýtné:
Mýtné
Dálniční známka – Rakousko
Dálniční známka – Slovinsko

• Stránka, přes kterou jsem pronajala dodávku:
Hoppygo.com

• Co jiného vidět ve Slovinsku?
✓ Napoleonův most ve městě Kobarid
✓ Vodopád Savica a Črno jezero u Bohinjského jezera
✓ soutěska Vintgar
✓ vrchol Viševnik
✓ soutěska Mostnica u jezera Bohinj

• vyhlídka Mala Osojnica
✓ u ní si dávejte pozor na schody, kterými se tam můžete dostat. Samozřejmě se dá k vyhlídce dostat i jiným směrem. Každopádně ty schody jsou neskutečně kolmé a pro psa velmi složité.

Tak ahoj na dalších výletech 🙂


@hanajampilkova
S Hančou na cestách
Kangelo

West Highland Way (Skotsko)

West Highland Way 

154 km | 2 744 m převýšení | 7 dní 



Proč West Highland Way?

V roce 2019 jsem byla s kamarádkou Barčou na road tripu po Skotsku, kde se nám moc líbilo. Za nějaký ten rok po výletu jsme zjistily, že Skotskem prochází právě tento známý West Highland Way, tudíž jsme se dohodly, že ho určitě naplánujeme. 
A ten rok, kdy se naše plány staly skutečnými nastal právě v roce 2023 🙂 

 

 



DOPRAVA DO SKOTSKA 

Do Skotska jsme se dopravily letecky. V našem termínu, který jsme si zvolily to létalo z Vídně, Berlína či jiných letišť mimo Česko v dost naprd časy, špatné termíny a prostě nám to celkově nevyhovovalo. 

Ceny letenek z jiných letišť byly určitě levnější, ale když jsme k tomu připočítaly cestu na letiště a zpět, tak by nás to vyšlo dost podobně, jako odlet z Prahy, a tak jsme zvolily Prahu. Hlavně se nám nechtělo trmácet se s batohy například až do Vídně autobusem.  

Levněji vycházelo zakoupit letenky zvlášť. 
Čili z Prahy jsme letěly společností Ryanair na letiště Edinburgh a zpět to bylo se společností Jet2.com z Glasgow. 

Co se týká batohů, tak jsme to pořešily tak, že vždy na každou cestu jsme měla jedna 20 kg zavazadlo dolů do letadla, a ta druhá z nás měla 10 kg zavazadlo nahoru. 

CENA LETENEK:
9990 Kč za obě i s batohy. 




SPANÍ NA WHW

Spaní na divoko je až na některá místa v národním parku (Loch Lomond) dovoleno. Pozor samozřejmě na soukromé pozemky. 

Kempy se tu pohybují v částkách okolo 10-15 liber za osobu, a po cestě jich je mnoho. V některých se dají dokoupit i základní zásoby. 

Spát se dá i na nouzových útulnách, kterým se říká „bothy“ a jsou zadarmo. Na trase byly dvě – Rowchoish a Doune Byre.
Pro přehled ostatních útulen využijte tento odkaz:
„zde“

Pod tímto odkazem pak najdete přesná místa, kde jsme složily hlavu. 
„mapa našich míst na spaní“

JÍDLO A VODA NA WHW

Kartuše – Jelikož jsme se do Skotska dopravily letecky, tak jsme musely plynovou bombu zakoupit až ve Skotsku. Tu jsme koupily ve městě Milngavie ve zdejším obchodě, který přikládám:
„obchod s kartušemi“
(Není to přímo tento obchod, ale bohužel mi to na mapách nenašlo potřebnou ikonu toho shopu, ale je to hned vedle ). Všeobecně se kartuše dají dokoupit skoro v každém městě. Ve městě Drymen byl Intersport, kde je bylo možné koupit. 

Jídlo jsme si vždy nesly maximálně na dva dny (nechtěly jsme mít těžké batohy). Dokupovaly jsme ho v místních obchodech, které potkáte skoro každý den. S vodou nebyl v dubnu vůbec žádný problém. Buď jsme si ji doplnily v kempech nebo zakoupily v obchodě. 

Hodně jsme si po treku dopřávaly i jídlo a kafíčka v  místních restauracích. Nejvíce musím vypíchnout skvělý burgery, milkshaky a ostatních dobroty v restauraci TJ’s Diner ve městě Tyndrum. 
„Tyndrum-TJ’s Dine

Ve městě Tyndrum je poté poslední zastávka, kde se dají dokoupit nějaké zásoby. Pak je to možné až po 40 km ve městě Kinlochleven. 

Odkazy, kde dokoupíte plno potřebných zásob – od jídla, přes outdoorové vybavení, elektroniku apod.
Jsou zde pouze ty, které jsme využily. 
Tyndrum-shop
Beinglas-shop
Balmaha-shop

V první půlce cesty z města Milngavie je plno Honesty shopů, což jsou budky, ve kterých najdete menší sortiment jídla – tyčinky, vajíčka, plechovky s pitím a další. 
Dá se tam platit pouze hotově. U každého produktu je pak uvedena cena, kterou zaplatíte do místní pokladničky (ze které se nedají vracet peníze)

 


JAK SE DOSTAT NA ZAČÁTEK TREKU? 

Přiletěly jsme do Edinburghu, odkud jsme odjely autobusem ze stanice D na autobusové nádraží Glasgow Queen Street. 
Tam jsme pár metrů popošly na vlakové nádraží Glasgow Central, odkud nás odvezl přímý vlak až do Milngavie. 

Cena jízdenek:

Z letiště do Glasgow Queen Street – 13,90 £ za osobu
Z Glasgow Central do Milngavie – 3,90 £ za osobu

MAPA TRASY

Najdete zde místa, kde jsme si nacpávaly pupky a kde doplnily zásoby jídla a vody.

