TATRY / ČERVEN

Posted on

3 CHLAPI A JEDNA DRNDA

20,2 km | Štrbské pleso – Tatranská Polianka | červen 2019
_______________________________________________________

Napsala jsem kámošovi, zda se mnou pojede na otočku do Tater – ten napsal dalšímu, a ten dalšímu, a tak jsme v pátek večer odjeli do Tater 🙂 

Na Štrbské pleso jsme dorazili autem 9.6. v půl 6 ráno. Já, Mára, Tomáš a Tomáš jsme vyrazili ze Štrbského plesa vstříc slovenskému dobrodružství 🙂 


K POPRADSKÉMU PLESU 

K Popradskému plesu jsme vyrazili po červené trase. 

Já jsem klukům slibovala nádherné počasí. Takže jsme šli v mlze že jo 😀
Pořád jsem jim ale říkala, že se to změní, že se to určitě protrhá.
Ufff jasně, že jsem to netušila, ale povedlo se a mlha se protrhala 😀 

 

Moc se mi na těch lidech, co nebyli v Tatrách líbí jejich nadšení pro to, co vidí. Velké hory, jinou přírodu, a tak podobně.

 

Vykračujeme si to pěkně po červené a najednou spadnul velký balvan o dvou rukách a dvou nohách = já. 
Jestliže jste doteď neznali člověka, který chodí často po horách, ale neumí si zavázat tkaničky u bot správně, tak jsem to já 😀 
Nevím, jak se mi to povedlo, ale v pohorkách jsme si lehce zvrtla kotník – to bylo hups křup a už to bylo 😀 

 

U plesa jsme udělali několik důležitých fotek, bez kterých se nemohlo odejít, hodinu jsme tam poseděli a pokračovali dále. 


Aneb když vytáhnete do hor dvě modelíny 😀 Každopádně byla radost a zábava je fotit 😀

Popradské pleso je místo, které jsem navštívila myslím už téměř 9x. Vede k němu lehká cesta od zastávky TEŽ buď ze Štrbského plesa nebo od zastávky Popradské pleso. Najdete zde dvě chaty na občerstvení a ty výhledy fakt stojí za to 🙂

Takže pokud zvažujete nějaký menší výlet s Vašema prďáckýma dětma, tak je můžete vzít určitě sem 🙂

Po dlouhém focení těch mých modelín jsme se konečně odebrali k nějakýmu výšlapu 🙂 Ty výhledy byly neskutečné. Pod náma se různě proplétala oblačnost a nad námi se ukazovaly krásné vršky hor 🙂

Fajn bylo, že jsme vyšli brzo ráno. Lidé skoro žádní a tak jsme měli trasu téměř pro sebe 🙂 Stále se šlo po červené a tělo už konečně dostávala to, co chtělo. Aneb konečně nějaké to stoupání do kopce! 🙂

Máte rádi pavouky? Takové ty černé, velké a všude běhající. Zejména běhající, když po Tatrách běhám já? A zejména běhající v místech, kde jdu já? 😀 Vyražte do Tater! 😀 Já ten konec Ostrvy měla vyběhnutý pak takřka za chvilku 😀 Jenže ono ty mrchy černý, veliký, osminohý porkačovaly cestou se mnou 😀

Když se došlo na Ostrvu, udělali jsme několik fotek našich pozadí a krásných výhledů 😀 Něco jsme zdlábli, pokecali jsme, všichni jsme byli s tím dnem naprosto spokojeni a čekali jsme, co nás bude čekat dál 🙂 Pavouci………pak taky krásný kopce a krajina 😀

O tom joudovi, co si jednou v horách zvrknul kotník, protože měl špatně uvázanou botu a pokračoval v horách dál, ale opět se špatně zavázanou botou, a povedlo se mu ten kotník zvrknout ještě 2x, o tom jste slyšeli? Ne?

Dobrý den, těší mě, Hanča Jampílková, věk cca 15 let (odhaduju dle myšlenkových pochodů), zkušená horalka, co chodí po horách…. 😀 😀 😀

Tak co si budeme, chytám se za hlavu ještě teď 😀 No musím uznat, že když jsem došlápla potřetí špatně a kotník udělal křup, tak už jsem si řekla au, tohle nerozchodím 😀 Konec túry jsem prostě došla, takřka bez problému. Jen jsem to pak doma chvilku ledovala a byl klid 🙂

Cestou po červené jsme navštívili ještě Batizovské pleso (fotka vpravo) a Velické pleso (fotka vlevo). Všude bylo nádherně.

U Batizovského plesa jsme ponořili nohy do vody a zkoušeli, kdo vydrží nejdýl 😀 Možná, že při myšlence na tu vodu, Tomáše zebou nohy ještě teď 😀 A u Velického plesa, aby nám nebyla taková zima jsme se zase řádně spálili. Prostě hory 😀 Doběhnout…….ne, dobelhat se do Tatranské Polianky cestou od Sliezskeho domu po zelené nebyl téměř žádný problém 🙂 Nasedli jsme tam na TEŽku, za kterou jsme zaplatili každý 1,50 euro a jelo se do Štrbského plesa pro auto 🙂

Všechno? 🙂 Ale ano. Vše se nedá popsat slovy. Ten den jsme si prostě užili 🙂 Sice jsme domů přijeli úplně hotoví a těšili jsme se na postel, ale zážitků jsme v sobě měli více než dost. Druhý den v práci jsem teda byla ráda, že udržím hlavu v rovině a neusnu na klávesnici 😀

Choďte a cestujte dokud můžete 🙂 Člověk si tam nahoře opravdu odfrkne od problémů a nabere energii, kterou mu třeba lidé a různé záležitosti tam dole sebrali 🙂

TRASA:
https://mapy.cz/s/3u0s6

CO JSEM MĚLA SEBOU:
• 3 prďácké chlapy, co nezkazí žádnou srandu 🙂
• kotníkové pohorky (doporučuji je mít zavázané 😀 )
• pořádnou sváču (nějaké obložené housky, zeleninu, ovoce, čokoládu)
• pití (z ples dyžtak chutná voda moc dobře 🙂 kdyby náhodou došla
• nepromokavou bundu
• termo triko s dlouhým rukávem (pro jistotu)
• tílko + kraťasy + náhradní ponožky
• cca 20 eur (plno jsem toho přivezla domů) – potřebujete akorát 5,50 euro za parkování + 1,50 eur za TEŽku
• trekové hole
• brýle + opalovací krém

SKOTSKO

Posted on

SKOTSKO

10 dní | květen 2019 | 2 drndy
_________________________________________________

S mou kamarádkou Barčou se znám už mnoho let. Byly jsme spolu několikrát v Tatrách, v Krkonoších apod. Ovšem ne nikdy na delším výletu v zahraničí, a tak jsme si řekly, že si to musíme splnit 🙂

Barče jsem řekla ať si vybere, kam by se ráda podívala. SKOTSKO. Ok, tak jedeme 🙂 

LETENKY

                 Letenky nás vyšly na 1300 Kč i se zpáteční cestou.

Cesta do Edinburghu – Praha – Edinburgh
Cesta z Edinburghu – Edinburgh – Berlín (a z Berlína do Prahy ReigoJetem na Florenc)

                                                      POZNÁMKA:
1. Do ceny jsou započítány už i jízdenky za autobus. Letěly jsme se společností Ryanair a letenky jsme hledaly na portálech Skyscanner a Ryanair. 

2. Když přiletíte pozdě v noci do Edinburgu, tak zajděte do druhého patra letiště, kde najdete restaurace, které jsou přes noc zavřené a všichni tam chrní na sedačkách (nikdo Vás nevyhodí). 

PŮJČENÍ AUTA

WILBUR – Náš Renault Kadjar, kterého jsme na ta dobrodružství po Skotsku měly a teda…od té doby žádné jiné auto už nechci 😀 
______________________________________________________

Auto jsme objednávaly na stránkách rentalcars.com a půjčovaly jsme ho přes půjčovnu GreenMotion. 

Pro zapůjčení potřebujete kreditní kartu na jméno řidiče, věk 25+, řidičák, občanku.

POJIŠTĚNÍ
: My jsme se nechaly ukecat do plného pojištění. Budou Vás hodně ukecávat, abyste si to plné pojištění dali, protože nejste zvyklí na jízdu po levé straně. Ovšem je to děsně jednoduché. Za den jsem řídila úplně na pohodu. 

NEOMEZENÝ POČET KM: A dále pak není potřeba si připlácet za neomezený počet km, což je dražší. My v tu chvíli nevěděly, zda nám bude stačit omezený počet km, což bylo 95 mil na den, tak jsme si raději připlatily za neomezený počet – a zbytečně.

Auto nás na osobu stálo 10 tisíc (ale zbytečně nám to nalítlo neomezeným počtem km a plným pojištěním) 
Zálohu jsme platily 28 tisíc Kč. 

 

DOPRAVA PO SKOTSKU 

Já byla po celou dobu řidič a musím uznat, že před odletem do Skotska jsem z toho měla staženou prdel. Levá strana a vše jinak, takže jsem se dost bála. A opravdu zbytečně 🙂

KRUHOVÉ OBJEZDY:
Ve Skotsku se oproti nám jezdí na kruháčích opačně – tedy ve směru hodinových ručiček. Pokud máte jednoproudový kruháč a chcete vyjet prvním výjezdem, dáte klasicky blinkr vlevo. Pokud chcete vyjet (teď si představce hodiny) na 12, tak blinkr nedáváte. Pokud ale pokračujete výjezdem až za 12, tak při vjezdu na kruháč blikáte vpravo a až při výjezdu hodíte blinkr vlevo. 
To samé u víceprouďáků 😉 Nemusíte se bát, že by Vás na víceprouďákách omezovali – krásně tam funguje zipový efekt. 

Poznámka: Pokud chcete ve víceprouďáku odbočit prvním výjezdem, tak jedete jenom ve vnějším pruhu! 

 

PRAVIDLO LEVÉ, PRAVÉ RUKY:
Slyšela jsem, že pravidlo levé ruky ve Skotsku není. Pokud se dostanete do situace, že nevíte, zda dát třeba u sámošky přednost, tak máte ruce a ukážete si, kdo má jet první. Já se s tím nesetkala. Na křižovatkách to funguje jako u nás. Když přijedete na T křižovatku, tak počkáte až nic nepojede a jedete. 

DÁLNICE:
Ve Skotsku se na dálnicích jezdí tak, že když jste pomalejší auto, tak se držíte v levém pruhu – je to prostě opačně než u nás. 

SPANÍ VE SKOTSKU

Ve Skotsku se dá dobře kempovat na divoko, někde na odlehlých místech kus od silnice.

My využily kemp 2x, a to pouze jeden, kde jsme byly tedy dvě noci 🙂
Byl to kemp ve městě Staffin na ostrově Skye. Stál nás 270 Kč za osobu na noc a byl plně vybaven (sprchy, kuchyň, pračka, sušička).

Jako odstavné místo můžu doporučit – An Torr na cestě před městem Fort William 

POZNÁMKA:
Pozor! Nesmíte parkovat a stanovat na ohrazených místech. To jsou místa farmářů, kteří Vás mohou z míst vyhnat. Teprve po domluvě tam můžete zakempovat.

STRAVOVÁNÍ VE SKOTSKU

Když je auto, tak se vše uveze.

Tudíž jsme vždy nakoupily na pár dní několik jídla, které se nezkazí v autě, balík vod po 6 flaškách a obden jsme si kupovaly třeba ovoce, čokolády, sýry apod. 🙂 
Chodily jsme jen jednodenní túry, takže tohle bylo prostě na pohodu.

Ráno jsme si udělaly v klidu snídani (většinou ovesné kaše s jahodami, čokoládou apod.), ke svačině buď jídlo někde v restauraci nebo svačina z batohu a k večeři něco z konzervy. 


ZAJÍMAVOST – GLENFINNAN 

GLENFINNAN VIADUKT – aneb most, po kterém jezdí Bradavický Express. 

Pro nás dvě zajímavost, kterou jsme prostě chtěly vidět – asi jako většina návštěvníků. 

 

PARKOVÁNÍ – hned kousek pod mostem je parkoviště, za které zaplatíte cca 4 libry (už si nepamatuji přesně). To je ovšem hned plné, takže cca 5 min. chůze od parkoviště je v lese větší místo, kde parkují ostatní auta – a je to zadarmo. 

 

KDY JEZDÍv 10:45 směrem do Bradavic a v 15:15 směrem z Bradavic
Poznámka:

Kdo vlastníte průvodce po Skotsku od vydavatele Marco Polo, tak bych nevěřila informaci, kde se píše, že vlak jede před 3 hodinou. JE TO BLBOST! Ptali jsme se i na informacích a paní nám tuto informaci z průvodce vyvrátila 🙂 

 

FOTO: 
Fotka je focená, když jel express směrem z Bradavic. Odtamtud jsou taky krásné výhledy 🙂 

ZAJÍMAVOST – QUIRAING

Toto místo se nachází na ostrově Isle of Skye, kousek od města Staffin. Doporučuji si na toto místo přivstat a vyrazit brzo ráno. Zaprvé v pohodě zaparkujete a zadruhé si to užijete bez turistů.

Když jsme se vraceli z výletu z této oblasti, tak už chodilo plno turistů. 

Výlet jsme si naplánovaly dlouhý asi cca 20 km a byla to vážně paráda. Trasa není úplně těžká, vede přes plno vyhlídek a všude okolo je nádherná podívaná 🙂 

 



ZAJÍMAVOST – ÚTESY 

Hele já když jela do Skotska, tak jsem se tam úplně netěšila, protože jsem horská holka a v hlavě jsem měla, že Skotsko bude placka a nic mě neohromí.

Kurňa já byla tak hloupá! 

Útesy – to bylo něco úžasného. Dvě noci jsme kempovaly v kempu a kousek od nás bylo plno útesů, takže jsme si tam šly každé ráno a navečer vyběhnout a pokochat se. 

FOTO
Na fotce je vodopád Mealt z vyhlídkového místa Kilt Rock. S davem turistů nebylo úplně lehké se na tento vodopád podívat a hlavně jsem musela být hodně natažená přes zábradlí, abych tuto fotku nafotila.
_____________________________

Dále pak mě ohromil útes s majákem Neist Point, který se nachází na ostrově Isle of Skye, kam jsme dorazily na večer, kdy tam nebylo moc lidí a opravdu moc jsme si to užily a strávily tam v klidu tak 3 hodiny 🙂 




ZAJÍMAVOST – BEN NEVIS

Ben Nevis je nejvyšší hora ve Spojeném království, která leží u města Fort William a její nadmořská výška je 1344 m.n.m.

My s Barčou jsme vycházely z místa zvané Achintee, kde najdete bezplatné parkoviště.

Poté jsme už pokračovali po značené cestě spolu s ostatními. Přestože jsme šli v úterý, tak s námi šlo mraky lidí.

Cestou nenajdete žádnou chatu nebo přístřešek k občerstvení!