VYBAVENÍ NA TREK

Batoh – Ferrino Finisterre 48 l
Spacák – Warmpeace Viking 600
Karimatka – MT 500 Air
Boty – Altra Lone Peak 6
Tarp – SMD Owyhee
Trekové hole – Pinguin Bamboo
Nepromokavá bunda – HighPoint Cliff Lady 
Zateplená bunda – High Point Total Alpha
Ponožky – Bridgedale 
Tričko s dlouhým rukávem – Drexiss termotriko
Tričko s krátkým rukávem – Ortovox
Legíny – Drexiss
spoďáry
lékarnička (ibalgin, endiaron, magnesium, obinadlo, náplasti, jehla, niť)
powerbanka
hygiena (kartáček, zubní pasta, nůžtičky, sprcháč)
tyvek
čelovka
skládací lahev
ešus s vařičem
plynová bomba
zrcadlovka
skládací ručník z Decathlonu


PÁR VĚT K WEST HIGHLAND WAY

Z mého pohledu je tento trek zvládnutelný za 5 dní (my ho šly 7 dní), abyste si ho patřičně užili. Na 154 km je převýšení 2744 m, což samo o sobě napovídá, že půjdete zejména po rovině. 

Každý den jsme nachodily okolo 20-25 km a z toho se šlo například 3/4 po rovině. 

Terén je tu jednoduchý, někde trochu kamení, někde šotolina, jinde se jde po krásné pěšině. Určitě bych na tento trek nebrala pohorky. 

Tento trek je hodně odpočinkový už z toho důvodu, že nemusíte nosit jídlo na 5 dní, ale každý den jdete přes nějaké město, kde se dají bohatě dokoupit jakékoliv zásoby. 

Pokud nejste v dobré fyzické kondici, máte nějaké zdravotní potíže, jste už ve věku, kdy to prostě tak svižně nešlape nebo si to chcete udělat jen hodně lážo plážo, tak na treku funguje převoz batohů z kempu do kempu, kde si v kempu vždy přehodíte potřebné věci do svého malého batohu a dodávky Vám pak zbytek odvezou opět o dům dál 🙂
ODKAZ: WHW-Baggage Transfer

Nejlepší měsíc, který můžete zvolit pro tuto procházku je za mě duben či první polovina května, kdy Vás po cestě neobtěžují mušky zvané midges, který se můžou přetrhnout, aby z Vás vysáli poslední kapky krve 😀 A jelikož je po cestě mnoho mokřad, tak to je pro ně prostě posvícení 😀 

Všude jsem platila kartou. Jediné, kde se nedá platit kartou, jsou zmiňované Honesty shopy, kde za ně zaplatíte v hotovosti.

West Highland Way je za mě zatím jeden z nejlépe značených treků, co jsem šla. Offline mapy mám tedy vždy stažené, tak jako tak, nikdy nevíš, kdy je budeš potřebovat, ale určitě je tady nebylo potřeba zapínat z důvodu toho, že bychom nevěděly, kde jsme. 

PRO VÍCE INFO

@hanajampilkova
S Hančou na cestách

FOTOGRAFIE

SAMA na výletech

SAMA na výletech 

Hezký den 🙂 

Už několikrát jsem dostala od lidí (v drtivé většině od žen) otázky typu: To se nebojíš takhle sama?
 Zazněla i prosba, zda bych o tom mohla napsat nějaký článek, že by to případně nějaké ženy, které se bojí vyrazit samostatně do hor, nakoplo k uskutečnění single výletu. 

Upřímně ještě teď nevím, jak tento článek pojmout, ale budu ráda, když to opravdu alespoň jedné holce / ženě pomůže k tomu, aby se nebála vyrazit sama ven. 

MŮJ PŘÍBĚH

Nevím, co poradit, jak se zbavit strachu – ať z lidí, okolí, nástrah tam venku nebo možná strachu ze sebe samotného. 

Můžu Vám ale napsat svůj vlastní příběh, jak začalo mé chození po horách.

Pocházím z vesnice, a to mi možná pomohlo k tomu být trochu (jak se říká) otrkaná životem 😀 Jako malá jsem lítala po vesnici, klábosila s babkama na návsi a žadonila o žvýkačky. Chodila jsem do lesa, potulovala se za vesnicí a občas dostala slovní „flákanec“ že mám taky chodit domů. 

V okolí vesnice jsem uměla „cestovat“ dokonale, ale vyrazit někam dál nebylo jen tak. Ze začátku, na pár výletů jsem vždy někoho sehnala, protože sama jsem si to to nelajskla.
(To je asi zásadní problém většiny. Píšete mi, že nemáte s kým vyrazit. Než jsem poznala Máru, tak plno lidí z mého okolí nemohlo, nechtělo. Zabrousila jsem na cestovatelské seznamky na facebooku, kde jsem poznala plno přátel, se kterými cestuji doteď  – to když zas nemůže Mára :D).
Nadšenci horské turistiky –  za mě fajnová skupinka na facebooku, kde se dají najít dobrodruhové. 

Zjistila jsem, že na cestování po ČR vlastně nic není. Naučila jsem se, jak se orientovat v mapách, jak zjistit aktuální počasí a kde se můžu pohybovat nebo jak se kam dostanu. 

Postupně to takto přišlo i s vyjetím na Slovensko. Nejdřív mi někdo musel ukázat, jak se dá jet na takovou otočku do Tater, kde se můžu pohybovat a bylo to. Pak už to bylo ve všem stejné jako u nás doma. Všude vlastně stačí umět se jen orientovat a nebát se zeptat. 

 

STRACH Z LIDÍ 

Plno lidí mi napsalo, že se bojí vyrazit sami, protože je může někdo venku přepadnout.

Víte, to co Vám tu píšu jsou mé osobní zkušenosti. To, že na Vás bude někdo v horách čekat je velmi málo pravděpodobné. Ano, stát se to může, ale jaký šmejd by si řekl, že bude čekat v – 15°C někde na vrcholcích hor a doufat, že tamtudy někdo v noci půjde na východ slunce 🙂
Pravděpodobnost je velmi malá. 

Když někam jedu, tak přesné místo ví jen můj přítel a případně moje rodina. To, kde se zrovna nacházím napíšu buď během výletu nebo až po něm. Když jdu sama přes den, tak často na frekventovaných místech. Pochopitelně i v lesích, ale nikdy jsem tam nešla ve dne se strachem, coby kdyby. Možná je to ta vesnická nátura. 

Pokud se sama vypravím na přespávačku do hor, tak ani tehdy se nebojím lidí, co tam budou případně se mnou nebo, že tam přijde někdo, kdo bude otravovat. Za těch plno let, co takto cestuji se mi nikdy nestalo, abych se setkala s někým, kdo by mě obtěžoval.

Na ty přespávačky v horách či přechody chodí opravdu vážně prima lidi, co Vám podají záchranou ruku, když se něco stane 🙂 

NEBÁT SE MLUVIT 

Pak je tu genetika a pozorování komunikace rodičů, kteří se nějak vyjadřují a já to od nich pochytila, což mi taky pomohlo. Proto mám často prořízlou hubu a nebojím se zeptat se, což je dle mého taky velký faktor –  NEBÁT SE MLUVIT 🙂 Já se často pouštím na výletech s lidmi do debaty. Od nějakých vidím, že prostě nemají zájem, ale velká většina se mnou pak dobu diskutuje či sdílí cestu. 

Mluvení Vám pomůže v plno nejasnostech. 
Mnoho lidí Vám jistě v životě řeklo: „Tak se zeptej, za to přece nic nedáš.“ 

Je mi jasné, že dnes, když se zeptáte na radu na internetu, tak často dostanete sprchu alá:
„To je přece jasné!
„Nemáš google?“
„To do hor radši nechoď!“
„Jak se někdo může na takovou kravinu zeptat.“

Pokud na Vás tuhle „motivaci“ chrlí okolí, rodina a poté lidi na internetu, tak člověku to sebevědomí klesne a strach najednou začne být velký, ale musíte tyhle „přemoudřelé“ lidi vypustit. 
Je to životní klišé, ale každý se celý život učí 😉 

NEDOKÁŽU, NEUMÍM, NEVÍM

Tahle slova si vymažte ze slovníku. 
DOKÁŽETE! 

Všechno je to jenom v hlavě.

Dnes máme internet plný rad, jak se orientovat v mapách, v jízdních řádech, kde si sehnat aktuální počasí, tipy na výlety apod. 
A ač je ve světě mnoho zla a násilí, tak věřte, že v horách a v přírodě tomu pořád tak není a vy tam potkáte usměvavé lidi, co Vám pomůžou.

Pokud máte otázky:
„Co, když ale někde spadnu?“
Proto je dobré orientovat se v mapách, nechodit mimo značené trasy 🙂 Pak není důvod se bát. 

„Co, když mě zastihne špatné počasí?“
Před každým výletem je dobré si najít, co tě po cestě čeká.  Jako například chata, kde se můžeš schovat. Jaké bude počasí, aby ses podle toho oblékl a zabalil do batohu. 

„Co, když to nezvládnu fyzicky.“ 
Jedině ty znáš svou fyzickou zdatnost. Pokud třeba plánuješ vyrazit poprvé do hor, tak je dobré vědět, jak těžký je terén, nepřecenit síly a poznat, kdy tělo začíná mít dost a umět to včas otočit. 


ZÁVĚREM 

Pokud Vám to v něčem pomohlo, jsem ráda.
Pokud ne, jsem ráda i tak, že jste se dopracovali až do konce, hurá 😀

Já sama Vás zbavit strachu nedokážu, jste to vy, co to musíte zvládnout 🙂 

Jestli máte dotazy, chcete s něčím poradit, tak víte, kam napsat 🙂 Já Vás do háje zelenýho rozhodně nepošlu, ale občas mé osobě trochu trvá než odepíše 😀 Tudíž neváhejte napsat i 3x 😀 

Do Tater „na otočku“ – tutorial

TATRY „NA OTOČKU“ – TUTORIAL 

Protože se začaly kupit dotazy ohledně toho, jak si zajet na takovou „otočku“ vlakem do Tater, tak jsem si řekla, že je na čase Vám sepsat menší TUTORIAL, jak na to. 

Pojďme si tedy společně ukázat, jak jednoduché to vlastně je 🙂 

Takže jako první vyřešíme cestu do Popradu

Jízdenky vyhledávám přes idos.cz nebo přes stránky RegioJetu – záleží, s jakou společností chci zrovna jet. Každý vyjíždí z jiných měst, takže podle toho si i zadáte, odkud chcete jet. Níže máte napsáno, přes jaká města jede do Popradu RegioJet a České dráhy. 

RegioJet vyjde levněji a je v Popradu dříve. Každopádně v zimním období je například pro někoho tento příjezd až moc brzo, a proto zvolí EuroNight. 
Když se do Tater „na otočku“ vydám v létě, tak vždy volím Regiojet, neboť je světlo už hodně brzo, a tak se vyplatí přijet do Popradu už v půl 5 ráno. 

Doporučuji si na cestu do Popradu vzít lůžkový či lehátkový vůz (ten najdete jak v RegioJetu, tak v Euronightu). Před výletem se vyspíte a nejste po cestě tolik unavení.
Pochopitelně je cena za lehátko či lůžko dražší. Ovšem je to pouze doporučení. Někdo se třeba ve vlaku vůbec nevyspí nebo mu lehátko přijde zbytečné – je to každého volba. 

Lehátko a lůžko se liší v tom, že lůžko je pouze pro 3 osoby a je dražší. Lehátko je o něco levnější, ale v kupé spí poté 6 osob. 