SLOVINSKO 2019

Posted on

 

VELIKONOČNÍ SLOVINSKO 

Psali jsme si s kamarádem Štěpánem, že by to chtělo nějaký další dobrodružství, když se blíží ty Velikonoce.

„Tak nepojedeme do Slovinska“? Proč ne, řekli jsme si a ve čtvrtek v noci jsme vyrazili z Jihlavy směr Slovinsko 


DEN PRVNÍ 
(Zelenci)

11.4. jsme odjeli v 22:00 hodin autem z Jihlavy směr Zelenci, kde jsme přistáli v 4:30 hodin ráno.

Zelenci je přírodní rezervace, kterou najdete kousek od rakouských hranic. Toto místo jsem si našla na internetu, když jsem projížděla tipy, jaká místa na Slovinsku navštívit. 
(My jsme zde byli dvakrát, a to první den ráno a poté při odjezdu – odpoledne).

 

První věta, která zazněla na Slovinsku, když jsme zaparkovali u jezera Zelenci bylo: „Nazdááár“ 😀 
Na parkovišti stáli 3 auta a dvě z nich byla česká. Více jsme na Slovinsku říkali „ahoj“ než „hi“ 😀 

Počkali jsme si tu na východ slunce s dalšími fotografy a pokračovali jsme dál vstříc dalším dobrodružstvím 🙂 

DEN PRVNÍ

(Bled)

Naše další zastávka vedla ke známému slovinskému jezeru Bled. Zde jsem byla už v roce 2018 a moc se mi u tohoto jezera líbilo, takže tento rok vedla cesta opět sem 🙂 

Na Bledu jsme zaparkovali za 3 eura na hodinu, ihned u jezera vedle kempu – Camping Bled.
V tomto kempu jsme byli minulý rok – nocovali jsme tu v autě. Kemp je velmi krásně udržovaný, čisté sprchy, skvělá komunikace – pouze by pro někoho mohl být o něco dražší. 

ODKAZ NA KEMP:
Camping Bled 

 

U jezera jsme zašli na molo, kde jsme si dali naši oblíbenou a první snídani, a to ovesnou kaši 😀 
Po kaši jsme si vyrazili na vyhlídková místa nad tímto jezerem – Ojstrica, Velika Osojnica a Mala Osojnica.

Na vyhlídku Mala Osojnica vedou super přímé strmé schody 😀 Užijete si! 😀 

DEN PRVNÍ 
(Bohinjske jezero)

A od Bledu na Bohinjske jezero. Toto je dle mého názoru krásnější jezero než Bled. Je tu méně lidí, méně rozruchu – prostě větší klid 🙂 

Strávili jsme tu 2 noci v tomto kempu, který mohu doporučit:
Kemp Bohinj Zlatorog

Do tohoto kempu smějí i psi, je velice čistý. Platili jsme 11 euro na noc za osobu.

Co si budeme – ve čtvrtek jsem celý den balila, pak jela hned za Štěpánem do Jihlavy, a poté jsme hned odjeli do Slovinska. Nespali jsme a bylo to znát. Celý den jsme pak prochrápali u jezera a nachodili jenom 9 km 😀 

DEN PRVNÍ 

(Jamnik)

Ne, náhodou jsme se ještě donutili 😀 Dojeli jsme ještě v pátek navečer k tomuto kostelu Jamnik.

Dělali jsme na tomto výletu velké přejezdy, takže úplně ne každému se bude zamlouvat frčet hodinu a půl jenom k tomuto kostelu a pak zase zpět 😀 

Ale já říkám, že cestování jsou nejlépe utracené peníze 🙂 

 

Kostel je opravdu úchvatný – už samotná cesta k němu.
Cestou kousek od kostela se Vám začne ukazovat nádherná krajina, která je doplněna několika serpentýnami. Vy když vystoupáte nad serpentiny, tak je to ještě větší paráda. Jedete celou dobu prostě s pusou dokořán 😀 

 

Po odfocení všeho potřebného jsme se vydali zpět do kempu, kde jsme si k večeři udělali špagety s boloňskou směsí a hurá na kutě. Vytuhli jsme už asi v 8 večer 😀 

DEN DRUHÝ 
(Triglav Lakes Lodge)

Den druhý jsme měli budíka na 7:15 hodin jelikož nás čekala delší túra skrz 7 triglavských jezer. 

K snídani jsme si dali naší oblíbenou ovesnou kaši, ale tentokrát jsme ji zpestřili malinami a borůvkami ♥ 

 

Naše cesta začínala z parkoviště Koča pri Savici směrem na Črno jezero až k Triglav Lakes Lodge s výhledem na Dvojno jezero. 

První část k Črnemu jezeru jsem znala. V roce 2018 jsem ji už šla. Nic pro lidi, co nemají fyzičku. 
Vy na 2 kilometrech nastoupáte 662 výškových metrů, což je velká sranda. Je to prostě jedna velká kolmice nahoru. 

Ovšem pokud zdoláte tyto 2 výživné km, tak se Vám poté zobrazí výhled na tuto krásnou krajinu a dále na zamrzlé Črno jezero. 

Od něj je cesta lehce zasněžená – v dubnu se tu v nějakých částech drží sníh. Ovšem mačky nebo sněžnice nám nepřišly potřeba 🙂 

Zpět do kempu jsme se vrátili okolo 17:00 hodin, dali jsme si výbornou večeři, pokecali jsme u jezera a šli jsme na kutě 🙂 

DEN TŘETÍ
(Bled)

Třetí den jsme zabalili stan a odjeli z kempu směrem k Bledu na východ slunce. 

Nefotili jsme východ z žádných z vyhlídek, kde jsme byli první den, protože stát s plno lidmi u vyhlídky se nám nezamlouvalo 😀 (a hlavně jsme na tomto místě stáli úplně sami a tvrdím si říci, že s lepším výhledem). 

DEN TŘETÍ
(Vodopád Peričnik)

Od Bledu jsme vyrazili na vodopád Peričnik. Máte dvě možnosti – buď si zastavíte na parkovišti přímo pod vodopádem, a nebo zastavíte na parkovišti 4,5 km od něj ve městě Mojstrana.


My zvolili samozřejmě tu druhou variantu a neprohloupili jsme 🙂 Doporučuji. Cesta je moc pěkná. Jdete podíl řeky a například pro děti je to úplně bezvadné. Je to rovina, kde se dostanou i kočárky.



DEN TŘETÍ
(Soška Pot Trail)

Od Peričniku jsme se vydali dál autem do města Trenta, kde jsme šli Soška Pot Trail.

Pokud se z Krajnske Gory budete chtít dostat do města Trenta, tak musíte překonat 60 serpentin, které vedou cca z 850 m.n.m. do 1600 m.n.m. Jestliže nemáte u svého auta v pořádku brzdy či spojku, tak sem raději ani nejezděte 😀 
Byla to vážně jízda – možná bych to nedoporučila ani člověku, kterému se nedělá dobře ze zatáček. 

 

V městu Trenta jsme se vydali po našem trailu. Cestou se Vám ukážou tyto krásné výhledy do údolí. Celkem jsme šli trasu dlouhou 12 km (takže úplně v pohodě). 



DEN TŘETÍ

(Jasna lake)

Po projití trailu jsme se opět museli vrátit tou krásnou klikatou cestou zpět 😀 

Na cestě zpět jsme se pak stavili ještě u jezera Jasna. Je to místo, které se nachází u silnice – takže zde potkáte opravdu plno lidí, ale každopádně místo má moc hezkou a klidnou atmosféru. 

Tady jsme si žádný výlet neudělali. Jenom jsme si sedli a na nějakou tu hoďku jsme tam prostě nasávali energii 🙂 

 

Od tohoto jezera jsme se vydali už zpět do České republiky, ale ještě jsme se ten den zastavili u jezera Zelenci, protože jsme to měli cestou. 

Strávili jsme zde také asi hodinu a poté jsme se vydali směr Rakousko, kde jsme přespali jednu noc v autě. 




DEN ČTVRTÝ 
(Podersdorf)

Naše poslední ráno jsme strávili u majáku Podersdorf. Přivstali jsme si a opravdu jsme tu byli už na svítání. Nikdo zde nebyl – jenom my a vycházející slunce.

Když jsme tu asi hodinu a půl proseděli koukáním na východ slunce, zamířili jsme zpět do České republiky, kde jsme byli okolo 11 hodiny odpoledne. 


TAKŽE SHRNUTO:
Tohle byl ve zkratce náš velikonoční víkend. Povedl se, počasí bylo úžasné, naše srdce zajásala. 


SLOVINSKO

TATRY / BŘEZEN

Posted on

Aneb o tom, jak se 2 prdlé holky vydají na otočku do Vysokých Tater 🙂

Tak toto je Barča 🙂 Je to moje dlouholetá kamarádka, která je pro každou špatnost. Již po tři roky jsme měly spolu tradici a každý rok jsme jezdily do Tater. Rok 2018 jsme bohužel vynechaly.

V pátek ve 11 dopoledne píšu Barče, jakou má o víkendu směnu. Ta mi odepisuje, že jde až v neděli na noční. „Baru, tak nechceš jet na otočku do Tater dnes??“ 😀 😀 V tom mi volá Barča, že ji neskutečně štvu, protože koupila lístky do kina a nemůž to zrušit. A že by tak strašně ráda jela, kór, když tam bude hezky. Nevadí řekla jsem, pojedeme jindy. Samotné se mi moc nechtělo a hlavně jsem neměla už ten den, kde sehnat mačky 🙂

V tom mi Barča ve 2 hodiny píše: „Prdím na kino, jedu!“ Jooooo!!! 😀 Úžasná zpráva! Jelikož je Barča z Prahy, tak obstarala mačky a já jízdenky. Toto byl snad ten nejvíc neplánovaný výlet 😀

No a tohle jsem já 😀
Zpět k výletu. Barče dávám instrukce, že jí vlak jede z Prahy ve 22:15. Barča v Praze poslušně nastoupila a já přistupovala v Kolíně. Cílová stanice Poprad-Tatry 🙂
Booože, jak mně to chybělo. V 7 ráno otevřít oči, utřít slinu na skle vlaku a vidět ten nádherný východ slunce, jak se opírá o vrcholky Tater 🙂 Tak moc jsme se těšily 🙂
V Popradu kupujeme jízdenku na TEŽku – 4eura a už si to pádíme dělat naše obvyklé první fotky z nástupiště TEŽ 😀
Den postupoval tak, že jsme dojely do Starého Smokovce a odtud jsme přestoupily na TEŽku na Štrbské pleso. Tam jsme povinně daly jedno kafe, koupily každá pohled (protože to je tradice posílát blízkým pohledy. Mimojiné jsem ráda, jak to vždy potěší 🙂 a už si to štrádujeme směr Popradské pleso. Cesta nám utíká, bavíme se, vtipkujeme. A vlastně to ani moc neklouzalo, což bylo výborný! 🙂 Docházíme na Popradské pleso a modré nebe se zmizelo. Tak jsme s Barčou nafotily pár fotek toho, jak si Barča užívá sníh! 😀 A že do něj skákala dobrovolně 😀
Na Majláthově chatě dáváme tu slovenskou klasiku (aneb smažák s hranolkama :D) Potom bereme každá pohledy do ruky a píšeme pozdravy z cest k nám domů 🙂 Počasí se začalo trochu vybírat, byla půl 1 odpoledne a tak jsme si řekly, jdeme na to 🙂 Náš cíl byl vrchol Ostrva, na který bylo nutno vzít mačky, pěkně to klouzalo.
Když jsme se vydaly na Ostrvu, tak se nám začal otvírat ten svěd pod námi. Byla to nádhera, protože se ukázala i modrá obloha a my si to opravdu užívaly. Nikde nikdo. Jenom my, slunce, čistý vzduch, sníh a hory všude okolo nás. Na Ostrvu jsme nedošly z toho důvodu, že Barču v polovině kopce vypovědělo koleno. Nedá se nic dělat 🙂 My si to totiž dáme ještě jednou na jaře! 🙂 Zdraví je zdraví 🙂 Každopádně doporučuji i hůlky sebou, protože je to docela svah a je dobré mít hodně opěrných bodů 🙂
Náš kopec. Ono se to nezdá, ale je to fakt prďák. A nebo jsem jenom citlivka já a vidím to jako prďák 😀 Ale prostě je to prďák 😀
Času jsme měly po slezení ještě dost, takže jsme se tak na půl hoďky vyslunily na chatě u Popradského plesa. Byla to nádhera. Já naprosto miluju ty turisty na Slovensku. Protože prostě – to máte úsměv od ucha k uchu, dají se s vámi hned do řeči, přejí krásný den, hezkou cestu, řeknou Vám něco ze svého života, prostě hodní lidé 🙂 A ještě Vám vynadají, když je zdravíte „dobrý den“ a ne „ahoj“ 😀
Když jsme se vraceli zpátky ke Štrbskému plesu, tak se nám obloha už začalo zatahovat. Ono taky hlásili slunečnou předpověď pouze na sobotu a neděle už měla být zase zatažená. Takže už se ten den připravoval na neděli 🙂 Medvěda jsme žádného nepotkaly. A to za tedn den jedna holčina v Tatrách medvědy už potkala. Už vylízají z brlohů 🙂
Jako naši další tradici jsme si ještě obešly Štrbské pleso, kde se oblačnost už začala mezi horma držet 🙂 Inu spokojené a vysmáté jsme sedly do zdejší hospůdky, daly růžového beefeatra s jahodami a až teprve potom jsme byly krásně vysmáté 😀 Člověk si to musí udělat hezký. A to koleno potřebovalo trochu promazat 😀

Jediné, co bylo takové naprd bylo to, že vzhledem k tomu, že jsem jízdenky kupovala až ve 2 odpoledne v pátek, nebylo už moc volných vlaků. Vlak nám jel až ve 23:25 😀 Co teď…nooo, povozily jsme se TEŽkou sem tam 😀 Skončily jsme pak ještě ve zdejší restauraci, kde dělají výýbornou pizzu a těstoviny! 🙂

Takže asi takto. Asi takhle krátce o krátkém, ale velice skvělém výletu s tou mojí super parťačkou 🙂 Doufám Baru, že koleno bude brzo v pohodě a vyrazíme ten malý kopeček pokořit 😀
A CO JSEM VEZLA DO TATER? 🙂
• Turistické mačky Singing Rock – RockPoint, Praha Poříčí
• Péřovou a Gore-Tex bundu (tu jsem nakonec ani nevytáhla)
• Rukavice, kulich, nákrčák
• Teplé kalhoty, termo prďáky nebyly potřeba 😀
• Termo triko s dlouhým rukávem a tílko
• Čokolády, sušenky, mimo to i jídlo a vodu 😀
• 20 euro – z čehož mi zbylo asi 8 (kdybych nechtěla utrácet za oběd a dobroty u Štrbského plesa, tak platím pouze 4 eura za TEŽku)
• FOŤÁK!!! 😀 😀

Tak brzy těpic při dalším výletu 🙂 A pokud byste měli zájem se na cokoliv zeptat, tak můžete na FB stránkách: Hana Jampílková photography a též mě můžete sledovat či kontaktovat na instagramu: hanajampilkova

Dolomity 10. – 12.1.2019

Posted on

V úterý 8.1. si píšu s kamarádem a do toho sleduju fotky na instagramu a zahlídnu, že jedna holčina, co ji sleduju je zrovna v Dolomitech a má tam samé sluníčko.

Tak jsem si musela u kámoše pofňuknout, že docela závidím a jela bych taky, protože u nás byla pořád mlha a v Krkonoších ani trochu sluníčka. Na to mi kámoš napsal: „Tak pojedeme teď o víkendu a dáme i pátek?“ Tak jsem nejdřív poslala plno vysmátých smajlíků. Potom následoval můj 5 vteřinový zásek a napsala jsem: „Tak JO!“

Ovšem, když jsem přišla v úterý domů, tak jsem snad tím začala uvažovat a říkala si, že jestli to má cenu, zda nemám šetřit, jestli se to vyplatí na takovou chvíli. Zda to nemáme nechat až na jindy, kdy si uděláme trochu plány. Tak jsme celý úterý se Štěpánem uvažovali 😀 Ve středu jsme si na to kejvli, že to teda fakt dáme! Štěpán mě musel trochu popostrčit a dát rozhodující slovo 😀

Ve čtvrtek jsem pobalila věci do batohu, zajela půjčit mačky a v půl 7 večer jsem odjížděla tradá Jihlava, kde se odjíždělo směr Dolomity 🙂 Přesněji do okolí Tri Cime di Lavaredo.


Cesta přes Rakousko byla v pořádku. Silničáři tam udržují silnice v naprosté parádě, takže nebyl problém. Navíc jízda přes noc má taky svou výhodu v tom, že silnice jsou takřka volné 🙂 V pátek v půl 5 ráno jsme dojeli na místo Lago di Landro, kde jsme zaparkovali a spali do 8 hodin. Ráno jsme mysleli, že si toto jezero cvakneme, ale tolik nás nezaujalo. V 8 jsme se tedy vydali na místo Malga Rinbianco. Zde jsme nechali auto a mířili si to směrem k chatě Rifugio Auronzo.

Cesta nahoru byla skvělá. Sníh se vůbec nepropadal, a tak nebyly v jednu chvíli potřeba ani návleky na nohavice kvůli sněhu. Přes noc bylo okolo – 17°C, takže vše bylo krásně zamrzlé. Vzali jsme to turistickou cestou k chatě nikoliv cestou pro cyklisty. Tak si to tak jdeme, kecáme a zjišťujeme, že nedostatek spánku je trochu znát 😀 Aneb turisti, co šli před náma nám docela utíkali. Ale nikam jsme nespěchali, protože jsme před sebou měli celý den 🙂
Asi po hodině a půl jsme dorazili na chatu Rifugio Auronzo, kde jsme si dali horkou čokoládu, která připomínala spíš horký pudink 😀 Stála 3 eura a já si prostě něco dát musela 😀 Je to tradice. Byla to zatím ta nejkrásnějí chata, co jsem kdy viděla. Myslím tím tedy hlavně uvnitř. Protože ty výhledy z ní jsou prostě neuvěřitelné 🙂 Dokázala bych tam za tím oknem zírat na krajinu hodiny. Asi po 15 minutách jsme nandali pro jistotu mačky a pokračovali ke kostelu, který je cca 30 min. od chaty.
Když jsme došli ke kostelu, tak jsme si udělaly povinné fotky a videa 🙂 Ostatně každý, kdo navštíví toto místo, tak si odtamtud odnese fotku toho kostela 🙂 U kostela jsme se zdrželi pouze pár minutek a pokračovali dál k místu Lavaredo Hütte, což bylo cca na dalších 30 – 40 min. cesty. My se strašně flákali focením, takže nám to občas trvalo hlavně z tohoto důvodu 🙂 U chaty jsme se nezdrželi vůbec. Obešli jsme ji a kousek nad ní jsme si dali svačinu. Bylo neuvěřitelné teplo a bezvětří 🙂 Takže se nám svačina protáhla.
Pak nám zbývalo už jen pár metrů k tomu, abychom došli k turistickému rozcestníku a měli jsme od sebe část hory Tre Cime. A to bylo neuvěřitelné. Ono ty Dolomity jsou prostě úplně jiné než Tatry, Alpy apod. Má to jiné tvary a člověk si prostě přijde oproti tomu skutečně jako velký prcek 😀 Byť to jsem v Tatrách a Alpách taky, ale tohle je prostě jiné 🙂 Doporučuji každému, aby se tam jednou podíval. Stojí to za to 😉 V plánu bylo na začátku výletu dojít až k chatě Dreizinnenhütte. Ovšem byli jsme vcelku dost unavení po naší cestě a nevyspání, tak jsme to otočili a šli zpět k chatě Rifugio Auronzo.
Kdy jsme došli k chatě Rifugio Auronzo, tak jsme se zastavili ještě na čaj. Bylo něco okolo 2 hodiny a nás napadlo, že počkáme v chatě na západ slunce, který odfotíme a půjdeme dolů. Na chatě nás tento nápad rychle přešel, už ani nevím proč, ale okolo půl 3 jsme se zbalili a šli dolů 🙂 Řekli jsme si, že si dáme radši někde v teple večeři a půjdeme spát. Vcelku jsme byli fakt už dost unavení 😀

Neskutečně moc mi ty Dolomity připomínaly Kanadu. Nemůžu si pomoct, ale ty vrcholky a jehličnaté lesy, to byla prostě druhá Kanada 🙂 Tak jsem si tak šla a jen jsem vzpomínala, jak jsem se před pár měsíci měla krásně (né, že by mi v tu chvíli krásně nebylo 😀 ) Ovšem Kanada je velká srdcovka. Už mi tam chyběl jen ten medvěd k dokonalosti 😀 Okolo 4 hodiny jsme došli k autu. A říkáme si, co tedy dál. Dojeli jsme do města Misurina k jezeru Lago di Misurina, protože to jsem si chtěla v podvečer cvaknout 🙂 Je to celku krásné horské středisko. Udělala jsem pár cvaků a šli jsme hledat, kde zaparkujeme tuto noc a kde tím pádem přespíme 🙂 V aplikaci Park4night jsme si našli, že neplacené parkoviště, které slouží i přes noc je u stanice lanovky Rio Gere. Tam jsme tedy na tuto noc zaparkovali 🙂
K večeři jsme si dala Stek z lososa od Adveture Menu, protože to je to dobrý jídlo na cesty. A jako dezert byla margotka (no nežijeme si špatně 😀 ). V půl 6 už jsme byli nalezlí ve spacácích. To už jako jdeme spát? 😀 Únava je únava no. Ovšem spát se hned nešlo a kecalo se. Blbý je v tom to, když je venku -17°C a kecá se. Což znamená, že člověku se chce pořád na malou nebo teda aspoň mně 😀 😀 Takže jsme si asi okolo 7 došli naposled ven a řeklo se: A jde se spát! Ať další záchod zaspíme 😀 😀 Nesnáším, když mě to ve 3 ráno třeba přepadne a vylezte si pak ven do těch -17°C 😀
Druhý den jsme se vydali k vodopádu Cascate di Fanes. Zaparkovali jsme na parkovišti Sant’Uberto a odtud jsme vycházeli. Výlet byl ze začátku totálně naprd. Měli jsme oba problém s mačkama 😀 V jednu chvíli jsem fakt myslela, že se na to už opravdu vyprdneme, protože lízt zamrzlou ferratu bez maček, to fakt ne! 🙂 Ovšem mačky dostaly rozum a po chvíli šlo vše zase jak po másle 🙂
Nejdřív jsem na jedné vyhlídce vystavovala svou prdel na pár fotek 😀 😀 A pak se teprve mohlo jít dál 😀
Ten den nemělo svítit sluníčko, mělo být hodně pod mrakem. Den byl úplně jiný. Bylo polojasno, krásné teplo 🙂 A ten vodopád byl prostě úchvatný. Já snad nikdy v životě neviděla v zimě zamrzlý vodopád. A je to nádhera stát uvnitř vodopádu a koukat, jak jsou všude okolo mne rampouchy a led 🙂 Celkově jsme potkali za ten den na naší trase tak 5 lidí, což bylo fajn. Co není fajn je to, když stojíte na ledu a slyšíte ten zvuk, jakože tu za pár vteřin nebudete, páč se led propadne 😀

Po výletu jsme se vydali k jezeru Lago di Dobiacco a celé si ho obešli. Dali jsme si malou sváču a mířili směr domov. Do Jihlavy jsme dorazili o půl 11 večer, padli do postelí a kámoš si mohl konečně v posteli roztáhnout nohy 😀 On totiž poprvé chrápal ve spacáku dva večery po sobě a bylo to na něj moc a co mu vadilo nejvíc bylo to, že si prostě nemůže rozháhnout nohy, ale musí spát jak žížala 😀
Výlet to byl úžasný! 🙂 Ono ty neplánované výlety jsou prostě vždy skvělé! 🙂 Dál mě čeká asi výlet do Tater, Krkonoše (ale to je klasika), Slovinsko, Skotsko, Nepál, Dolomity a mnoho, mnoho dalšího 🙂 Užívejte života, mrtví budete dlouho, tak ať si neužívají jenom červi 🙂

Fotky: @Hana Jampílková, @Štěpán Žilinec – ty, na kterých je moje maličkost! 😀 A že se mu povedly co 🙂

KRKONOŠE 25.11.2018

Posted on

26 KM, 6H 35MIN. (BEZ LANOVKY) 😀

Před dvěma týdny jsem se Štěpánem vyrazila na hory. Dali jsme si okruh 34 km a byli jsme fakt nadšení z toho výletu 🙂 O týden později mi Štěpán píše, že s ním a s Airou chci jít opět na hory. Tak jsem řekla, že možná jo, ale že víkend nevypadá nadějně, maximálně tak neděle. Štěpán řekl, že oki a že mě dyžtak v ten den v 6 ráno vyzvedne … ?? Tak jsem mu hned jako žena rázně řekla, že takhle teda ne, že se chci vyspat a že chci až v 7 vyrazit 😀 Tak mi na to Štěpán napsal, že už pro něj nejsem horská holka, ale rozmazlená princezna, co se musí vypat 😀 No stejně se vyjelo v 7 😀 Tak bylo domluveno, že si dáme vědět. Celý týden bylo v Krkonoších naprd počasí. V sobotu bylo vcelku dobrý ráno, ale hned okolo 9 hodiny se to zatáhlo.

Ovšem protože nám nezkazí náladu ani špatné počasí, řekli jsme si, že prostě půjdeme i kdyby mělo být v neděli ošklivo a mlha. V sobotu večer předpověď hlásila mráček a za ním sluníčko 😀 (pro mě velice nadějné počasí). Tak jsme si říkali, že to tak špatné asi nebude.

V neděli v 7 ráno mě Štěpán vyzvednul a tradá Pec pod Sněžkou – Zelený potok. Stavíme na parkovišti a já koukám kudy začneme. Chtěla jsem jít totiž novou trasu a tak nějak jsem věděla, že prostě po žluté podél potoka. 

Tak jsme šli podél potoka, ale po pár krocích jsme zjistili, že jdeme ze špatné strany. Nevadí, tak to bude asi na druhou stranu a doleva. Tak jdeme trasu č. 2 a po pár krocích zjišťujeme, že opět jdeme špatně 😀 Až na potřetí bingo, hurá, jdeme správně 😀 Opustili jsme Pec a jdeme v takovém údolí. Na mapě bylo psáno, že za mostem doleva. Takže za mostem jsme zabočili doleva. Zjistilo se, že to bylo opět špatně a tentokrát jsme si zašli zbytečně kus do kopce 😀 Ale o tom ty výlety přece jsou! 🙂 Tedy nejsou o tom, aby si ze mě Štěpán dělal srandu, že co jsem to za horskou holku, když neumím ani pořádně odbočit…… 😀 😀 Ale o tom, že se člověk prostě stěme, i když to je špatně 🙂 

Ono za mostem byl totiž další most a až na něm se odbočovalo (ten ale v té mapě nebyl! 😀 Proto ta chyba). 

A aby toho nebylo málo, tak jsme si zašli ještě jednou 😀 Opět to prý byla moje chyba, ale opět říkám, že to není možné 😀 Po lesní cestě vyjdete na asfaltku a jdete opravdu pár metrů po ní a zahnete doprava na Richtrovy boudy. No vyjdete asi 4 schody a hned zabočujete doleva. Jenže tam byla cesta i doprava a já si té doleva nevšimla. Ovšem! Kdybychom si neprošli tu jednu cestu zbytečně, necvaknu Aiře tuto fotku: 

Takže jsme si těch pár metrů po asfaltce dali ještě jednou. Opět jsme odbočili doprava a tentokrát už správně doleva 😀 Už jsme na své cestě a začíná se vyjasňovat 🙂 Nad námi modrá obloha a za sebou jsme nechávali tu inverzi. Já se tak těšila, co uvidím. Samozřejmě, že i Štěpán byl natěšený. Opět nastalo to moje takové to…jak to říct. No prostě. Bála jsem se, že vyjdu nahoru a zatáhne se, tak jsem fotila prostě všechno. Co kdyby náhodou že 🙂 
Pak se před námi ukázal trošku prďák kopec, no možná jen takový prďáček. Štěpán ho vyběhl rychle, ale to protože mu Aira pomáhala. Já si to šla hezky pěkně bez pomoci 😀 😀 

Po chvilce jsme se dostali na asfaltku k Richtrovým boudám a za chvilku jsme byli u nich. To počasí bylo opravdu úžasné. Jasno pořád zůstávalo a všude okolo nás byla inverze a bylo to vážně nádherné. Šli jsme 1 km asi hodinu, protože jsme pořád fotili 🙂 Od Štěpána jsem pořád slyšela, jak je to super cesta, úžasný den apod. Jsem ráda, že jsme jeli! 

Došli jsme k Výrovce 🙂 Tam jsme udělali pár fotek Airy. Ona je ale strašně zbrklá, takže vyfotit ji je nadlidský úkon. Ovšem něco se přece povedlo. Zásluhy za to má taky losos, kterého držel Štěpán v ruce 🙂 Pokračovali jsme dál směrem k Luční boudě. Před náma byla mlha, ale do té se pokoušelo dostat i slunce. To se taky povedlo. Ušli jsme pár metrů a došli jsme do místa, ze kterého jsem byla úplně bez sebe. Tedy, aby to bylo správně řečeno, došli jsme nad tu mlhu. Tudíž pod námi byla inverze a nad námi nádherné jasno a slunce 🙂 Není nic krásnějšího 🙂

Hned jsem to všechno začala cvakat, protože to bylo úžasné. 