Když dorazíte do Popradu 

tak přestoupíte do vlaku – TEŽ (tatranské elektrické železnice), který Vás doveze na určitá místa po Tatrách. Jízdenky si můžete zakoupit buď přes internet nebo na nádražní budově v Popradu. 

 

Tento vlak se nachází v prvním patře nádražní budovy.  Jezdí hodně často a časy odjezdu z Popradu si zjistíte buď na idos.cz nebo na zssk.sk 

Níže pak vidíte mapu, na jaká místa Vás tento vlak zaveze. 

Z Popradu na Štrbské pleso jezdí ve většině případů přímý vlak. Pokud se ale budete chtít zajet podívat do Tatranské Lomnice, tak budete muset přesednout ve Starém Smokovci či ve Studeném Potoku na další vlak. 

Není to nic těžkého. Na přestupních stanicích máte několik minut času a jelikož jsou vlaky označené cílovou stanicí, tak budete vidět, na který máte nastoupit. 

Jízdenky si označíte na začátku trasy a dále je pak už neoznačujete – ani, když budete přestupovat. 

Toto je mapa míst, kam všude se můžete s tímto vlakem dostat. Kdyby někdo nevěděl, tak čísla mezi stanicemi jsou kilometry. 

Buď si u pokladny koupíte přímo jízdenku na místo, kam chcete jet nebo se dají koupit i tyto časové jízdenky, kdy například nevíte, jak se po Tatrách budete vozit nebo tam hodláte strávit více dní, a tak vás výhodněji vyjde zakoupit například 3-denní jízdenka.

Když jsme si vysvětlili cestu do Popradu a cestování po Tatrách, tak teď se ještě mrkneme na nějaké lehké trasy, kam se dá jít v zimě, aby se stihl ten výlet „na otočku.“ 

Štrbské pleso - Popradské pleso

Toto je jedna z mých oblíbených tras v zimě. Trasa je dlouhá cca 12 km s převýšením 352 m.

Pokud se vydáte ze Štrbského plesa na Popradské pleso, tak nejdříve půjdete po červené trase a následně se u dalšího rozcestníku vydáte POUZE po zelené. Neboť část červené trasy je uzavřena kvůli lavinovému terénu, kde je vstup zakázán. 

Můžete také zvolit opačnou trasu, a to takovou, že vystoupíte ve stanici Popradské pleso a po modré si nejdříve dojdete k Popradskému plesu a následně po zelené a červené dojdete na Štrbské pleso. 

Na vlakovém stanici Štrbské pleso je poté bankomat, kde si můžete případně vybrat hotovost. 

Na Popradském plesu jsou dvě chaty, kde se můžete děsně lahodně občerstvit a načerpávat vitamín D, pokud Vám bude zrovna svítit 😀 A také se tam dá platit kartou. 

Tatranská Lomnica - Chata pri Zelenom plese

Pokud by někdo chtěl zvolit náročnější túru, tak cesta od zastávky Tatranská Lomnica na Chatu pri Zelenom plese a zpět je dlouhá 21,5 km s 750 m převýšení. 

Co se týká zimní túry, tak se nejdříve budete držet žluté trasy, která následně přejde na modrou a u Rázcestie na Matliarmi půjdete opět po žluté. 

Tato trasa není nijak technicky náročná. Je bych doporučila nezapomenout doma hole a návleky na nohavice. Po cestě na chatu se nedá nikde občerstvit. Pouze až na samotné chatě 🙂 

 

Tatranská Polianka - Sliezsky dom




Vyrazit si můžete z Tatranské Polianky na Sliezsky dům, což je taková průměrná trasa s 661 m převýšením na 10.9 km, opět technicky nenáročná. Trasu si můžete zvolit buď celou po asfaltu nebo u Rázcestie na Velickom mostě přejdete na zelenou. 

Občerstvení s nádhernými výhledy na tatranské masivy a Velické pleso Vás pak čekají až na Sliezskem domě 🙂 

Pochopitelně se dají trasy prodloužit o nějakou chatu navíc. Ovšem pro zimní období jsem Vám sem nechtěla cpát nějaký 25 km túry, ale spíš takové ty lážo plážo. 

Na letní měsíce pak není problém při výletu na otočku vymyslet túru dlouhou 25-30 km 🙂 Víc času, víc světla 🙂 

A následně už zbývá vyřešit cestu domů. 

V zimě volím na cestu zpět pouze Pendolino, které přijede do Pardubic ještě v přijatelnou dobu, kdy jsem pak schopná jít už druhý den do práce 😀 

V létě si ovšem čas prodloužím a odjíždím až RegioJetem, kdy se domů dostanu až druhý den ráno. Tuto variantu jízdy ReigoJetem volím zejména na víkend, kdy přijedu domů v neděli v 5 ráno a mám ještě celý den na to, abych protáhla tělo, dospala se a v pondělí mohla nastoupit fresh jak jahoda do práce 😀 

Jízdenky na cestu zpět pak určitě zakupte ještě před odjezdem do Tater. 

To je asi to hlavní, co bych Vám o takovém výletu mohla sepsat. 

Pokud by Vám tu něco chybělo, tak mě neváhejte kontaktovat buď na instagramu nebo facebooku. 

Hezký den 🙂 

@hanajampilkova
S Hančou na cestách

BEROUNSKO | BRDY A PODBRDSKO

BEROUNSKO | BRDY A PODBRDSKO

Svatojakubská cesta – Všerubská, Železná

106 km | 2 454 m převýšení | 3 dny 

Pohled na Berounku ze Svatojakubské cesty - Železné

Co je Svatojakubská cesta a proč jsem šla právě tuto část? 

Svatojakubská cesta je poutní cesta, která vede až k hrobu svatého Jakuba Staršího ve Španělsku, konkrétně do Santiaga de Compostela.