Tato nová cesta se mi moc líbila, protože jsem viděla Luční boudu trochu z výšky. Jinak než jsem zvyklá. Byla to nádhera. Přišlo mi to, jak z jiného světa. Fajn na tomto výletu bylo také to, že jsme nepotkali cestou moc lidí. Buď to bylo tím, že u nás dole bylo hnusně, a tak si většina lidí řeklo, že na horách bude asi taky nebo prostě byla neděle a lidem se už nechtělo. Kdo ví 🙂 

Na Luční boudě jsme si dali tak 15 min. pauzu. Najedli jsme se, dali si něco sladkého a pokračovali dál, protože jsme před sebou měli ještě tak půlku trasy 🙂 Ale s časem jsme byli spokojení, šlo nám to opravdu rychle. Cesta od Luční boudy už byla trochu těžší, protože jsme šli už více sněhem. To je samozřejmě náročnější, než když si to člověk ťape po vyhrnuté cestě. Za chvilku jsme byli na Kozích hřbetech, kde jsme už potkali více lidí. Cvakli jsme tam nějaké fotky a pokračovali dál dolů. 
Co se týče psa, kterého máte přivázaného k sobě a cesty dolů, jako jsou Kozí hřbety, tak tento kopec dolů je pro člověka docela „sranda.“ Aneb musíte tak nějak běžet s tím psem 😀 A to se po ledu, sněhu a kamení běží špatně. Žádný držkopád nafocený ale nemám 😀 

Když jsme seběhli z Kozích hřbetů dolů do Špindlerova mlýna k hotelu Horal, pokračovali jsme dál směrem do Pece pod Sněžkou. Od Horalu jsme to vzali po zelené přes Svatopeterský potok. No. Co dodat k tomuto kopci 😀 Před námi byl velký kopec. A já nahlas Štěpánovi říkala: „Ale to nejdeme přece tam nahoru, vždyť podívej na tu výšku, to je blbost.“ V hlavě mi ale zase šrotovalo: „No jo, ale my teď šli celou cestu dolů a Výrovka je směrem nahoru. To půjdeme stopro tam.“ Pořád jsem tomu ale nechtěla nějak věřit. Tentokrát jsme byli vcelku unavení, takže kopec nahoru šel vcelku pomalu 

Jestli doporučuji či nedoporučuji tento kopec. No, je to kopec, kde píšou, že je to od Špindlu na Výrovku 3,5 km, ale mě to přišlo jako 7 km. Buď jsem byla tentokrát dost unavená a nebo to bylo tím zmrzlým sněhem, který pod nohama ale pořádně klouzal, takže se šlo pomalu a co dva kroky, to půl kroku dozadu 😀 

Vyprávět Vám o tom, jak jsem se táhla za Štěpánem a Airou jako smrádě s výrazem K.O. a dupala jsem do toho sněhu jak dřevorubec (říkal Štěpán, který se mi v jednom kuse smál), nemá cenu Vám vyprávět. To totiž se mnou musíte zažít 😀 Já sice Štěpánovi celou dobu vysvětlovala, že musím trochu dupat, abych nesjela po tom sněhu dolů, ale to bylo prd platný, smál se mi tak, jako tak 😀 Ač jsem toho měla už plné zuby a Štěpán se mi neustále smál, tak jsem se musela smát taky 😀 A to mě zpomalovalo ještě víc, protože já když se moc směju, nemůžu jít. A to jsem šla často smíchy až do kolen 😀 Takže hlavní je si to užít! 🙂 

Když jsme se konečně vyškrábali nahoru (a to už bylo po západu slunce a celkem zataženo), tak se nám teprve ukázaly výhledy. Byla to krása, ale příště půjdu tento kopec spíše dolů. Nebo si počkám až bude léto či pořádná zima a sníh. 

Hurá. Tak jsme po 2 hodinách došli na Výrovku. Jo a ještě jedna věc. Pokud byste tento kopec chtěli čemu přiblížit, tak kdo znáte od Horalu cestu po červené na Kozí hřbety, tak to je asi taková cesta, jenom 3x delší a ještě po zmrzlém sněhu 😀 

Z Výrovky jsme to už běželi směrem do Pece, protože se už rychle stmívalo. Já jsem se hned za Výrovkou stačila 2x rozplácnout na zemi. Štěpán podotkl, že technika mých pádů je natolik dobrá, že je rád, že mě z té země nemusí sbírat a zvládnu to sama 😀 

Cesta byla nekonečná. Poslední úsek v lese byla už hodně tma. (Čelovky jsme tedy nevytáhli, zvládli jsme to bez nich). Když jsme došli k autu, byli jsme rádi, že jsme u něj 😉 26km bylo fajn, ale tentokrát jsme z tohoto výletu byli poněkud unaveni. 

Plán na příště zní, že si dáme opět do těla, ale už jenom takových 20 km (protože v tom sněhu se opravdu špatně šlape. A já předpokládám, že ho tam příště budu už hodně). 🙂 Mnoho z Vás by mohlo říct, že jsme blázni, proč chodíme tolik, když nás pak bolí nohy atd. Já bych řekla, že o tom ty hory jsou. Člověk nemůže přijít odpočatý. Tedy takhle, přijde odpočatý! Vypne psychicky. Na toto jsou hory úplně nejlepší odpočinek. Pročistíte hlavu, vynesete odpadky. 
A to, že nás pak bolí nohy a prdel, to znamená, že rostou svaly 😀 😀 Nás to baví 🙂 Navíc jsme oba zvyklí chodit po horách, takže 26 km je pro nás vlastně pohoda 🙂 

A další plán? No, čekám na signál, ten z Krkonoš nepřichází, a tak čekám dál 😀 Plán zní tak, že až bude v Krkonoších trochu fajn počasí a ten sníh, tak vyrazíme na novou trasu buď 20 km dlouhou a nebo 18 km dlouhou. Počítám s tím, že sníh už bude na horách dost (to jsem opravdu optimista v dnešní době) a že se nám nebude chtít 30 km brodit sněhem, proto jen 20 km či 18 km 🙂 I tak to bude stát za to. 

Užívejte si prosince, Vánoc apod. A já jdu hledat inspiraci na další výlety 🙂 

Foto: Štěpán Žilinec 

Z CESTY: Třeba to někomu pomůže na cesty. Pouze info o cestě a o tom, co sebou nosím. 

  • TRASA: 26 km (Špindlerův mlýn Zelený potok – Richtrovy boudy – Výrovka – Luční bouda – Kozí hřbety – Hotel Horal – Svateopeterský potok – Výrovka – Richtrovy boudy – Pec)
  • ČAS: 6h 35 min.
  • NEJHORŠÍ ČÁST TRASY PRO MĚ: Svatopeterský potok
  • FOCENO: Canon 5D Mark II. + Canon 24-70 mm f/2.8. L USM II.
  • OBLEČENÍ, KTERÉ JSEM MĚLA: Boty Asolo Fandango GV ML + kulich KAMA + kalhoty Direct Alpine (nezateplené) + spodky DEVOLD expedition + bunda SAM73 + vršek termoprádlo DEVOLD expedition rolák + merino ponožky 
  • CO BYLO V BATOHU ZA DOBROTY: milka + hroznový cukr + papriky + 2 sušenky + 2 housky s něčím uvnitř + pití (citronová šťáva)
  • BATOH: Manfrotto Off road Hiker 30L (nejlepší outdoor bágl s úložákem pro foťák)

ŘÍJEN V KRKONOŠÍCH

Posted on

Po návratu z Kanady jsem nutně potřebovala do Krkonoš, protože mi Krkonoše neskutečně chyběly 🙂 V práci mě uháněla kolegyně Káťa, že prý, kdy ji vezmu do těch Krkonoš. Tak jsme si vyrazily společně s mojí vedoucí 6.10.2018 na Pramen Labe. Káťa po horách nechodí, tudíž mě prosila o nějakou lehčí cestu. A kterou jinou jsem mohla vybrat, než tu nejrychlejší v Krkonoších, ze které je toho hodně vidět. Aneb z Horních Míseček k Vrbatově boudě.

Ještě bych chtěla dodat, že v této práci jsem potkala vlastně svou první vedoucí, se kterou takhle drandíme po horách. Doposud jsem neměla žádného vedoucího / vedoucí, co by se mnou vyrazili 🙂 Jsem za ni ráda 🙂 Všechno jsme si domluvily a řekly si, že v 9 hodin bouchnou dveře od auta a vyjede se… 😀 😀 😀 Vyjelo se v půl 10. Tak přece znáte nás ženský. Navíc jsme se sjížděly ze všech koutů Středočeského kraje, takže to zavinila hlavně pomalá doprava na silnicích 😀

Ty začátky v horách bývají ze začáčtku asi nuda. Teda hlavně pro ty, kteří tam začínají chodit. Les, dobu jdete v lese, zase les, jenom les. Pak jsme se dostaly už do fáze, kde začínají výhledy a na Kátě bylo vidět, jak už ji blikají oči 😀 „Jéé to je nádhera. To je vážně úžasný, jak je všude vidět a ty výhledy.“ Pak následují povinná foto 😀 (Což znám velice dobře, protože když jsem začínala chodit po horách, tak jsem fotila každý roh, kde bylo už něco vidět :D). 

A toto je nejlepší odměna pro člověka, co tahá ostatní na hory – velikánské úsměvy od ucha k uchu 🙂 Byť je to občas náročné.

K našemu prvnímu bodu jsme došly vcelku rychle. Na Vrbatovce jsme si daly malinovku, daly něco ze svých dobrot a pokračovaly dál. Káťa říkala, že by možná už dál nepokračovala, že by to pro dnešek stačilo. Ale ukecaly jsme ji na nadcházející rovinku a krásné výhledy 😀 A nekecaly jsme. Ono totiž to po Vrbatově boudě opravdu je rovina nebo cesta dolů 🙂 Tudíž si odfrknete (pokud Vás to nahoru zmohlo). Brebentily jsme, cestou jsme se povinně fotily a užívaly krásného dne 🙂 

Pak přišla ta chvíle, kdy jsem otevřela boční kapsu, která je určená pro foťák a z ní mi na zem vypadlo rybní oko (objektiv). Když mi spadl….tedy, když mi kamarádka hodila v Tatrách s foťákem a s objektivem a oboje se to rozpadlo na jinou stranu, tak vše přežilo 😀 V Krkonoších na rovině mi upadne rybí oko a je konec 😀 No konec. Když to opravím, budu ho moct používat dál. A bez rybího oka si nemůžu dělat přece pořádný horský selfíčka, takže oprava bude 😀 😀

Došly jsme až k Labské boudě, kde byl Václavák. Ono byla sobota, bylo nádherný počasí a tak, stejně jako nás, napadlo všechny jít na hory. Tady jsme se zdržely jenom chviličku, protože ono lenošit dlouho je špatný, člověku se pak moc nechce jít 😀 Léňa, jako zdatná horalka už, co má Krkonoše taky trochu nachozené nás pořád popoháněla kupředu. No a nejvyšší se prostě poslouchat musí, takže jsme vyrazily 😀 😀

Štrádujeme si to k Prameni Labe. Vedro, lidi, vedro, lidi – člověku pak ta masa lidí občas i kazí tu náladu v těch horách 😀 Ale člověk se musí umět přizpůsobit 🙂 Docházíme až k Prameni Labe, kde Káťa potkala své sousedy z vesnice (jak je ten svět malý). 

Zde jsme si řekly, že už naši cestu ukončíme a půjdeme zpět. Káťu jsme od sousedů musely odtrhávat nebo by tam klábosila ještě dnes 😀 Ale takhle to je přece všude. Celý život bydlíte ve stejný vesnici, ale nejvíc si toho máte říct až na těch horách 😀 
Celou cestu nám svítilo nádherně slunce, že to bylo chvílema i na tričko. Cestou zpět jsme si pak zajely ještě na oběd do Čisté u Horek, kde je úžasná restaurace U Červinků, ve které výborně vaří! 🙂 Nebo aspoň my máme dobrou zkušenost.

———————————————————————————————-

Další výlet jsem podnikla hned další víkend 13.10. s dalšíma čtyřma kamarádama. Lukáš, Maruška, Janča a Katka. Bylo nás pět 🙂 Na parkovišti Medvědín jsme zaparkovali a vyšli vstříc nahoru na horu 🙂 Šli jsme trasu, kterou jsem už jednou šla, a to v zimě. A upřímně mě tato trasa na podzim nějak neuchvátila 😀 Ovšem těším se tam moc zase v zimě. Tentokrát jsme to na Dívčí kameny vzali nejdříve před Davidovy boudy, Moravskou boudu, bývalou Petrovku a tak dále. 

Musím uznat, že všichni nasadili na začátku velké tempo. Tedy ono se jich to tempo drželo celou dobu 😀 Proto jsme naši trasu měli opravdu rychle za sebou. Když jsem tam byla naposled v zimě, tak jsem se strašně zdržovala kocháním a focením. Né že by se tady nefotilo a nekochalo, ale prostě (no vzhledem k tomu, že jako fotograf strašně brzdím ostatní, tak tentokrát jsem nebrzdila, protože jsem moc nefotila). 😀 

U Dívčích kamenů jsme dali povinné foto 😀

Cestou nahoru jsme potkávali mnoho lidí a mnoho dětí. Strašně se mi líbí, jak někteří rodiče děti motivují do hor. Moc se mi líbilo, jak jeden malej klučina, cca tak 6-7 let tam pořád popoháněl maminku a měl radost z toho, že vidí Sněžku 🙂 A krásně si to štrádoval po svých. Prostě šikula. Pak jsme kousek dál potkali zase tatínka, který nesl na zádech holčičku, cca tak tak 5-7 let. A zeptal se jí: „Tak co, bolí tě nohy?“ 😀 Taková krásná věta, která mě prostě rozesmála. Holčička samozřejmě odpověděla, že nebolí, tak ji tatínek navrhl, co kdyby to tedy zkusila po svých. To že ne, má lepší výhledy prý 😀 Čiperka! 😀 

Došli jsme před Mužské kameny k Martinově boudě, a tam jsme si dali oběd. Kyselo tam vaří dobré a taky výborný smažák 😀 Cestou jsme fotili, povídali, co je nového. Protože Janču jsem viděla naposledy před rokem. Máme spolu takovou tradici, že se vidíme 1x za rok 😀 Ale doufám, že ji tento rok ještě stihneme porušit, protože jsme domluvené na další výlet! 🙂 Doufám, že tentokrát bude moct i její čtyřnohý parťák. 

No a dál? Co dál, nic dál 😀 No prostě den to byl úžasný. Pro mě jako pro fotografa takový naprd. Bylo děsný azuro 😀 Já prostě za azura obvykle nerada fotím. Možná v zimě mi to ani tolik nevadí, jako na podzim, kdy mi ty barvy tolik nehrajou, jak bych ráda. Jsem frfňa.. 😀 Když jsme došli k autu, tak jsme si řekli, že bysme ještě mohli zajet na Medvědín nahoru. Zajet? No tak nevyužijte lanovky, když ji máte zadarmo.. 😀 
Jo po XX letech jsme se svezla lanovkou. Bylo to jako fajn, ale já vám nevím. Já prostě raději po svých. Vzhledem k tomu, že se tam většina lidí vyveze jen proto, aby si nahoře dali něco dobrýho, vyfotili se u hollywoodského nápisu.. 😀 Za to mi přijdou ty peníze za lanovku moc no, když tam jedou někteří jen kvůli té půl hodině, co tam nafotí selfíčka a jedou pak dolů 😀  Ale každý dle svého gusta. Příště si to s Jančou prý vyběhneme pěkně 😀 

My jsme si tu fotku museli taky udělat. I když teda já ji nemám 😀 Aspoň mám důvodu, proč si to vyběhnout. No a nějak takhle jsme zakončili náš den. Vcelku fakt brzo. Opravdu jsem byla doma fakt rychle.

———————————————————————————————-

Ještě ten den píšu své sousedce Nikče, že se mnou CHCE zítra vstávat ve 3 ráno a jet se mnou na východ slunce na hory 😀 No jo, ono se jí ale fakt chtělo. Skákala radostí. Nikča, to je…to je, ach ten německý soused…15letá či 16letá sousedka z naší vesnice 🙂 Má moc ráda přírodu a hlavně se skvěle učí s foťákem. Fotí vlastně jenom v lese a lesní zvířata. Srnky, daňky, jeleny, prostě vše, co se v lese pohybuje. Často si na fotku čeká x hodin a pak to je nádhera, co cvakne 🙂 Upřímně bych ji mohla závidět. To, co fotí ve svých letech jsem já neuměla 😀 

No ale k výletu. Ráno jsme někdy o půl 4 vyrazily směr Horní Mísečky. Tento měsíc jsem se opravdu motala pouze okolo jednoho místa 😀 Na Mísečkách jsme nechaly auto a vyrazily nahoru. Už s ní nikdy nejdu 😀 Vyprávěla jsem jí cestou o tom, jak tu občas chodím sama na východy a jak se v té tmě a v tom lese bojím. Samořejmě, že mě začala strašit. Najednou jsme slyšely všude různé zvuky. Určitě nikde nic nebylo slyšet, ale naše domněnky byly veliké 😀 Já se pořád do té tmy za nás otáčela. Nikča měla po chvíli taky staženou prdel a pořád říkala: „Proč se otáčíš tam dozadu? Neotáčej se.“ 😀 😀 Prostě to byla sranda. 

Došly jsme k Pančavskému vodopádu už za dobré viditelnosti. Vlastně, když jsme přicházely už k Vrbatově boudě, tak bylo dost vidět a nás už strach přešel. U Pančavského vodopádu rozbalujeme stativy a dáváme na tě své druhé ruce 😀 Aneb pro mě je foťák moje druhá ruka. A zdravíme se dalšími fotografy, co měli stejný nápad jít fotit zrovna sem.

Když stojíte nad Pančavským vodopádem, tak pod Váma jsou různé keře a propast. Né nijak veliká, ale prostě propast, kde si dáváte pozor na krok. Tudíž, když jsme hledaly, kde se nám bude nejlépe fotit, šly jsme blíž dolů k tomu vodopádu právě těma úzkýma cestičkama. Já si to šla opravdu velice pomalu. No zjistila jsem, že tam to nebude ono, tak jsem se vrátila zpět nahoru. 

Já si nesla sebou ještě kalendáře, které tam pro Vás nafotím. Aby totiž to mělo nějakou …..jak se to říká? …no nevim 😀 No prostě, že nafotím kalendáře jooo. Tak fotím, fotím. Dofotím. Kalendář položím na 2 vteřiny na zem. V té 1,5 vteřině fouknul vítr a kalendář se mezi ostatními fotografy kutálel dolů k vodopádu a ještě dál. A ten sprint, který jsem najednou bez starosti a nějakého strachu dala mezi těmi keři byl jistě k popukání 😀 Doprovázeno mým křikem: „zastavte ho, chyťte ho, zastavte ho, pozoor“ – vždy si se mnou dovezete nějakou vtipnou příhodu, když se mnou jdete na hory 😀 Naštěstí ten kalendář vletěl před foťák jednomu z fotografů, co jistě fotil svou nej fotku. Tímto se mu omlouvám a zároveň děkuji, že ho chytnul 😀 

Celá rudá na prdeli (kdy jsem dala celým Krkonošům o sobě vědět, že tu zrovinka jsem) jsem se vracela s Nikčou zpět k autu. Cestou jsme se zastavily u jednoho místa, kde jsme si vzájemně cvakly nějaké fotky 🙂 Cvakaly jsme to docela dlouho. Ale čas nás netrápil, na horách bylo krásně, byly jsme tam o samotě, tak proč ne 🙂 

Tak takhle nějak bylo v říjnu 🙂 Víc jsem toho nestihla. Teď jsem akorát Máru poslala do lázní, kde se o něj dobře postarají. Vyčistí ho, odpočine si tam a pak mi ho fešáka vrátí zase zpět 😀 Už se nemůžu dočkat až mi přijede a vyrazíme spolu zase na nějaký ten výlet do Krkonoš. No na nějaký ten výlet, že jich bude 🙂 Brzo doufám nastane zima a hlavně proto jsem Máru poslala do lázní, aby si odpočinul před tím, co ho se mnou čeká 😀 Samé zimní Krkonoše, Tatry a tak dále 🙂 

Nejvíc se těším na výlet do Tater, kde v pořádné zimě vyšlapu až do 2300 m.n.m., což jsem v zimě v Tatrách takhle nikdy nebyla 🙂 Moc se na to těším! 🙂 A když už vím, co pojede za partu. No jéééje, horské holky se mají prostě fajn. Zatím se mnou jedou jenom samí chlapi 😀 😀 

Mějte se krásně a u dalšího výletu se těším! 🙂

Jo a ještě dotaz (tím aspoň poznám, že to fakt čtete až do konce 😀 :D). Byl by zájem, abych do svých výletů zahrnovala také mapy, jaké trasy chodím? Po jaké barvě se jde a tak? 🙂 Díky. Dát vědět mi to můžete na FB: Hana Jampílková či Hana Jampílková photography či na e-mail hana.jampilkova@seznam.cz

KANADA MÝMA OČIMA II.

Posted on

PROTOŽE STRAŠNĚ RÁDA VYPISUJI, TAK MUSÍM POKRAČOVAT UŽ V DALŠÍM PŘÍSPĚVKU 😀

  A jak bylo zmíněno v předešlém příspěvku. Datluju strašně moc a proto se mi to už nevešlo do jedné aktuality 😀

V podzimních dnech je vidět, když přejíždíte z Banffu do Jasperu. Dýchne na Vás už ta zima. U Jasperu je více sněhu, ledovce a prostě ta příroda mi přijde trošku jiná. Samozřejmě, že náherná je, jenom prostě je to jiné. To poznáte 🙂

Cestou jsme zastavili u Glacier Discovery Centre, což je místo ze kterého se můžete vydat autobusem na Athabasca Glacier. Tedy kousek k němu. Dál Vás až k ledovci doveze druhý autobus. Cenově to ale přijde na velkou sumu, tudíž jsme se nejeli podívat až k němu. Vůbec mi to ale nevadilo. Sedli jsme si na terasu a vyhřívali se na sluníčku. Za chvilku jsme pak pokračovali dál, protože čas se posouval kupředu. Taky jsme cestou potkali Glacier Skywalk, což je vyhlídka za velké peníze. Podle mě je lepší zastavit si o kousek vedle a odfotit to odtamtud. Sice nemáte takový dobrý úhel jako na vyhlídce, ale zase je to zadarmo. Ovšem každý dle svého gusta 🙂 
Glacier Skywalk a Glacier Adventure (což je ten ledovec, ke kterému Vás doveze autobus) jsou přes zimní období uzavřené. Aspoň to tak píšou v prospektech 🙂

K večeru přijíždíme do Jasperu a jdeme ještě zjistit, kde mají informační centrum, kde nabereme nějaké mapy. Mrkneme i po zdejších obchodech. V autě pak vybíráme, kde ten den přespíme. Rozhodli jsme se pro kemp Snaring, kde zaplatíte za kemp jenom něco přes $15 bez ohniště. Toto byl třeba kemp, kde nebyla budka a v ní někdo, komu byste zaplatili. Byl to kemp, kde jste přijeli, vybrali si místo (pokud tam nějaké bylo) a došli jste na začátek kempu ke stříšce, kde jste si vzali potřebnou obálku, na kterou jste vyplnili: svoje inicály, jak dlouho tam hodláte spát, jakou částku vhazujete do obálky a tak dále. Na obálce byla i část, kterou jste si odtrhli, napsali jste na ní to samé, co na obálku a ten útržek pak přicvakli u sebe na kempovacím místě. Obálku s částkou jste pak hodili do zapečetěné přihrádky, co byla u stříšky.

17.9. – Přes noc bylo -6°C, ale mně to nevadilo. Do Kanady jsem byla vybavena perfektně. Teplé oblečení muselo být. Ráno jsme pak vstali velice brzo, protože hlásili dobré počasí. Takže jsme toho chtěli stihnout hodně. Ráno jsme se jeli projet k jezeru Jasper Lake a Talbot Lake. Cestou jsme potkávali místní zvířata. I jednoho vlka, ale toho bohužel na fotce nemám.

Častokrát jsme potkávali horské ovce na silnicích, jak lížou sůl ze silnice. Prostě se nebojí. Když je potáte na silnicích, tak je v klidu objedete. Přesně tak, jak to dělají všichni ostatní 🙂 Upřímně mě fascinuje ta doprava v Kanadě. Já za celých 25 dní jsem asi pouze 1x uslyšela, že se někdo vytroubil. Jinak nic. Všichni se tam respektují, nikdo se nikam nežene. Například byla křižovatka, kde na všech 4 stranách byla STOPKA. Řeknete si, že asi bude platit přednost zprava. Nikoliv. Tam to fungovalo tak, že se prostě nějak navzájem pustili. Mávli na sebe rukama a jelo se. Nikdo se nevytruboval, aby mu naznačil: „Hele dělej, už si pustil 2 auta, musíme jet taky my.“ To vůbec ne. Prostě vše v pořádku. Nepředstavitelné že 🙂

Další zastávkou toho dne bylo jezero Maligne Lake. To jsme si kousek prošli a pak jsme pokračovali dál na Bald Hills. Odtamtud byly krásné výhledy na Maligne Lake a okolí. U všech jezer (Moraine Lake, Lake Louise, Lake Minnewanka a i tady) je možnost vyplout si na loďce po jezeru. Ceny se pohybují okolo $100 😉 Ten den bylo vážně nádherně. Po několika dnech jsme šli túru jenom v tričku, byla to krása 🙂 

Vzhledem k tomu, že jsme vyšli brzo ráno, tak jsme byli po odpoledni z výletu zpět a přemýšleli jsme, co dál. Vyrazili jsme tedy k vodopádu Athabasca Falls. Tento vodopád je hned u cesty a je neskutečně profláklý. Pokud tam jedete okolo odpoledne a kór když je hezky, tak těžko se prorvete mezi tím davem pro dobrou fotku 😀 Opravdu je tam narváno. 

Ten den jsme kempovali v kempu Wapiti. A ještě před tím, než jsme šli spát, jsme si zašli na menší túru okolo Pyramid Lake. Z něj fotky ovšem nemám 🙂 

18.9. – Počasí se pěkně kazí na několik dní, tak si říkáme, jak s tím naložíme. Ovšem s plným žaludkem se nejlépe přemýšlí. Proto vyrážíme na snídani, kde zjistíme, že skoro celá restaurace je plná čechů. Jak už českých turistů nebo čechů, co tam pracují 🙂 Servírka, co nás obsluhuje nám vypráví, že tam už žije 3 rokem a že se má skvěle a o návratu domů rozhodně nepřemýšlí. My se nakonec rozhodujeme, že se vydáme skoro 700 km daleko, a to k Watertoon Parku, protože tam hlásí krásné počasí. Všude v okolí má být škaredě. Watertoon Park je na hranici s USA, kousek od Montany. Takže den máme opět cestovatelský, skoro celý den jedeme. 
Ten den jsme nedojeli do Watertoon Parku a přespali na parkovišti v autě. To byla asi zásadní chyba. Zjistila jsem, že mi nedělá spaní v autě prostě dobře. 

19.9. – Když jsme se tento den probudili, ještě jsem se cítila v pohodě. Dojeli jsme k jednomu kostelu, jehož jméno se neříká (opět si ho nepamatuji) a jeli směr Watertoon Park. Tam to začalo. Opět mě neskutečně chytla bolest zad a hrudníku. Už jsem si říkala, že mám snad infarkt 😀 Jenže to bolelo tak, že jsem nebyla schopna pohybu. Dojeli jsme do informačního centra, tam se poptali, co fajn můžeme ve Watertoorn Parku jít za túru. Ovšem žádná túra se nekonala, protože to s tou bolestí fakt nešlo. Tudíž toto byla asi největší krize našeho výletu 🙂 Takže jsme se ještě ten den vraceli zpět, do Calgary 😀 Tam jsme přespali u mého kamaráda.

20.9. – Ten den bylo hodně ošklivo. Ve městě jsem ale zůstat nechtěla, chtěla jsem do přírody, protože jsem byla skoro 3 dny bez pořádného pohybu a moc mi to chybělo. Takže jsem řekla, že půjdeme prostě ven ať je počasí jaké chce. Nebylo to nejhorší, nepršelo. Zataženo sice bylo, ale to mi nevadí. Dojeli jsme do Canmore a odtamtud jsme pokračovali k jednomu jezeru, které opravdu nevím, jak se teď jmenovalo. Někde jsem ztratila mapu Canmoru a na mapách na internetu se prostě nechytám 🙂 A kdo to bude vědět, může mi to napsat a doplním to ráda 🙂 Jezero mělo něco okolo 16 km, takže jsme tím krásně zaplácli den. Ke konci se nám pak rozpršelo. Ten den jsme se vydali ještě do Banffu a skončili v kempu Two Jack Main.

21.9. – To jsme se vydali na Gondolu. Ovšem nevyjeli jsme si ji, ale šlapali jsme to nahoru i dolů pěšky. Cesta nahoru je podobná cestě na Sněžku přes Obří důl. Až na to, že ten krpál vede už od začátku. Trasa je dlouhá 6,5 km nahoru. Nahoře je boží dopuštění, protože to mnoho lidí vyjede. Takové info: Doslechli jsme se, že pokud si tu Gondolu vyšlápnete ráno do 10 hodin, tak dolů ji máte zdarma 🙂 Počasí se nám lepšilo, celou cestu bylo nádherně a nahoře se akorát střídalo zataženo se sluníčkem. Úplně ideál.