Základních tras, odkud můžete vyrazit je celkem 12. Vyrazit můžete i z České republiky, kde si můžete vybrat z 6 tras, které Vás zavedou na poutní místa a přes různé historické památky. 

V rámci spolupráce s turistickou oblastí Berounsko a turistickou oblastí Brdy a Podbrdsko  jsme se dohodli, že si projdu část této cesty, která protíná právě Berounsko, Brdy a Podbrdsko. 
Trasa Železná a Všerubská. 

Vzhledem k tomu, že ráda chodím dálkové trasy, tak jsem prý vhodnou adeptkou pro tuto cestu. 

Velmi mě to potěšilo, protože moc ráda poznávám nová místa, a to zejména tímto způsobem – že jdete X km a při tom potkáte mnoho fajn lidí a dojdete na krásná a málo známá místa. 
Není to přijet autem k nějaké rozhledně, udělat cvak a jet zase dál. 
Člověk na těchto cestách poznává sebe sama, vnímá přírodu, sedí několik hodin na místech, kde je klid a jenom nasává tu energii a atmosféru. 


1. DEN – BEROUNSKO

 

 

Sbalila jsem si svých pět švestek a 30. července jsem vyrazila vlakem do mého startovního bodu – Roztoky u Křivoklátu. Celkem mě tu čekaly 3 dny. 

Hned první den jsem měla v plánu 32,1 km s převýšením 870 m.

Trasa vedla přes
obec Nižbor – rozhlednu Děd – přes kapli Panny Marie Bolestné – Beroun a až ke Svatému Janu pod Skalou.

pohled na Berounku z vyhlídky Čerchov
kaple Panny Marie Bolestné
pohled na Svatého Jana pod Skalou

Budík jsem měla v sobotu na 5 hodinu ranní, což jsem úplně nejásala, ale hned jsem si připomněla, že mě přece čekají 3 krásný dny v přírodě, tak kurňa Jampílková, radoooost! 😀

Vlakem jsme se s kamarádkou (která se mnou ten den cestovala) dostaly do Roztok u Křivoklátu v půl 9. Přes noc parádně pršelo, a tak se z okolních lesů drala pára pomalu ven. A my se zase draly do svého prvního kopce. Tento den jsme hodně strávily v lese, což byla příjemná změna po všech těch dnech, kdy teploměr ukazoval okolo 36°C. 
Došly jsem k vyhlídce Stříbrný luh, kde je pohled na Berounku a jedna krásná lavička k posezení. 
Les nás dál dovedl k vyhlídce Čerchov, kde bylo vidět i na zdejší vodáky.

Cesta byla převážně po šotolině nebo lesních cestách, asfalt se objevil jenom zřídka. Procházely jsme různými vesnicemi, lesy, prodíraly jsme se kapradím až jsme dorazily do obce Nižbor, kde jsme omrkly zdejší zámek s kostelem. Původně jsme si plánovaly, že se tu zastavíme na kafčo, ale při naší smůle jim vypadl proud a že dřív jak ve 2 odpoledne nenaskočí. No, 5 hodin se nám tam čekat nechtělo 😀 tak jsme vyrazily dál 🙂

Asi okolo půl 2 jsme se docouraly na rozcestí v obci Lísek, kde jsme potkali dva bikery, kteří si to jeli vyjet na rozhlednu Děd. Říkám, že tam máme také namířeno a že se tam sejdeme.
Po půl hodině jsme dorazily na rozhlednu a jeden z chlapů: „To jste vy jo? Jsem myslel, že přijdete až tak hodinu.“ Pche! Jsem zvyklé chodit.
Na rozhledně jsme si dali půlhodinovou svačinu a štrádovali to dál do Berouna, kde jsme se zastavili konečně na tom kafi se zákuskem 😀

A teď už jen poslední 4 km do Svatého Jana pod Skalou, kde jsem měla nocovat.
Nakonec jsem si Svatého Jana vyšla 3x 😀 Jednou s kamarádkou, podruhé sama na západ slunce a potřetí druhý den ráno na východ 🙂

 

ODPOLEDNE
VEČER
RÁNO

Nejkrásnější pohled z vyhlídky je prý na západ slunce, kdy slunce zapadá za protější kopec. Já měla ovšem zataženo, a proto se mi východ slunce odměnil takovou parádou bez mraků.
Každopádně, co si budeme. Nezáleží na tom, zda se něco vydařilo či ne, zda byly mraky či ne. VŽDY se to vydaří! 🙂 Hlavní je to, že můžeme 🙂

2. DEN
BEROUNSKO a následný přechod do BRD A PODBRDSKA
_____________________________________________

Trasa druhého dne:
Svatý Jan pod Skalou – Karlštejn – Dobřichovice (odtud vlakem do Zbraslavi) – dále busem do Jílovště – a pěšky na Skalku a Dobříš

45 km a cca 950 m převýšení.

Budíka jsem nastavila tentokrát na 6 ranní a vyběhla si nahoru na vyhlídku nad Svatého Jana.
Tento den jsem se zvládla ztratit na druhém km. Jdu, jdu a říkám si, proč ta navigace si tam pořád něco brebentí. Tak jdu dál a najednou koukám a hle, já si jdu někam do prďálovic. Ale nevadí, zacházka 1 km ještě nikoho nezabila a hlavně jsem šla pořád tímto nádherným lesem, kde mi ranní slunce svítilo na cestu.

Ráno v lesích
Bubovické vodopády
Karlštejn

Tento den byl můj nejdelší, takže jsem do koní práskla až v 8 prosím pěkně 😀 Docela dlouho jsem se zasekla na vyhlídce nad Svatým Janem. Jak jsem psala výše, tak jsem se hned na druhém km ztratila, ale čert to vem. Šla jsem v lese, bylo krásně, nikde nikdo nebyl a hlavně nebylo ještě takové horko.

Cesta mě vedla k Bubovickým vodopádům přes různé naučné tabule, takže pro malé prcky super věc!
No, ono to je často vhodné i pro dospělé lidi. Aneb připomenout si, že se odpadky v lesích neodhazují apod.