Když jsme došli dolů, tak jsme si ještě trošku prošli město. Zašli si na jídlo, protože to my jsme u nich jedli moc rádi 😀 A protože bylo hezky a my měli mnoho věcí špinavých, zajeli jsme si pak ještě k Johnston Lake a tam jsme si oblečení ve vodě přemáchli a sušili u auta. Společně i se stanem 🙂 

Když jsme víceméně dosušili, tak jsme si šli ještě Johnston Lake obejít. Je to krásná procházka. Doporučuju. Není to vůbec do kopce, prostě jenom na vyčištění hlavy 🙂 

A přesně tady, tady mě opouští moje síla 🙂 Třeba to jednoho dne dopíšu, ale spisovatelka ze mě asi nebude. Nedotáhnu to psaní do konce. Vlastně si říkám, zda se někdo pročetl poctivě až do tohoto konce. Třeba to nemělo ani cenu psát 😀 Aneb těch posledních pár dnů jsme navštívili ještě jezera Taylor Lake, Boom Lake, projeli jsme se loďkou na Lake Minnewanka, byli jsme u východu slunce na Moraine Lake (tady chci říct, že pokud chcete jít ráno na východ slunce k tomuto jezeru, buďte tam už okolo 6 ráno ať si zaberete super flek. My tam byli před 7 ráno a bylo tam narváno, skoro jsme nechytli už místo na zaparkování a najít místo na focení bylo ještě těžší, protože stál turista, vedle turisty stál stativ s foťákem a takto vedly řady).

BOOM LAKE
Ráno u Moraine Lake
TAYLOR LAKE
Lake Minnewanka

CO JSME SEBOU MĚLI PROTI MEDVĚDŮM? 🙂

BEAR SPRAY $35
ROLNIČKU $7
VSTUPOVÁ KARTA DO NÁRODNÍCH PARKŮ

CO ZA OBLEČENÍ JSEM MĚLA SEBOU? MOŽNÁ TOHO BYLO MNOHO, ALE PROČ TO NEVZÍT, KDYŽ TO AUTO UVEZE 🙂

2x dlouhé triko z Merino vlny: https://www.hanibal.cz/kari-traa-pradlo-akle-ls-dr-id20864 x https://www.hanibal.cz/devold-expedition-rolak-se-zipem-damsky-id1272
1x triko s krátkým z Merino vlny: https://www.hanibal.cz/ortovox-pradlo-150-cool-logo-t-shirt-kr-women-id20565
4x kalhoty: Pro ty odkaz nedávám. Měla jsem nějaké obyč z Decathlonu, jedny jsou od Direct Alpine (super věc!). Jedny mírně zateplený. 
5x ponožky – vše z Merino vlny
Nejlepší kulich!! – https://www.hanibal.cz/kama-cepice-a107-id19629 – samozřejmě ten tyrkysový 😀 
BOTY: https://www.hanibal.cz/asolo-fandango-gv-ml-id17037  
BUNDY: Měla jsem péřovku z Decathlonu a jednu takovou obyčejnou a trochu víc zateplenou. Ale už brzo ke mně zavítá bunda od Tilaku. Protože pořádná nepromokavka se prostě hodí! 🙂 

Tohle je takový hlavní základ. Možná si říkáte, proč takových drahých věcí. Víte já často chodím po horách, tudíž to využiju. A řekla bych, že je lepší mít 2 trika, která mi vydrží přes 5 dní nošená a nesmrdí, nezaberou tolik místa než mít sebou na každý den jedno triko, které smrdí už při první lehké túře 🙂 Sice za ty trika dám přes 2 tisíce, ale plní to svůj účel :)Rukavice, spodky, nákrčák jsou samozřejmostí 🙂

Pokud by Vás zajímalo něco víc, co jsem zde nenapsala, napište mi zprávu. Buď na FB: Hana Jampílková nebo na e-mail: hanajampilkova@seznam.cz Ono jsem Vám toho tady ještě plno nenapsala. Bylo by to na další nové dva odkazy 😀 

V neposlední řadě bych moc chtěla poděkovat Danovi, který to se mnou těch 25 dní vydržel. Musím říct, že to někdy bylo se mnou hodně náročné 😀

A v poslední řadě Vám chci říct, abyste si opravdu začali plni své sny. Já Kanadu viděla jako sen, který se nedá jen tak splnit. Hodně jsem se toho bála. Vážně jsem byla před odjezdem tak vystresovaná. Každému, kdo se mě zeptal na Kanadu jsem odpovídala, že to prostě nedám, že mám problémy s tím a tím a že to nemůže dopadnout dobře.

A já se vrátila s tím nejlepším pocitem, nejlepším zážitkem, co jsem kdy mohla! 🙂 Je to úplně jiný svět. Lidi tam jsou na sebe vážně hodní. Já se tam v roce 2020 chci vrátit za prací, tak doufám, že mi to vyjde.

V roce 2019 je v plánu Skotsko a dál? Chtěla bych ještě Dolomity a Norsko. Kdo mě ale zná, tak ví, že občas měním plány ze dne na den. Možná se podívám někam úplně jinam 🙂 Nevada a Kostarika by se mi třeba taky moc líbila 😀 

KANADA MÝMA OČIMA

Posted on

O JEDNOM PŘÍBĚHU A ZÁROVEŇ SPLNĚNÉM SNU, KTERÝ JSEM NEVYČETLA Z KNÍŽKY, ALE Z MÉHO CESTOVNÍHO PASU.

A jak to celé začalo? Tak čtěte 🙂

Po mém příjezdu z Islandu v roce 2017 jsem si řekla, že každý rok padne jeden velký výlet a další by mohl být výlet do Kanady, protože Kanada byl můj velký sen, ale taky velice nereálný. Já a v Kanadě, tolik tisíc kilometrů daleko. Jenže co, rozhodila jsem kontakty (byť jsem vůbec nedoufala, že se někdo chytne). Člověk se našel, ale přece jsem nedoufala v to, že se v to září/říjen (kdy jsem to plánovala) vyjede. Někdy od dubna jsme začali sledovat letenky, kdy jsme vlastně nejlevnější trošku prokaučovali, ale někdy v červnu jsme koupili další výhodné.

Letenky máme. Co takhle už zkusit řešit půjčení auta …na to je čas. Co takhle nějaký plány už dávat dohromady ….na to je čas. Letíme přece až  4.9. času dost. Červen pryč, červenec pryč. Někdy v půlce července jsem si říkala, že na začátku srpna už prostě tu Kanadu začnu řešit a dám dohromady různé treky apod. Chtěla jsem tuto dovolenou já, takže plánování bylo na mně. V cestovatelské seznamnce na facebooku jsem našla lidi, co už v Kanadě byli a taky tam cestovali. Tak jsem pár lidí zkusila a nejvíce jsem si o té Kanadě psala se dvouma klukama (Lukášem a Petrem), kteří mi nejvíc pomohli, co se týče rad apod. MOC VÁM KLUCI DĚKUJI 🙂

Tudíž jsem měla takový základ, jak je to tam s kempama, s medvědy, víza apod. Jo a víza jsem měla už někdy od dubna myslím, to je opravdu lehké získat 🙂 Vyplňovala jsem je na této stránce: https://www.canada.ca/en/immigration-refugees-citizenship/services/visit-canada/eta/apply.html
Dobrá, takže pár informací mám, ale co pořád nějaké výlety? Měla jsem akorát takový základ, že Calgary (místo, kde budeme přistávat), je kousek od národníních parků Banff a Jasper, takže tam pojedeme jako první. Jenže co tam? To jsem nevěděla. Polovina srpna za mnou a pár týdnů do odletu. „Kurňa já nemám nic! Vím jen, že tam jsou nějaký dvě jezera, kam chci jet a ty dva národní parky. No toto dopadne, to bude průser, určitě nebudeme vědět, co dělat a tak a dopadne to špatně.“

Takže harmonogram skoro žádný. Ale to jsem celá já.

3.9. jsem dojela pro kámoše na nádraží, který jel se mnou a dovezla ho k nám domů, kde přespal a my ještě večer okoukli, jaká krásná místa v Kanadě jsou. Ještě musím vlastně napsat, že Lukáš mi dal perfektní mapu míst, kde v Kanadě všude byl (jezera, vodopády atd.) Jenže i tak jsem byla nervní (a jak se tam dostaneme a jak si to rozvrhneme atd.)

4.9. Ve 4 hodiny ráno budík a nervozita byla tu. To, že mám zabaleno asi vše potřebné, co mám mít, tak z toho jsem nervozní nebyla. Spíše z toho, co se bude dít až tam prostě doletíme. Před 7 hodinou ránou dojíždíme na letiště Václava Havla, kde jsem ohudlanovala oba rodiče, mamina nezakryla to, že se o mě bojí a nechce mě pustit. Byly slzy. Tak poslední objetí a ahoj za 25 dní jsem doma! 🙂

V 9:35 jsme se odlepili od runwaya a ve 12:35 přistáváme v Torontu (všechny kontroly proběhly v pořádku). Nečekali jsme vlastně vůbec a hned po kontrolách jsme nasedli do autobusu, který nás dovezl k dalšímu letadlu. Sedáme tedy do druhého letadla, které už bylo méně pohodlnější než naše první a letíme směr Calgary. Tam dolétáme v 16:15 jejich času (tady to bylo posuunuté o 8 hodin dopředu). Batohy nám dorazily taky, takže tradá pro auto. To jsme vyzvedli také rychle. Lepší fotku našeho auta asi nemám, než na této fotce. To naše je to vlevo – Kia a dál nevím 😀 😀 O druhém autě až někde hodně dole 😀

Auto máme, takže směr Walmart, nakoupit nějaké drobné jídlo a kartuše. Kartuše jsme na náš vařič vůbec nesehnaly. Takže prostě koupíme až další den, nic se neděje. Jedeme tedy vstříc Banffu. Přemýšlíme, kde budeme spát. Tak co nějaký kemp nebo třeba v autě? Už je skoro tma a my dojíždíme do Canmore. Tam jsme přemýšleli, jestli to dát do místního kempu nebo to nechat mimo něj. Dobře, tak jsme v 11 večer zajeli do kempu. Jenže jak jsme neměli zkušenost, tak jsme nevěděli co teď. Před náma budka, kde byly nějaké lístky a prostě co. Kolik máme zaplatit a kam s penězma (vždyť tu nikdo není. Samozřejmě jsme pak s dalíšmi dny věděli, co a jak 😀 ). No ale teď co. Tak říkáme nic. Jeden z těch kluků říkal, že když přijedeme takhle pozdě ať normálně zakempujeme a ráno zaplatíme. Tak to prubneme. Zajeli jsme na jedno místo a teď jak se vyspíme v autě. Zjistili jsme, že naše auto je na spaní úplně naprd. Zadní sedačky se sice dají sklopit, ale nejdou úplně do lajny, ale vytvářejí takový menší schůdek a přední sedačky nejdou sklopit úplně dopředu 😀

Nějak jsme se do toho auta nacpali a že teda ulehneme. Za 10 min. vidím jak nějaký auto přijelo k tý budce (to bude další, kdo jede do kempu). Samozřejmě voči na šťopkách a koukám. Kámoš mi říká ať spím. „Nenenene, to ne, jsem zvědavá.“ A najednou máme to auto za zadkem a někdo vylejzá z auta s baterkou 😀 A jak mi vysvětloval jeden kluk, co mám takhle dělat, že mám říkat, že jsme tu poprvé, první noc a že nevíme. Tak jsem tuto roli zvládla naprosto na výbornou!! 😀 Běhala jsem tam v ponožkách a česky, anglicky a německy jsem rangerovi vysvětlovala, že jsme tu prvně a že nevíme co a že jsem myslela, že můžeme zaplatit až ráno 😀 Tak to nejde, museli jsme zaplatit teď. A vůbec z těch rangerů nemějte strach. Paní mě vysmála 😀 Ještě si ode mě vzala menší sumu, než jsem měla dát, když to asi viděla a ještě se nám vysmála, jak v tom autě spíme 😀 Tak takhle dopadla naše první noc.

5.9. Druhý den vstáváme brzo ráno, dáváme ranní hygienu a konečně vstříc Banffu. Ten jsme měli od sebe tak 30 km. Ještě než vjedete do národního parku, musíte si koupit VSTUP do národních parků. Nás to stálo teď myslím 130 dolarů nebo 150. Teď netuším. A kupujte to celoročně. Nemusíte pak u každého národního parku kupovat novou.

Konečně přijíždíme do Banffu. Konečně se před námi rozevírají hory. Parkujeme tedy v Banffu a jdeme hledat kartuše. Ty po velkém hledání nacházíme a kupujeme. Mrkneme se i na jeden jejich park. Já samozřejmě fotím, jako kdybych už zítra odjížděla. Musím mít každý roh nafocený. Ze všeho jsme paf. Z toho, jaký tam jezdí auta, jaký stavby tam mají, jaký ulice, že mají na každém rohu veřejné a hlavně čisté WC 😉 A že jsou prostě všude hory a hlavně, že je hezky 🙂

Je odpoledne a tak si říkáme, že někam vyrazíme. V místním infocentru bereme nějaký mapy a vyrážíme směr Lake Minnewanka. Parkujeme tak 3 km pod jezerem u jednoho parkoviště Lower Bankhead. Nevím, proč jsme tehdá nezaparkovali hned u jezera, ale krásně jsme se protáhli. Byť jsme teda šlapali po asfaltce.

Docházíme k jezeru a jsme opět PAF. Všechno fotím. Hned první den jsme tam zahlédli ty drzé veverky, které se nebojí (teda aspoň nějaké). Kousek obcházíme jezero a asi tak na hoďku usedáme na jednu skálu a opalujeme se a já na tom sluníčku tak trochu usínám, jak jsem ještě po cestě a po noci, kdy jsem se v autě nevyspala, ospalá.

Den skoro utekl a my přemýšlíme, kde budeme spát. Danovi jasně říkám, že dnes se chci prostě vyspat v kempu. Protože je člověk utahanej z toho 8hodinovýho posunu + ještě nevyspalost předešlá z auta. Dan taky souhlasí, takže z jednoho časopisu, který jsme vzali v íčku, jsou napsané kempy v národních parcích + jaké služby poskytují, jak dlouho jsou otevřené a jaká je cena. Ten den se rozhodujeme pro kemp Two Jack Lakeside. Cena $27,40 – záchody, sprchy, ohniště. Vše mají. Dávejte si pozor. V prospektu máte napsanou cenu třeba těch $27,40 jenže oni se někde neptají, zda chcete ohniště nebo ne a rovnou Vám tam připoštou k ceně $8 za ohniště. Vy si pak můžete vzít v kempu dřevo a udělat si oheň. Jenže taky to nemusíte chtít. Tudíž řeknete, že to chcete bez 😉

Nám se to právě jednou stalo, že jsme přijeli do kempu s tím, že cena je ta a ta a najednou nám bylo řečeno, že o dost víc. Tak si říkáme, jakto a pak jsme zjistili, že nám to tam rovnou přičetl aniž by se zeptal 🙂 A kdybyste to chtěli udělat fikaně, že byste chtěli ušetřit a řekli byste, že oheň nechcete a pak si tam pro to dřevo došli, tak ono ty rangeři objíždějí neustále kempy a kontrolují si to 🙂 Líbí se mi, jak tam dodržují všichni pravidla! 🙂

 A co se týče ještě místa v kempech. Když tam jedete asi v létě, tak je nutno zarezervovat si je den, dva dopředu. Protože byť jsme tam přijeli v září, kdy je sezóna skoro u konce, tak bylo v kempech dost plno a občas nám řekli, že nemají místo a poslali nás do jiného kempu. Ovšem rada – pokud přijedete do kempu, který píše, že má plno, zeptejte se, zda by na jednu noc třeba místo neměli. Protože se nám stalo, že sice psali plno, ale vzali nás v pohodě 🙂 Dále jim tam nahlásíte své příjmení a jméno. Řeknete jim, zda kempujete poprvé či ne, dle toho Vám dají potřebné informace, hlavně, co se týče medvědů a tak. Pak dostanete číslo svého kempovacího místa a mapu, abyste si ho našli. Proč mapu? Protože občas přijedete do kempu, který tam má přes 700 míst.

FOTKY JSOU Z ROZDÍLNÝCH KEMPŮ

6.9. – Druhý den před námi. Ještě bych chtěla říct, že v prvním kempu tekla pouze studená voda, takže spaní na čuně, ale s tím se při tomto výletu prostě počítalo, že se nebudeme i pár dní mýt 😀 Už vcelku vyspalí vyrážíme na náš první výlet. Cestou ještě stavíme u jezera Two Jack Lake a snídáme u tohoto krásného jezera. Jinak snad po každých 2kilometrech jízdy jsou odpočívadla, kde najdete WC, piknikový stůl a koše (mimojiné ty záchody vcelku krásně udržované! To jsem koukala. Jak na to člověk není zvyklý, tak je opravdu jak Alenka v říši divů). A zde jsme taky měli dost piknikových stolů, záchod a prostě no vše 🙂 Krása6.9. – Druhý den před námi. Ještě bych chtěla říct, že v prvním kempu tekla pouze studená voda, takže spaní na čuně, ale s tím se při tomto výletu prostě počítalo, že se nebudeme i pár dní mýt 😀 Už vcelku vyspalí vyrážíme na náš první výlet. Cestou ještě stavíme u jezera Two Jack Lake a snídáme u tohoto krásného jezera. Jinak snad po každých 2kilometrech jízdy jsou odpočívadla, kde najdete WC, piknikový stůl a koše (mimojiné ty záchody vcelku krásně udržované! To jsem koukala. Jak na to člověk není zvyklý, tak je opravdu jak Alenka v říši divů). A zde jsme taky měli dost piknikových stolů, záchod a prostě no vše 🙂 Krása.

Posilnění vyrážíme k jezeru Lake Minnewanka, kde parkujeme a koukáme do mapy, že bychom mohli dojít na vyhlídku – Aylmer Lookout. Dohromady trasa dlouhá 24 km. Vyrážíme. Cesta je z počátku příjemná. Začínají výhledy, pak je to jedna velká dlouhá rovina a pak přijde místo, kde je značka, která nás upozorňujeme, že se vyskytujeme na území medvědů. Tam nám trochu zatrnulo. Byť jsme měli bear spray, tak i přesto jsme si říkali, zda jít či ne. Nakonec nás dohnal páreček, který jsme cestou tam předběhli. Tak jsme si řekli, že vyrazíme s nima. Aspoň nás bude víc.

Tyto cedule potkáte skoro všude, když vyrazíte na takový výlet. Všude Vám píšou, že byste měli chodit ve skupině, dělat hluk v podobě tleskáního, zpíváního (jenže když jdete 4km nahoru, tak jste rádi, že dýcháte, natož ještě zpívat :D). Taky ale můžete koupit rolničku, kterou najdete snad v každém obchodě. Dělá to randál opravdu velký. Platí totiž, že medvěda naštvete nejvíc, když ho překvapíte, proto je nutné dělat hluk. A bear spray prostě pro nejhorší případ. V íčku Vám ale řeknou, že stejně asi nebude potřeba. Prostě pokud nebudete chodit mimo vyznačené trasy, tak si myslím, že se Vám nestane nic hrozného 🙂

Medvěda jsme cestou nepotkali žádného. Vrátili jsme se zpět naprosto v pořádku, jen trochu utahaný. Blížil se konec dne a tak jsme našli zase nějaký kemp (nyní si nevzpomenu, kam jsme zajeli tentokrát). Navečeřeli jsme se (k večeři jsme měli první dny AdventureMenu či TravelLunch – někdo to rád, někdo ne. Já doporučuji 🙂 Vždy jsme k tomu jídlu přidali špagety). A hurá spát a těšíme se na další den.

7.9. jsme se vydali k jezeru Lake Louise, kde bylo strašně moc turistů, protože jak to tak bývá, tam, kde je parkoviště hned u vyhlídky nebo u jezera, je těch turistů nejvíce. Tudíž i tady toto pravidlo platilo 🙂 Nafotili jsme několik fotek, protože jsme měli pořád nádherné počasí a utíkali nahoru na horu od těch turistů 🙂 Z Lake Louise jsme došli až k Mirror Lake a odtamtud zase zpět dolů. Pak jsme jeli do centra Lake Louise (ještě říct, že Lake Louise je od Banffu asi 50 km). Tam jsme tedy poprvé od odjezdu našli wi-fi a napsali rodině, že jsme v pohodě a co se za první dny událo. 

POHLED NA LAKE LOUISE

Udělali jsme strašně moc fotek, protože pořád hezké počasí a nádherná místa. A jestli si pamatujete, jak jsem na začátku psala, že jsem neměla žádný harmonogram apod., tak přijedete kamkoliv do infocentra, kde prostě vezmete mapu a tam to všechno je. My vše objevovali z map a šlo to rychle 🙂

8.9. To už se těšíme na Moraine Lake – to bylo jedno z těch jezer, které jsem chtěla v Kanadě navštívit. Děsně profláklý jezero, ale děsně. Má malé parkoviště, tudíž pokud tam nepřijedete už před 7 ráno, tak nezaparkujete 🙂 U křižovatky na Moraine Lake, které je pak dalších 12km od té křižovatky stojí….ti tamti, teď nevím, jak se jim říká 😀 a prostě Vám řeknou, že tam nemůžete, že je plno. Kousek od té křižovatky je i parkoviště a všichni tam netrpělivě čekají až z Moraine Lake vyjedete co nejvíce aut a „ti tamti“ mávnou, že se může. Tudíž všichni skočí do aut a už to jede. Jenže často pustí třeba jen 5 aut a to je vše. No a já si říkám, tak těch 12km dáme pěšky – po asfaltce 😀 No vyšli jsme. Musím říct, že prostě po asfaltce to je zlo. Cesta neutíká, je to furt stejné. Asi na 8 km nás zastavilo auto a lidi řekli, zda tam chceme hodit, tak jsme kejvli, že jasan 🙂

Cestou k Moraine Lake ještě zastavujeme na různých vyhlídkových místech. Už přibyla oblačnost a tak ty fotky a ty výhledy začaly vypadat daleko líp. Já totiž na focení úplné jasno nerada 🙂

Tak jsme chvilku poseděli na Moraine Lake, mrkli tam už do Gift Shopu a koukali, co pak vezmeme domů. No brzo na takové činy, když se vracíme domů skoro až za 20 dní 😀 Utrácet budeme až za 18 dní třeba 🙂 A říkáme si, jak zpět. Pěšky se nám už nějak nechtělo a jezdili tam autobusy. No jo, ale kolik stojí. Platit se nám moc nechtělo, ale prostě jsme si stoupli do řady a jedné paní se zeptali, za kolik to je. Ona odpověděla, že to bývá za $10. Jenže já Vám za chvíli vysvětlím jak to je.

Protože jako první Vám chci říct, že mě neskutečně fascinuje, jak tam jsou na sebe všichni milí. Čeká se na autobus a všichni vedle sebe vyrovnaný jak ovečky. Nikde žádný chuchvalec lidí, co se tlačí, aby nalízali do autobusu jako první. Autobus přijíždí a nechají všechny v klidu vystoupit. A když je autobus prázdný, tak se začne nastupovat. Když jsou sedadla plná, vyleze řidička a řekne, že je plno a že ostatní pojedou tím další, co přijede do 20min. A všude slysšíte jen, že v pohodě, že se nic neděje a úsměvy 🙂 U nás by bylo už bučeního a jistě sprostých slov. 

A teď k tomu samotnému autobusu: Shuttle – kyvadlová doprava. Jak jsem psala o tom, že je těžké se dopravit na Moraine Lake, tak abyste se tam podívali, doveze Vás tam tento autobus, který stojí $10. A kde ho najdete. Cestou z Banffu do Lake Louise jedete po dálnici a tak 2km před Lake Louise je odbočka, velká zelená značka, kde je napsáno právě Shuttle a tam zahnete. Je to velké parkoviště, kde stojí tyto autobusy a každý jede jinam. Jeden na Moraine Lake, jeden na Lake Louise a jeden do Lake Louise – město. Ten na Moraine Lake stojí tedy $10 a ten na Lake Louise, jak k jezeru, tak do města je zadarmo. Pokud si to jako mi vyšlápnete třeba na Moraine Lake pěšky, tak dolů nic neplatíte. Ono totiž nepočítají, že by nějaký blázen to šel nahoru pěšky 😀 A ani nekontrolují, zda lístek máte. Dole na parkovišti si ho samozřejmě musíte na Moraine koupit. A tyto autobusy jezdí každých 20 min. a myslím, že jezdí do 17:00.

Z návštěvy Lake Louise jsme si to namířili na chvilku k Lake Minnewanka (toto jezero jsme si prostě oblíbili). Ještě jsme se zastavili u jedné řeky, kde to krásně peklo, a tak jsme se tam na chvilku vyvalili a kámoš se schladil ve vodě. Cestou jsme potkali naše první zvířecí kamarády a sousedy. Zejména, když nám nějaký drobeček odpadl v kempu na stole, tak tam kamarádi byli hned 😀 Kámoš neměl nic pro veverku, která k němu přišla prosit, tak skončil s menším kousnutím do prstu 😀

Když jsme tu hodinku poseděli u Lake Minnewanka a potkali tam hlavně nějaké Čechy (kterých je tam opravdu mnoho) pokračovali jsme se podívat po okolí Banffu. Zejména na jedno vyhlídkové místo, ze kterého je krásně vidět na Vermilion Lakes a horu Rundle Mountain. Tam jsme si dali menší podvečerní procházku podél jezera. Když jsme procházeli jezero, tak jsme si všímali krásných stromů a nevím proč nás při pohledu na stromy napadlo, že bysme si mohli opéct buřty 😀 Takže jsme pak cestou od jezera zastavili v jednom obchodě, kde jsme je koupili a večer v kempu nad ohněm jsme je opekli a bylo nám dobře 🙂

9.9. – Tak tento den se nám počasí už trochu zhoršilo. Ráno bylo ještě pěkně. Stihli jsme ještě za vcelku slunečného počasí mrknout na jedno vyhlídkové místo a pak jsme pokračovali na parkoviště Upper Bankhead a šli jsme na C Level Cirque. Tam jsme ještě vychytali krásně počasí, protože když jsme došli k cíli, tak se počasí absolutně zatáhlo a cestou dolů už začalo pršet, ale tak nejsme z cukru, nevadilo nám to 🙂 Jenže co zbytek dne. My to stihli do 1 hodiny projít a tak co s tím.

A nyní se tedy dostávám k té první fotce, kdy jsem přidávala fotku dvou aut a psala, že to vpravo bylo kamarádů. Ještě před odletem do Kanady jsem si psala s jedním klukem, co byl už v Kanadě. A on se mi najednou v ten den ozval, že přejeli do Banffu a mysleli, že tam bude hezky a není, takže chce jet do Kootenay National Park. Tak jsme se tak nějak připrdelili slušně k nim 😀 Nejdřív jsme v Banffu pokecali o tom, co novýho, co jsme viděli apod. Oni přijeli do Vancouveru, takže to sem měli docela štreku. A nás čekalo dalších 200 km do Kootenay National Park. 

Přijeli jsme tam nějak okolo 11 večer a ještě jsme stihli v noci přírodní termály 😀 Takže krása. Do 1 ráno jsme se pod hvězdama máčali ve vodě 🙂 A jak jsem říkala, že je v Kanadě mnoho čechů, tak nás u těch pramenů bylo tak cca 13 a z toho bylo asi 7 čechů 😀 Tudíž jsme se tam seznámili s dalšíma a dali si rady apod. Oni v Kanadě pracovali, tudíž dali i informace o tom, jak to tam je s prací apod. Práci tam najdete na každém rohu. Zjišťovala jsem pomalu, že všichni přijíždějí z Česka hlavně od Brna a Beskyd. A tu noc jsme ještě stihli vidět opravdu hodně malou polární záři. Ale i tak to byl zážitek.

10.9. – Po krásné noci při polární záři ráno volám poprvé domů, protože měla mamina svátek, tak jsem ji chtěla popřát. Jelikož jsme byli trochu mimo civilizaci, tak bylo špatné spojení a já slyšela sekaný hlas a přišlo mi, jak když mamina v telefonu brečí. Nu což, vypla jsem to a aspoň poslala SMS 🙂 (Když jsem přijela domů z Kanady, tak to mámce vyprávím: „čoveče to znělo, jak když jsi brečela.“ A mamina dodala: „No vždyť jo! Já jak viděla to, že voláš, tak mi bylo jasný proč voláš, tak jsem hned začala brečet.“ 😀 😀 ) Ale k výletům. Po ráno odjíždíme do města Radium Hot Springs, kde bereme nějaké mapy a informace o zdejších nejlepších trekách po horách. Paní v íčku nám radí, že To Lake of the Hanging Glacier je dobrej trek. Dlouhej, ale fajn. Jasně, no tak jedeme. Celé dopoledne jsme nakupovali a psali domů, jak se máme. Tudíž jsme si pro mapy a informace byli až k dopoledni. A zde to začalo. Ta chyba, že jsme vzali auto sedana a nepůjčili si spíš SUV. Proč? Protože v Kooteany National park jsou cesty k různým místům po absolutně kamenitých cestách s velkýma dírama. Tudíž nevhodné pro tato nízká auta. My měli auto se vcelku vysokým podvozkem, ale kamarád byl víc snížený. Tudíž jsme si na cestách stavěli cesty z kamenů, abychom mohli vůbec projet. Jinak cestu dlouhou 40 km jsme jeli třeba 2 hodiny.