Samotné Bubovické vodopády jsou vyschlé a voda je tam opravdu jen zřídka – jsou to vzácné chvíle.
Pro mě byla vzácná chvíle, když jsem na několika metrech nevytřela pusou a celkově hlavou nějakou pavučinu 😀

Opět mě první část dne provedla hlavně lesy, kterými jsme došla až na hrad Karlštejn, kde jsem si dala ranní kafíčko s vaflemi, natáhla nožky a koukala na první příchozí. Na Karlštejn jsem dorazila něco okolo půl 10, takže jsem si asi poprvé v životě užila Karlštejn takřka bez lidí.
Po doplnění cukrů jsem si vyšla po žluté trase na známou vyhlídku – Císařská louka, kde je za mě nejlepší výhled na Karlštejn.
Na vyhlídce jsem navázala intimní vztah i se zdejšími hovady, která mi nechala můj první velký ďobanec, který  jsem si den na to málem udrbala 😀
Cesta mě vedla přes Mořinku, kde se šlo nádherně. Sice slunko dost spalovalo, ale okolní louky a pole byly nádherný. Přes mramorovou stezku jsem došla až do Dobřichovic, odkud jsem vlakem dorazila do Zbraslavi.

kostel sv. Jakuba Staršího ve Zbraslavi
zámek Zbraslav
poutní areál Skalka

Zbraslav je důležitým místem, neboť je odtud značena severní větev Svatojakubské cesty až na hraniční přechod Železná. Zároveň se tu štěpí tyto dvě Svatojakubské cesty – Železná a Všerubská. Po Všerubské cestě jsem pokračovala dál z Jíloviště až do Dobříše.

V Jílovišti jsem si dala absolutně nejlepší oběd, který jsem za 3 dny měla. Spíš jsem si dala asi úplně nejlepší jídlo za ty 3 dny.
Nechci tu dělat reklamu, ale musím – restaurace Tři bratři, jedině doporučuji!

Cestou jsem se stavila na české Pise. Co že to je? Tak to je prosím pěkně rozhledna Korunka u Černolic, která má nakloněnou osu, a tak připomíná známou šikmou věž Pisa v Itálii.
Korunka je otevřena od května letošního roku a já jako velký strašpytel z výšek jsem měla před ní opravdu respekt, ale vylezla jsem tam! 😀

A tady to taky začalo. Na 6 km mezi rozhlednou Korunka a poutním areálem Skalka se do mě pustilo hejno komárů, kteří mě neopustili až do zmiňovaného poutního areálu. Tyto km jsem si opravdu neužívala. Pochopitelně to k výletům patří, pochopitelně jsem repelent neměla (stejně by mi nepomohl), ale trošku jsem si zaskučela.

rozhledna Korunka
barokní areál Skalka
výhled z rozhledny Korunka

Na Skalku jsem dorazila okolo 6 hodiny večer a pokud jste někdo viděl film Teorie tygra, tak jste mohli tento barokní areál vidět právě v tomto filmu 🙂 Bylo tu nádherně! Asi nedokážu psaným slovem popsat, jak jsem se tam cítila. To musíte zažít 🙂 Krásné jezero, ze kterého bylo vidět až na Kapli sv. Máří Magdalény, která má nádhernou atmosféru zejména při východu slunce.
Chvíli jsem tu strávila a jelikož čas kvapil, tak jsem vyrazila do Dobříše.

Nebudu lhát, nohy mě už vcelku bolely a věděla jsem, že přijdu na ubytování pozdě v noci. Vzala jsem si s sebou čelovku a udělala jsem dobře. Byla nakonec potřeba 🙂

3. DEN
BRDY A PODBRDSKO

Pondělí, poslední den a mě čekalo 26,6 km s převýšením okolo 450 m.

Trasa:
Dobříš – Buková u Příbramě – Svatá Hora v Příbrami

Budík byl tentokrát hodně pozdní. Vyspala jsem se úplně do puntíka v krásném penzionu U tří statkářů. Vstala jsem v 8 ráno a zašla si na výbornou snídani.
V 9 hodin jsem už měla batoh na zádech a štrádovala si to do cíle.

Penzion U tří statkářů, kde jsem strávila noc
zámek Dobříš
Penzion U tří statkářů

Věřím, že všichni tuto hlášku z jisté pohádky znáte:
„Žán, mně uletěly vlasyyy.“
„Žán, on mi slízal krém!“

Tak přesně tady je sídlo kníže pána z pohádky Princezna ze mlejna 🙂
V každém případě nebuďte jako Hanča a vyrazte sem jiný den než v pondělí, neboť právě v pondělí je ta známá, francouzská zahrada zavřena.

Co se týče mého ubytování v penzionu U tří statkářů, tak jsem byla velmi spokojená. Nádherný, čistý pokoj, ve kterém jsem se musela jít nejdříve osprchovat, protože mi bylo blbý zaplout do té krásné postele celá špinavá a smrdutá 😀
K snídani bylo všechno, na co se můj žaludek těšil. Přes pečivo, sýry, vajíčka až ke sladkým bábovkám a tácům s ovocem.

Po včerejším dnu jsem byla každopádně dost utahaná. Dokoupila jsem vodu a posledních pár tyčinek a vyrazila si to lesem směr Příbram. Ono téměř většina cesty za ty 3 dny vedla lesem. Poslední den tomu tedy nebylo jinak. Chvíli jsem šla mezi polem a následně jsem zaplula do lesa. Doufala jsem, že jsme si to z předchozího dne s komáry vysvětlili a nechají mě být. Kdepak, i po ránu mě dva opruzovali 😀
Práskla jsem trochu do koní a tůdle, máte po ptákách.