Cesta do Radium Hot Springs
Stavíme cesty

Parkovali jsme na místě okolo 3 odpoledne a musím říct, že trek mi dal pořádně na prdel. Ale způsobila jsem si to sama. To ráno jsem se moc nenasnídala a člověk byl docela i vydrncanej a utahanej z auta, takže se šlo blbě. Ze začátku jsme mírně napálili tempo, což byla pro mě asi zásadní chyba 😀 Celou cestu to pak šlo velice pomalu. Šli jsme téměř pořád jenom do kopce, ale odměna stála opravdu za to! 🙂 Celou cestu krásné počasí a medvědi žádní 🙂

Ten večer jsme přespali 40km mimo civilizaci. Tady jsem se poprvé bála trochu spánku. Celou dobu jsme totiž spali v kempech, které sice nebyly ohraničené, medvěd tam mohl zavítat tak jako tak, ale člověk měl takovou jistotu, protože okolo Vás bylo další X kempařů. Cítila jsem se v klidu. Jenže tady nebyl nikdo. Pouze les, my čtyři a naše dva stany a dvě auta. Samozřejmě, že jsme se řídili radama, abysme nenechávali jídlo někde mimo auto nebo ve stanech. Vše bylo zavřené v kufrech. Ani zubní pasty si nedávejte do stanů. I tak jsem usínala s pocitem, co když mě probudí funění medvěda u mě u stanu 😀 No, pokud ten večer nějaký zavítal k nám, tak jsem o něm nevěděla. Byla jsem z výletu dost unavená 🙂

11.9. – Další den máme takový víc flákací. Vydali jsme se akorát na Jupiter Trail, což je strašně malý trail 3,2 km 😀 Ani nevím, co jsme pořádně zbytek dne dělali. Každopádně jsme přemýšleli o dalším výletu. A dohodnuto bylo, že půjdeme na Welsh Lakes. Řekli jsme si ale, že dojedeme na parkoviště až k večeru, přespíme ve stanech a ráno se vydáme na trip. Cestou jsme potkávali hodně ovcí na silnicích (což je pro Kanadu zvykem 😀 )

12.9. – Ráno vstávačka v půl 7, nasnídat (tentokrát jsem se nasnídala vydatně) a vyrážíme nahoru na horu. Počasí nám strašně moc přeje. Krásné ráno zalité sluncem. Ze začátku je cesta fajn, trochu do kopce a pak dlouhá rovinka. Se Žandou klukům utíkáme, ale vždy, když jim zmizíme na dosah, tak čekáme, protože kvůli medvědům jsme se chtěli držet raději pohromadě. Nahoře je už trochu sněhu, do kterého když svítilo slunce, tak to byla prostě nádhera.

Doporučuji všechna tři jezera navštívit. Stojí to opravdu za to. V létě se vyplatí tam jít. Nám se pomalu zatáhlo, ale dávalo to fotkám právě ten pravý nádech. Cesta byla často velice kamenitá a hodně do kopce, šlo se trochu těžko, ale zvládli jsme všechno. 

A CELÁ BANDA 😀

Večer jsme se vraceli zpět k termálním přírodním pramenům, kde jsme se koupali poprvé, když jsme přijeli do Kootenay National park a další den jsme se rozloučili. Protože půlka naší bandy musela pro další holčinu na letiště do Calgary a tak jsme se každý vydal zase svojí cestou 🙂 Každopádně těch 5 dní s nima bylo skvělých! 🙂 Děkujeme! 🙂 Jo a co chci říct, že v Kootenay National parku jsme spali pořád v autech nebo ve stanech, ale mimo kempy. Našli jsme si vždy místa trošku dál mimo silnice a vše v pohodě. V Banffu a v Jasperu platí, že mimo kempy spát nesmíte. 

13.9. – Rozloučili jsme se a s Danem jsme se jeli podívat k jednomu vodopádu jehož jméno se nesmí vyslovit. Nene, akorát jsem na jeho jméno zapomněla 😀 Nějak na B. (já na to přijdu). Když jsme jeli zpět od vodopádu do Radium Hot Springs, tak jsme tam chytli akorát sraz veteránů, což byla nádherná podívaná. Zpívalo se, auta se túrovala, každý se předháněl, kterýmu to vrní víc 😀 No krása! 🙂 A všichni se hlavně smáli a zdejší gang to měl pod dohledem 😀 

14.9. se vydáváme k jezeru Diana Lake. Jelikož jsem se předešlou noc špatně vyspala v autě, tak mě bolelo úplně všechno. Nejvíce záda a hrudník. Přišlo mi, jak když mi celý tělo praskne. Takže cesta byla pro mě docela obtížná. Nějak jsem to došla. Jezero bylo krásné 🙂 Skoro nikde nikdo. Akorát, když jsme přišli, byla tam jedna skupina, která ihned odešla. Dali jsme tedy oběd a vyrazili jsme zpět k autu. Zbytek dne jsme pak strávili ještě v Radium Hot Spring a koukali na pokračování srazu veteránů 🙂 

15.9. se vracíme do našeho oblíbeného města Banff (toto město jsme si opravdu oblíbili). Ovšem oblačnost je velice špatná a hlavně je nízko. Tak říkáme, co s tím. No rozhodli jsme se, že půjdeme opět k Lake Louise a dáme tam výlet k Lake Agnes Tea House a mrkneme pak o kousek dál na jednu vyhlídku ještě. Tak jsme udělali a jak jsme šlapali nahoru a nahoru, tak ta oblačnost zůstavala trochu pod náma, takže nahoře jezero vidět bylo 🙂 Od jezera jsme pokračovali dál 1km nahoru k vyhlídkovému místu, kde to bylo nádherné. Byť byla inverze kousek pod námi, tak to bylo pohádkové. Já mám prostě radost i z takového počasí. Co na tom, že prší, poletuje sníh, fouká vítr. To prostě k těmto výletům patří. Ten, kdo miluje hory a toulání se po nich, jistě toto zná moc dobře 🙂 

Ten večer jsme zakempovali v kempu Tunnel Mt. Village I. Zde se nás třeba nikdy nezeptali, zda chceme kemp s ohništěm či bez a vždy nám tam šoupli cenu i s ohništěm, tudíž jim řekněte, že ohniště nechcete (pokud ho chtít opravdu nebudete). Pokud by někoho zajímalo, kde pak seženete to dřevo k ohništi, tak na začátku kempu je jedno místo (možná jich je víc po kempech, ale to netuším), kde máte plno dřeva naštípaného. Ovšem na velice velké kousky, proto doporučuji buď mít sebou sekyru 😀 a nebo vybírat malé kusy (občas tam nějaký najdete).

16.9. – Den odjezdu do Jasperu. Čekalo nás 7 hodin cesty a něco přes 200 km 🙂 Ráno jsme si ještě zajeli k horám nafotit východ slunce. Došli jsme si na palačinky (občas jsme prostě neměli chuť na naši ovesnou kaši, takže jsme si zašli na jinší a lepší 😀 ). Já se třeba na ty palačinky moc těšila, ale musím Vám říct, že teda nic moc. Objednala jsem si palačinky s borůvkami a banánem. Já hloupá jsme si myslela, že ty borůvky a banán budou posypané na té palačince, jenže ono to bylo vpeklé v ní, tudíž sladké jak cumel. Chtěla jsem ty palačinky ochutnat s tím javorovým sirupem, tudíž to bylo sladké hlavně asi kvůli němu 😀 Ovšem kamarád si téměř pokaždé dal omelety na různé způsoby a chrochtal si (takže omelety nejspíš stojí za to) 🙂

Cestou do Jasperu jsme zastavovali na mnoho vyhlídkových místech. Někdy to bylo hned u silnice, protože během rána, kdy bylo hezky, se postupně zatahovalo a my se vydávali do Jasperu za ošklivého počasí. Cestou se to však protrhávalo a právě proto jsme zastavovali i u silnice s ostatními, protože jsme si to krásné počasí chtěli cvaknout. (Co kdyby se náhodou zase zatáhlo).

Jako první delší zastávkou bylo Bow Lake, které bylo za velkou odměnu. Protože po předchozí pár dnech, co bylo ošklivo, se to tady nádherně protrhalo a to počasí bylo neuvěřitelné. Doporučuji si Bow Lake obejít a dojít až k vodopádu Bow Glacier Falls. Je to 3,6km jedna trasa 😉 Ještě před Bow Lake jsou jezera Hector a Herbert Lake. Kdo chcete navštívit, navšivte. My měli pokaždé ošklivé počasí, když jsme projížděli, takže nic z toho 😀 A bacha u Hectora. Když jedete směrem na Jasper, neuvidíte odbočku k němu, protože je tam zakázané odbočovat z toho směru. Pokud pojedete ale zpět z Jasperu do Banffu, odbočku na něj uvidíte 😉

Dále jsme pokračovali k jezeru Peyto Lake, což je velice profláklé jezero a je téměř hned za jezerem Bow Lake. U něj jsme došli na vyhlídku, kde bylo opravdu spousta lidí. Tudíž jsme šli kousek před ní, kde to vcelku klouzalo a cvakli nějakou fotku tam a pokračovali dál v cestě. 7 hodin se sice nezdá mnoho, ale 3hodiny jsme strávili u Bow Lake a do Jasperu jsme chtěli přijet v nějakou dobrou hodinu a ne pozdě v noci 🙂

Cestou do Jasperu jsme zatavovali na hodně místech a fotili, kochali se a nemohli uvěřit, že prostě na každém rohu něco je. V Kanadě snad opravdu platí (tedy v oblastech, kde jsou národní parky), že co roh, to nádhera. I na odpočívadle u silnice se ze záchoda můžete dívat na hory 😀

     Protože moc ráda vypisuji, tak musím pokračovat v dalším příspěvku 🙂 Kanada mýma očima II

NA RŮŽOHORKY ZA ÚKLIDEM

Posted on

NAŠE SKÓRE: CCA 5 SKLENĚNÝCH LAHVÍ, 10 PET LAHVÍ, 5 DÁMSKÝCH VLOŽEK, 6 PLECHOVEK, 200-300 KAPESNÍČKŮ – VLHČENÝCH, PAPÍROVÝCH, 6 IGELIŤÁKŮ, 1 KRABIČKA OD CIGARET

3.8.2018 jsem šla na Sněžku a když jsem prostě viděla všude ten humus okolo, řekla jsem DOST. Prostě jeden den tam půjdu uklízet. Takže se mnou 23.8.2018 vyjeli dva kamarádi. Přijeli jsme do Pece pod Sněžkou a šli na Růžohorky. Cesta je dlouhá cca 3 km a za tu cestu jsme nasbírali cca 5 kg humusu, viz. v popisku. A TO JSME NESBÍRALI VŠECHNO!!! Chtěli jsme to sbírat až na Sněžku a dolu přes Obří důl, ale bylo toho tolik, že jsme se zeptali na Růžohorkách, zda jim tam ty odpadky můžeme v pytlích nechat, řekli, že ano a že jsou moc rádi 🙂

Mně se to sbírání neskutečně líbilo a zpříjemnili jsme si to takovým hraním. Vždy jsme se hádali, čí ten kapesníček, petka bude a strašně jsme se smáli. Vždy když jsem viděla petku nebo skleněnou lahev dole ve svahu, tak jsem zakřičela a už jsem pro ni přes to všechno jehličí letěla. Prostě taková ta radost, jako když najdete v lese hřiba nebo tak 😀 A ta cesta docela utíkala. Neřešíte, jak daleko je to před Váma a prostě jdete a sbíráte.

HŘBITOV ODPADKŮ:

  •  Žvýkačka: rozklad 1-5 let
  •  Noviny: 3-12 měsíců
  •  Ohryzek: týden – 20 dní
  •  Pet lahev: více než 500 let
  •  Sklo: 3000 let – nikdy
  •  Plechovka: cca 200 let
  •  Igelitový sáček: 20 – 100 let
  •  Krabice od mléka: 5 – 10 let

Naše příroda nám nabízí tolik nádherných vodopádů, skálních útvarů, květin, nádherné přírody a někteří se jí odměňujeme tak, že ji necháváme zahlcenou pet lahvema. Nač brát domů obal od sušenky, raději ho pořádně zandám do stromu. Nechám ten papírový kapesníček ležet tak, jak si utřu prdel a je to. To je fuk, že je to přímo na cestě. Prostě mi tohle přijde děsně smutný.

Nikoho k tomu nechci nutit. Je to na Vás, ale kdyby každý, kdo navštíví hory nebo prostě jde kamkoliv do přírody a za celý ten den tam sebral jen jediný odpadek, tak začneme mít pomalu krásně uklizeno 🙂 Však si vemte, kolik lidí potkáte na horách apod. Člověk ten bordel asi tolik nevnímá. Jen když pak vidíte těch 5 kg odpadu najednou je to hrůza. Když jsme uklízeli a já na jednom místě našla asi 7 kapesníčků jen tak pohozených u toho pet lahev a skleněnou lahev…. bez komentáře.

                                                                                                                                 

A tak jsem si prostě řekla, že bych takovýhle akce pořádala prostě častěji, hlavně tedy o víkendu, a když budete chtít, můžete se přidat. Nahoře na Růžohorkách jsme si dali jako odměnu borůvkové knedlíky, kofolu a krkonošské kyselo, no mňam a pak jsme se šli na chvíli opalovat na krásnou Sněžku, na které to počasí dnes opravdu nádherně vyšlo.

A jestli chcete nějakou radu. Tak já si třeba vždy beru na hory aspoň jeden igelitový pytlíček. Ať už na to, že sním nějakou sušenku nebo dojím banán. Prostě do něj naházím všechno 🙂 Doma to pak všechno vyhodím a je to 🙂 Na tom přece není nic těžkého. Je to ode mne pro Vás takový jiný pohled na hory. Vždy sem dávám fotky z toho, jak tu máme nádhernou přírodu, ale když se podíváte pořádně, tak uvidíte ten bordel okolo, a to přece není hezké. Tak té přírodě pomožme, když má s náma ještě pořád takovou trpělivost 😉

ODMĚNA 🙂 🙂

A odpovězme si na nějaké otázky: Některé ženy, přišlo nebo přijde Vám normální sednout si v lese u stromu a nechat tam zakrvácenou, jen tak hozenou vložku? Pěkně nechutný to je že? Je to humus a velkej. Je mi té přírody fakt líto. Prostě tu vložku jen tak odtrhneme od kalhotek a tradá zůstaň si tu 😉  A co taková plechovka nebo petka, když někdo dopije a jen tak ji zahodí do lesa. Neskutečný. Mě by to prostě nenapadlo. Já mám problém jen se šlupkou od banánu nebo ohryzkem, které taky vozím domůA odpovězme si na nějaké otázky: Některé ženy, přišlo nebo přijde Vám normální sednout si v lese u stromu a nechat tam zakrvácenou, jen tak hozenou vložku? Pěkně nechutný to je že? Je to humus a velkej. Je mi té přírody fakt líto. Prostě tu vložku jen tak odtrhneme od kalhotek a tradá zůstaň si tu 😉  A co taková plechovka nebo petka, když někdo dopije a jen tak ji zahodí do lesa. Neskutečný. Mě by to prostě nenapadlo. Já mám problém jen se šlupkou od banánu nebo ohryzkem, které taky vozím domů.

Je mi jasné, že hodně lidí mi bude třeba psát, proč bych to nevyhazoval, když on nebo ona to dělá taky? Proč bych to měl sbírat, když on to taky nesebere. Hele pak Vám je ta příroda asi jedno a je Vám šumák co s ní bude a není pro Vás tenhle článek 🙂

Takže kdo by chtěl z Vás, tak cesta na Sněžku přes Obří důl je nechutně zasypaná odpadkama 🙂 A já bych tam asi vyšla teď v neděli a to je 26.8. Kdo by se chtěl přidat, tak napište. Těším se na Vás. Pytle a rukavice a hlavně dobrou a hravou náladu sebou 😀 
A že moc děkuji za fotku Lukášovi a druhou fotku fotil Emanuel Vejnar, dík kluci  🙂 😀