Svatá Hora v Příbrami

Když jsem po 26,6 km došla na Svatou Horu v Příbrami, tak jsem tam tak stála a dívala se dopředu na Pražskou kapli. Já jsem velký milovník hor a přírody a místo v mém srdci nenajdou moc hrady zámky, kláštery a kostely. Nejsem navíc věřící, ale Svatá Hora si místo v mém srdci našla.

To, co člověk dokázal postavit, a tu sílu, kterou to místo dává, tak to je něco neuvěřitelného.
Strávila jsem tu krásné 2 hodinky, při kterých jsem seděla opřená o obrubník a koukala jsem se na tu krásu a byla jsem ráda, že můžu 🙂

Na Svaté Hoře je ZÁKAZ FOCENÍ v prostorách baziliky.

Tuto část Svatojakubské cesty jsem si užila i přes ty nešvary, že se mě chvílemi snažili sežrat komáři 😀 
Víte v čem se tyto cesty hodně liší namísto těch jednodenních? Jste tam hodně sám, a to se mi líbilo. Nevypadalo to na cestě jako na profláknutých místech, kde se většinou sejde stovky až tisíce lidí. Často jsem si to lesem kráčela sama a na ta hodně známá místa jsem si došla brzo ráno nebo až k večeru, takže tam se mnou bylo už jenom pár lidí. 

Choďte! A dokud můžete, tak považujte svoje nohy za lanovku ♥ 

www.berounsko.net

www.brdyapodbrdsko.cz

GR 131 – přechod Tenerife

GR 131 - PŘECHOD TENERIFE

106 km | 5 653 m převýšení | 7 dní

PROČ GR 131 PO TENERIFE?

Minulý rok jsme s přítelem přešli Mallorcu a letos jsme si opět chtěli přejít nějaký ostrov. V plánu byla původně Madeira, ale jelikož byly letenky vcelku drahé, tak jsme se podívali po něčem jiném.

Tenerife bylo vlastně č. 2, kam bych se chtěla hned po Madeiře podívat. Mrkla jsem tedy, jak vypadají letenky, a protože vypadaly hodně dobře, přednesla jsem tento nápad příteli, a ten souhlasil 🙂

Navíc přítel miluje chození ve vedrech, tak i podle toho se vybírala destinace 😀

DOPRAVA NA TENERIFE

Z Poděbrad jsme se dopravili vlakem do Vídně na hlavní nádraží, a tam jsme přestoupili na vlak, který nás dovezl až na letiště.

Z letiště jsme pak odletěli společností Ryanair, kterou jsme letěli i zpět.

Na zpáteční cestu z Vídně jsme zvolili společnost RegioJet. Autobus nás odvezl do Olomouce, a odtamtud jsme až vlakem dojeli do Poděbrad.


CENY:

Vlak Poděbrady – Vídeň (letiště):  1 856 Kč (pro dvě osoby)
Letenky tam i zpět: 9 941 Kč (pro dvě osoby)
Autobus Vídeň – Olomouc: 598 Kč (pro dvě osoby)
Vlak Olomouc – Poděbrady: 433 Kč (pro dvě osoby)

CELKEM: 12 828 Kč
tzn. na jednoho 6 414 Kč.


SPANÍ NA GR 131

Jako u mnohých treků je zde stanování zakázáno. Bivakování taky, ale je tolerováno (říkaj).

V Národním parku Pico de Teide je přísný zákaz stanování.

My si na tyto výlety nikdy stan nebereme, přijde nám to jako zbytečná zátěž, když tady téměř nikdy neprší.  A pokud by už zapršet mělo, tak se vždy dá najít místo, kde se dá schovat.

Pokaždé jsme si někde nafoukli karimatku, rozhodili spacák a vše bylo v pořádku. Nikdy neměl nikdo problém.

Samozřejmě jsme nikomu nespali u baráku 😉 Vždy jsme si našli místo, které se jevilo, že před námi plno lidí bivakovalo a pokaždé jsme si po sobě uklidili. 
Také jsme bivakovali způsobem, že jsme si bivak připravili až v pozdějších večerních hodinách a ráno jsme byli brzo pryč.

 

MÍSTA, KDE JSME SPALI:
https://mapy.cz/s/nezaguzoga

 

STRAVOVÁNÍ A VODA NA GR 131

Každý den jsme šli přes nějaké město či vesnici, kde se dala voda a jídlo dokoupit. Zejména ta voda! Na trase se nedalo NIKDE vodu dočerpat.

Co se týká sehnání kartuše, tak to byl pro nás velký oříšek. Naštěstí kamarádka, která odlétala z Tenerife v den našeho příjezdu nám nechala schovanou kartuši v Aroně na začátku treku.

Hledali jsme, kde by se dala kartuše se závitem koupit a nikde jsme ji nesehnali. Pár lidí říká, že v železářství měli štěstí, ale při naší smůle měli všechny železářství zavřeno.  Pak jsme dostali tip, že v Decathlonu v Santa Cruz (tam jsou dva „Dekáče“). My byli zrovna v jednom, který ji neměl.

Z ČR jsme si vezli jídlo v podobě tuňáků, rýže, tyčinek, sušeného masa, sušeného ovoce, ovesné kaše a bonbónů.

Potkali jsme po treku jednu skupinu Čechů, kteří to šli pár dní po nás a říkali, že vyřešit nedostupnost kartuše jde také tak, že vařit nebudete a každý den si dokoupíte zásoby na snídaně a večeře. A vzhledem k tomu, že skoro denně potkáte vesnici nebo město, tak to není problém 🙂

Vodu jsme pak brali 3-4 litry na osobu (to se batoh pak trochu pronesl).

Na oběd jsme si vždy zašli někam do restaurace – je to dovolená a my na tomto nešetřili, takže docela dost kaček padlo za naše přežírání 😀

DOPRAVA PO TENERIFE

Když jsme trek došli, tak jsme se chtěli podívat ještě na pár míst, na která jsme využili místní dopravu.

Využívali jsme zde pro přehled jízdních řádů tyto aplikace:

romeo2rio
titsa

Autobusy zde nestojí moc pokud nejedete po dálnicích. Většinou jsme platili 2-3 eura za dvě osoby.

A z mého pohledu bych řekla, že se zde bez mobilu neobejdete, neboť skoro žádný autobus neukazuje, jaká je další zastávka 😀 Takže je dobré si to kontrolovat na mapách, kde zrovna jste.

ZAJÍMAVÁ MÍSTA

Pokud jste čekali, že tady napíšu nějaká místa, kde je něco k vidění, nějaký výhled apod., tak ani náhodou. Toto jsou místa, kde jsme se hlavně dobře najedli a umyli 😀

Hotel Casa del Sol – náš první hotel, který úplně nedoporučujeme. Pérové matrace, ze kterých ty péra byly vážně cítit 😀 Měli teda dobré večeře, to jsem si fakt pošmákla! A jinak hotel plný důchodců, kteří do půlnoci hráli bingo a bylo to slyšet přes celý hotel 😀

Casa Mel – Porno mezi sendviči a bagetami! Luxusně se tu najíte a ještě za strašně málo kaček. Dali jsme si tu velký sendviče s luxusním kuřecím masem, česnekovým dipem (který nebyl nijak extra aromatický), zeleninou, hranclema, 2 coly na každýho a platili jsme cca 12 euro dohromady! Výborná záležitost!

Hotel RF San Borondon – doporučují 4 Hanči ze dvou! Nádherný hotel, velmi milý personál, úžasné prostředí, skvělé snídaně. Proto jsme v něm strávili 3 dny 😀

Paddy O’Kellys – bar s restaurací, kde pracuje Juryj! Náš slovenský kamarád, který už 9 let cestuje po světě a pracuje hlavně za barem! 🙂 A že to teda umí. Tudíž, kdo budete mít cestu po Tenerife, určitě se tam zastavte 🙂 Výborná žebírka a skvělý daiquiri ♥

MAPA TRASY

VYBAVENÍ

spacák Cumulus X-Lite 400

karimatka Forclaz

boty Inov-8 Rocklite 

trekové hole Pinguin bamboo

péřovka z Decathlonu

nepromokavá bunda Cliff Lady 

ešus s vařičem

legíny

merino triko s krátkým rukávem

2x tílko Drexiss

čelenka a nákrčák, rukavice

3x ponožky Bridgedale

4x spoďáry

camelback

2x skládací lahve Evernew

ručník z Decathlonu

zrcadlovka – 2 kg parťák na cesty 😀

hygiena (sprcháč, opalovací krém, nůžtičky, zubní kartáček,

pasta)

lékárnička (ibalgin, endiaron, magnesium, panadol, obvaz,

náplasti)

čelovka

powerbanka

brýle Myroad


PÁR VĚT K GR 131 A TENERIFE

GR 131 je trek, který se dá zvládnout v pohodě za 5 dní. Někteří ho zvládnou i za kratší čas. Pro mě je ale ideálka 5 dní.

Na začátku jsem psala, že jsme tento trek ušli za 7 dní. Vzhledem k tomu, že jsme měli celkově 12 dní na Tenerife, tak jsme to tolik nehnali a užívali si to. Věděli jsme, že nemusíme hnát, tudíž nám bylo jedno, jestli GR 131 ujdeme za 5 dní nebo 7 dní.

GR 131 je trek, co Vám nedá nic zadarmo.
Já tam jela s trochu bláhovou myšlenkou, že to bude něco jako Mallorca (byť jsem znala jeho převýšení a i jsem věděla, že si to chceme prodloužit o výstup na Teide).
Každý den jsme nastoupali přes 1000 výškových metrů a rozpouštěli jsme se v neskutečných vedrech. Vedra byly i na Mallorce, ale tady to bylo prostě jiné.

Borové lesy.
Ač mám moc ráda vůni borovic, tak tady mi to hodně vadilo. Šlo se často v borových lesích, kde v té výhni a suchu mi ta vůně nevoněla a spíš se mi v tom hůř dýchalo a v krku se mi dělal takový „knedlík.“

Výstup na Teide byl náročný.
Nevím proč, ale celkově na tomto treku jsme nic nenaspali. Byť bylo tělo strašně unavené, tak jsem v noci naspala tak půl hodiny – hodinu. To se podepsalo právě i na výstupu, kdy jsem byla strašně unavená a v 3500 m.n.m. se mi už i hůř dýchalo, ale nic, co by se nedalo zvládnout.
Přítel na tom byl o něco hůř. Bolela ho hlava, špatně se mu dýchalo a šlo. Z toho důvodu jsme raději skončili ve stanici lanovky – 3550 m.n.m. a přes chatu Alta Vista jsme šli dolů. Na této chatě je „útulna“, kde jsme se dojedli brambůrky, udělali sladký čaj a bylo nám o dost lépe.

Dva dny po výstupu jsem trochu smrkala krev a pořád se mi hůř dýchalo.

Po GR 131.
Jelikož nám zbývalo ještě 5 dní volna, tak jsme se rozhodli zajet na 2-3 dny do pohoří Anaga.
Ani tady to nekončí denními převýšeními okolo 1000 metrů. Jelikož se vždy začne od oceánu, tak se ty výškové metry pěkně nasbírají.
Ovšem pohoří je to opravdu nádherné. Líbilo se mi tu daleko víc než na treku – zejména proto, že se mi tu lépe dýchalo.

Pokud to někomu přijde jako nezdolatelný trek, tak pokud po horách chodíte a nějaký přechod máte za sebou, tak to pro Vás bude snadné 🙂
Neumírali jsme, ale jsou to hory a ty nedají nic zadarmo 🙂

 

PRO VÍCE INFO

@hanajampilkova
S Hančou na cestách

FOTOGRAFIE